Legie jsou moje srdcová záležitost

Spousta lidí v něm pořád vidí čerta Uriáše z pohádky Anděl Páně. Jiří Dvořák (57) má přitom dvě legionářská vyznamenání a za sebou řadu televizních, filmových a divadelních rolí. Hraje válečné hrdiny, estébáky i nonšalantní vyšetřovatele. Jeho podmanivým hlasem promlouvají James Bond i Zaklínač. Vedle dabingu dostává často příležitost také v dokumentech. Na podzim uvedla ČT seriál Hledání ztracených světů, kvůli němuž absolvoval náročnou cestu do Indie. I proto jsme se rozhodli nafotit ho jako cestovatele. Kariéru televizního průvodce exotickými destinacemi ale dál rozvíjet nehodlá a do Indie už se nikdy vrátit nechce. Nejen proto, že jsou tam hadi a pavouci…

Bál jste se jako malý čertů?
Ani ne, ale vždycky jsem se bál hadů a pavouků. To mi docela zůstalo. Když jsem byl menší, neotočil jsem třeba v knížce stránku, na které byl vyfocený had. A opravdu nemusím sklípkany nebo tarantule.

Chtěli po vás někdy, abyste namluvil dokument s hady a pavouky?
Naštěstí ne. Vždycky jsem říkal: „Už mi dejte nějaký dokument o rybičkách!“ V dokumentech, které jsem namlouval, bylo většinou hodně slov a složitých názvů a bylo to v tempu, kdežto dokumenty o rybičkách klidně plynou – pomalé věty, pauzy, jako když jste pod vodou. To bych chtěl dělat.

Jaký dokument byl z hlediska komentáře nejnáročnější?
Asi o francouzské revoluci, to bylo složité kvůli názvům a jménům. A pak něco o skotských hradech, u toho jsem se taky docela zapotil. Historická témata jsou hodně zajímavá, historii mám rád, ale je to náročné, protože se tam v krátkém časovém úseku musí vměstnat spousta informací.

Historií se zabývá také série dokumentů Legie 100, která šla po stopách československých legionářů. Nejenže jste s týmem natáčeli v pěti zemích, o tématu i často mluvíte.
Legie jsou moje srdcová záležitost. Dělal jsem a dělám pro ně docela dost, vystupuju na pietních akcích a mám od nich dokonce dvě vyznamenání. Moc si toho vážím.

O vyznamenáních jsem neměla tušení, gratuluju.
Mám medaili za šíření legionářských tradic a druhá je ke stému výročí založení Československé obce legionářské. Nechci se nějak chlubit, ale na druhé straně si říkám, proč ne. Jsou to věci, které mám rád a které mě zajímají.

Těch historických seriálů jste udělal víc. Je to vaše specializace?
Začalo mě to zajímat, když jsem pracoval na dokumentu Muži z aleje mrtvých o bit­vě u Hradce Králové roku 1866. Režíroval ho Jakub Tabery a tím začala naše spolupráce. Pak jsme spolu natočili Legie 100. Téma legií mě hrozně bolí, protože si myslím, že je to jedna z nejdůležitějších částí naší historie, přitom je hodně opomíjená i ve školních osnovách. Což je až trestuhodné. Ani nechci říct, že je to škoda. Ti chlapi si nezaslouží, aby se na ně zapomnělo. Jestli my můžeme být jako národ na něco hrdí, jsou to mimo jiné tihle kluci.

Proč se o nich tak málo učíme?
Legie bojovaly proti bolševikům, proto je komunisti rozhodně nechtěli oslavovat a bylo nežádoucí o nich mluvit. Po návratu z anabáze se z některých stali význační členové firem i vlády. A pak přišel osmatřicátej. Němci se vydali do památníku na Vítkově, protože to je původně stavba pro československé legionáře, vzali si seznamy legionářů a začali je hned zavírat a popravovat. Skončila druhá světová válka, nastoupili komunisti a udělali úplně to samé.

Který z konkrétních osudů by si podle vás zasloužil film?
Pro mě je velmi silný příběh Karla Lukase, což je jeden ze zakladatelů legionářského hnutí. Výborný voják, kterého si za druhé světové války vzal Eisenhower do týmu, když se připravovalo vylodění v Normandii. Po válce mu naši psali do Ameriky, aby přijel pomoct vybudovat generální štáb a postavit armádu. Přijel a přivezl si z Ameriky auto. Po převratu v roce 1948 u něho zaklepali na dveře dva pánové, odvlekli ho do vězení a tam ho mlátili tak dlouho, až ho umlátili. Přitom k tomu nedostali žádný příkaz. Ubili ho jen proto, že chtěli to auto. Estébáci to tak dělali. Vždycky někoho odstranili, aby získali jeho majetek. Stejně jako fašisti, jak přes kopírák.

Několikrát jste hrál vojáky. Tíhnete k tomu?
Vojenská tematika mě docela baví. Táta měl rád vojenskou literaturu, hlavně letadla, což mně zůstalo. Knih, hlavně z druhé světové války, jsme měli doma na metry. Odmala jsem v tom ležel.

Byl to i jeden z důvodů, proč jste se dal na herectví? Abyste si mohl vyzkoušet všechny ty hrdinské role, o kterých jste jako malý četl?
Nikdy jsem nechtěl být herec, chtěl jsem být pilot. Až když jsem v osmnácti v Šumperku jako elév poznal úžasnou partu lidí z oblastního divadla, napadlo mě, že bych to chtěl dělat. Ale že bych přemýšlel o tom, kolik životů na jevišti můžu prožít, to asi ne.

Docela odvážným krokem pro vás muselo být natáčení dokumentu v Indii. Nebyla za tím motivace zkusit překonat svůj strach a vykročit z komfortní zóny?
Takhle nepřemýšlím. Nejsem typ, který moc plánuje a umí plánovat. Spíš nechávám věci plynout. Když jsem dostal nabídku provázet dokumentem o Indii, od začátku jsem říkal, že nikam nejedu. Tyhle lokality mě nikdy nelákaly. Půl roku mě ukecávali a pak jsem řekl, dobře, dám jim podmínky, které nemůžou splnit. Zaprvé nevlezu do Gangy, zadruhé nepojedu na střeše vlaku a zatřetí chci konkrétního kameramana. A producent řekl: „Není problém.“ Byla to docela drsná zkušenost. Ale zajímavá, jak do plusu, tak do minusu.

Co bylo největší plus?
Uvědomil jsem si, že se tady máme jak prasata v žitě a vůbec si toho nevážíme. A budeme pořád remcat. Ať si to ti, kteří si stěžují a pořád kvůli něčemu demonstrují, jedou na čtrnáct dní zkusit do Indie. Ale ne do resortu. Ať se projdou ulicemi a podívají se, jak tam lidi žijí. V Indii jsou nůžky nerovnosti otevřené na maximum. Když bohatství, tak totální, když bída, tak totální. Mají jaderné zbraně, létají do kosmu, ale pak házejí turistům pod auta vlastní děti, aby vysoudili nějaké peníze, nebo děti mrzačí, protože zmrzačené dítě vyžebrá víc. Střet těchto dvou světů je úplně děsivý.

Natáčení v Indii jste přerušili kvůli covidu-19. Jak dlouho vás pak museli přemlouvat, abyste se tam vrátil?
Půl roku. Ale nechtěl jsem je nechat ve štychu a nakonec jsem souhlasil pod podmínkou, že vynecháme města. Pořad se jmenoval Hledání ztracených světů. A co je na Dillí ztraceného? Maximálně my. A tak jsme jeli pod Himálaj do Rišikéše. Říká se, že tam vznikla jóga a od tamějšího soutoku je Ganga svatá. Pohybovali jsme se hodně v přírodě, což bylo fajn, ale byl jsem trošku podělanej. Tam jsou kobry!

Na pavouky se radši ani neptám. Nepotulují se tam náhodou i divocí psi?
Indové mají psy v poměrně velké úctě, protože věří, že psi jsou reinkarnovaní mniši. Máme příhodu, která to potvrzuje. Ze čtvrti, kde sídlí tibetská exilová vláda, vedla cesta asi 500 metrů k hlavní silnici, kde čekaly taxíky. Vyšli jsme z vládní čtvrti a před námi na cestě tlupa asi čtyřiceti opic. Na plotě seděly čtyři velké s patnácticentimetrovými zuby a my jsme kolem nich museli projít. Najednou se vedle nás objevil pes a postavil se mezi nás a opice. Podíval se na nás, otočil se a vykročil. A my s ním. Celou dobu se držel mezi námi a opicemi. Dovedl nás až k taxíku, zase se na nás podíval, otočil se a šel zpátky. Ať mi nikdo neříká, že to nebyl mnich! Cítil jsem, že tady něco funguje. Proto jsem nakonec ve Váránasí vlezl do Gangy. Je ale fakt, že Ganga tam byla čistší než jakýkoli jihočeský rybník.

Myslela jsem, že bývá docela špinavá.
Váránasí je posvátné město a Indové věří, že kdo se nechá spálit tam, ukončí proces reinkarnace a jde přímo do nebe. Kosti ovšem hodí do řeky až ve chvíli, kdy jsou už šest hodin opracované ohněm, tudíž v podstatě dezinfikované. Neviděl jsem, že by do vody někdo kálel nebo házel zbytky. Pravděpodobně to bylo tím místem.

Jakou největší cestu jste do té doby podnikl?
Nejsem moc velký cestovatel. Potřebuju pětihvězdičkový hotel all inclusive, lehnout si s knížkou a dejte mi všichni svatý pokoj.

Žádnou dobrodružnou výpravu jste neabsolvoval?
Nic takhle extrémního jsem před tím nezažil, Indie absolutně vede a doufám, že mě už nic takového nepotká.

A co čundry, hory, cepíny, instantní polévky…?
Konzervy a polívky ze sáčku mám za sebou s Mirkem Etzlerem. Rádi jsme lezli po skalách a v roce 1985 nebo 1986 jsme vyrazili stopem do Bulharska.

Od JAMU jste natočil spoustu filmů a seriálů. Pořád vám lidi nejvíc připomínají roli čerta v pohádce Anděl Páně?
No jasně. I kdybych měl doma pět Oscarů, pořád budu Uriáš. Je to stejné jak u Ivana Trojana. Má doma sedm Českých lvů, ale všichni ho znají z Četnických humoresek. Ale tak to je. Lidi si to oblíbili.

Na role jste vybíravý, ale Jiřímu Strachovi asi neřeknete „ne“. Nebo jste i jemu něco odmítl?
Ne, Jirka netočí blbosti. Když mi zavolá, řeknu mu „jasně“, aniž bych to četl. Pak si to přečtu a můžeme si o tom povídat. Je to šikovný režisér, který, jak to říct slušně, i ze slabšího materiálu udělá koukatelný. Teď jsme to počítali a dohromady už jsme spolu točili šestnáctkrát.

S jiným týmem jste točil krimi­seriál Oktopus, který běžel v létě. A prý už se chystá další řada. Jak jste si sedl s Miroslavem Krobotem, který hraje hlavní roli vyšetřovatele?
Setkání s Mirkem Krobotem bylo moc milé. Baví mě, jak se v podstatě nesměje, má svůj kamenný poker face, ale když se začne smát, je to jako když nad vámi někdo rozsvítí zářivku. Když se třeba říkají vtipy, úplně se rozzáří. Je docela introvertní, ale fakt vtipnej.

Když se říkají vtipy, přidáte i nějaký o Brňácích?
No jasně. Já můžu říkat vtipy o Brňácích, protože jsem z Brna.

Tak hoďte něco.
Potká se pražský a brněnský herec a ten brněnský říká tomu pražskýmu: „Víš, co se o tobě říká v Brně? Že seš pěkná svině.“ „Hm, a víš, co se o tobě říká v Praze?“ „No to nevim.“ „Vůbec nic.“
Pak miluju ještě jeden. Potkají se dva brněnští herečtí kolegové a jeden říká: „Včera jsem tě viděl v tramvaji.“ A ten se ptá: „Jo? Jakej jsem byl?“

Pořád se do Brna vracíte?
Mám tam mámu, nejbližší přátele a silnější vazby než v Praze. Brno mám moc rád. Neuvěřitelně se nadechlo od doby, co jsem tam byl na výšce. Teď to tam žije, je tam jedna kavárna nebo restaurace vedle druhé. Z Brna se stalo kosmopolitní, mladé město.

V poslední době jste v Brně trávil víc času i pracovně. Od podzimu jste hrál v Divadle Bolka Polívky inscenaci Oheň a popel, nedávno měla premiéru i v Praze. Čím je ta hra tak přitažlivá?
Je o přátelství, o nenávisti, lásce, víře i nevíře v druhého. Dva chlapi spolu vyrůstali, pak se stalo něco, co nebudu prozrazovat, a 41 let se neviděli. Můj hrdina Konrád přijede na návštěvu za Henrikem, kterého hraje Martin Huba, aby si to vy­říkali. Je to silná hra a jsem rád, že jsem se mohl vrátit na jeviště po tak dlouhé době zrovna s takovým tématem. Autor knižní předlohy Sándor Márai napsal obsahově velmi bohatou novelu a Christopher Hampton, který ji dramatizoval, z ní dostal maximum.

V knižní předloze si tihle dva přátelé vedou seznamy hříchů. Což mě přivádí zpátky k pohádce Anděl Páně. Jak byste na tom byl vy, kdybyste se dostal před nebeskou bránu?
Ježiš, to by byl dlouhý účet!

Kam by vás poslali? Prošel byste do nebe?
Nemyslím, že bych šel do pekla, ovšem nějakou dobu bych v očistci asi strávit musel. Podle mě jsem ale vědomě nikomu neublížil. Nevědomě ublížil asi každý, ale vědomě, to ne. Nechal bych to na klíčníkovi.

Taky záleží na tom, kdo bude mít službu.
No právě.