Macronův grandiózní diplomatický projekt zkrachoval
Svými poznámkami o Tchaj-wanu francouzský prezident vyvolal velký rozruch. Na světové scéně, ale i doma se ocitá v izolaci.
Nejhorší okamžik už beztak nepovedeného týdenního programu prezidenta Emmanuela Macrona nastal 12. dubna během tiskové konference, když mu jeden z reportérů připomněl vtípek jeho někdejšího protivníka Donalda Trumpa. Bývalý americký prezident, který se se svým francouzským protějškem střídavě nesnáší a miluje, se začátkem dubna k Macronově státní návštěvě Pekingu nevyjádřil právě vybíravě. „Můj přítel Macron je zrovna v Číně a leze tam (prezidentovi Si) do zadku,“ řekl televizní stanici Fox News.
Macron byl zrovna na návštěvě Nizozemska a na tenhle výrok odmítl reagovat. Ale skutečnost, že mu byla tato otázka čtyři dny po návratu do Evropy vůbec položena, ukazuje, jak moc se mu symbolika i poselství pečlivě naplánované cesty do Číny nepovedly.
Francouzský prezident se po návratu neměl příliš čím chlubit, neboť nepřesvědčil čínského vládce Si Ťin-pchinga, aby omezil podporu poskytovanou Rusku. Navíc už během zpátečního letu Macron způsobil poprask, když v jednom rozhovoru vyzval Evropu, aby se v otázce napětí mezi Pekingem a Tchaj-wanem postavila na vlastní nohy a byla méně závislá na Spojených státech.
„Evropě hrozí, že se nechá zatáhnout do krizí, jež nejsou naše, a nebude kvůli tomu moct dosáhnout vlastní strategické autonomie,“ řekl a varoval před tím, aby se kontinent stal „vazalem“ USA nebo Číny. Politici, diplomaté a analytici na obou březích Atlantiku jeho poznámky označili za nemístné a nevhodně načasované, neboť přicházejí v době, kdy se USA výrazně angažují v zajištění evropské bezpečnosti a financují obranu Ukrajiny.
Na tiskové konferenci v Amsterdamu se očividně podrážděný Macron pokoušel za celou záležitostí udělat tečku a vysvětloval, že Francie v otázce Tchaj-wanu podporuje status quo, dál zůstává věrným spojencem Ameriky a chce, aby Evropa směrem k Číně vystupovala jednotně. Neodpustil si však opakovanou poznámku, jež právě mnohé z jeho evropských partnerů zvedla ze židle: „Být spojencem ovšem neznamená být vazalem.“
Problémy s tlakem
Předminulý týden se v očích evropského bezpečnostního analytika Françoise Heisbourga projevily všechny chyby, jichž se francouzský prezident od vypuknutí války na Ukrajině a narušení globálního bezpečnostního řádu dopustil.
Ačkoli je Macronova diagnóza ohledně potřeby silnější a nezávislejší Evropy víceméně správná, nepodával ji podle Heisbourga dostatečně účinnou formou, a dokonce projevoval nebezpečnou naivitu – nejprve v předvečer vypuknutí války vůči Rusku a nyní vůči Číně.
„Dělá jakousi romantickou politiku,“ říká Heisbourg. „Macron skutečně věří, že díky svému intelektu a osobnímu kouzlu dokáže přimět vůdce jako Vladimir Putin nebo Si Ťin-pching ke změně chování.“
Stejně jako všichni moderní francouzští prezidenti od časů generála Charlese de Gaulla se i Macron řídí představou, že Francie díky svému členství v Radě bezpečnosti OSN a díky tomu, že nyní jako jediná země EU vlastní jaderné zbraně, hraje v bezpečnostní politice zvláštní roli – to znamená, že svou zahraniční politiku určuje nezávisle na Spojených státech. Je také přesvědčen, že Francie je „vyvažující silou“ mezi mocenskými bloky soustředěnými kolem supervelmocí.
Když však tuto teorii převádí do praxe, bývají výsledkem diplomatické roztržky. V roce 2019 například rozlítil Berlín a východní členské státy EU svou iniciativou na urovnání vztahů s Vladimirem Putinem a Ruskem. Načež prohlásil, že se NATO nachází ve stavu „mozkové smrti“. A uprostřed brutální války na Ukrajině řekl, že Moskvu nesmíme „ponížit“ a že Rusko bude potřebovat bezpečnostní záruky.
Některé z těchto sporů se rozhořely po jeho neopatrných rozhovorech v médiích, jež se často odehrávaly během leteckých návratů z cest do zahraničí. Někteří pozorovatelé tak vtipkují, že má prezident zřejmě problémy s tlakem v kabině.
Ve svých poznámkách z předminulého týdne však Macron jasně obviňuje Spojené státy z rostoucího napětí kolem Tchaj-wanu, čímž způsobil dosud nejzávažnější třenice.
Mnohé evropské vlády sice zastávají stejný názor na čínsko-americké tanečky kolem války o Tchaj-wan i na americký tlak, aby se Evropa od Číny ekonomicky odpoutala, ale svými nejnovějšími prohlášeními Macron zastínil snahy Bruselu o dosažení jednotnějšího evropského postoje vůči Pekingu.
Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, která byla tentýž týden rovněž na návštěvě Číny, se od slov francouzského vůdce distancovala a varovala Čínu, aby se zdržela použití vojenské síly proti Tchaj-wanu.
Macronova výzva k dosažení větší „strategické autonomie“ EU i jeho snaha přestat papouškovat po USA a učinit z Unie „třetí velmoc“ zase rozlítily vlády ve východní Evropě. Od těch si vysloužil obvinění, že se z Putinovy invaze na Ukrajinu vůbec nepoučil. Bez americké armády a finanční pomoci Kyjevu – která je třicetkrát vyšší než pomoc poskytnutá Francií – by se totiž ukrajinská obrana zhroutila.
Polský premiér Mateusz Morawiecki ve Washingtonu Macronovy návrhy odmítl a prohlásil, že EU musí se Spojenými státy spíše rozvíjet „strategické partnerství“ a zavrhnout „koncepce, s nimiž přišli někteří v Evropě a které vedou k dalším hrozbám, otazníkům a neznámým“.
Analytikové i představitelé EU říkají, že očividný nezájem francouzského prezidenta o základní bezpečnostní zájmy států ležících na východních hranicích Unie podkopává důvěru těchto zemí v Macronovu schopnost formulovat názor EU.
Vzhledem k tomu, že po měsících protestů kvůli nepopulárním reformám skomírá spokojenost s Macronovou vládou i na domácí půdě, prezident zřejmě doufal, že cesta do Číny posílí jeho pozici evropského stratéga a šéfdiplomata. Nyní to však vypadá, že se naopak ocitá v izolaci a u svých evropských partnerů upadl v nelibost.
„Chce všemi zatřást a probudit je,“ říká Jana Puglierinová, vedoucí berlínské kanceláře Evropské rady pro zahraniční politiku a silná zastánkyně evropské strategické autonomie. „Jenže lidi vyděsil a členské státy staví proti sobě.“
Centrální mozek
Současná situace je na hony vzdálená atmosféře z roku 2017, kdy Macron před pařížským Louvrem za zvuků evropské hymny oslavoval zvolení prezidentem. V předvolební kampani zastával výrazně proevropské postoje a porazil tím euroskeptickou vůdkyni krajní pravice Marine Le Penovou. Po šoku z nástupu populismu v podobě brexitu a zvolení Trumpa americkým prezidentem byl Macron nadějí zastánců jednotné Evropy, kteří doufali, že zaplní mezeru po Angele Merkelové, pomalu se loučící s úřadem německé kancléřky.
Koncem toho roku Macron předestřel svou představu silné Evropy v projevu na Sorbonně a řekl, že by EU měla usilovat o „strategickou autonomii“. Tímto mlhavým pojmem označoval schopnost kontinentu jednat a vyvázat se ze závislosti na ostatních velmocích. Nešlo však o jeho vlastní nápad, pouze mu dodal impulz. Návrhy ze Sorbonny se v Berlíně setkaly s vlažným přijetím, ale mnohé z nich se od té doby staly skutečností a EU nyní bezpochyby vykazuje hlubší francouzskou stopu.
Přelomovým momentem evropské integrace bylo, když francouzský prezident přesvědčil kancléřku Merkelovou, aby podpořila pandemický fond obnovy, na nějž si EU společně vypůjčila. Unie také přijala průmyslovou politiku a řadu dalších opatření na ochranu svého vnitřního trhu před nekalou konkurencí.
Do jisté míry se ujala i jeho politika strategické autonomie. EU přijímá opatření na snížení závislosti svých dodavatelských řetězců například v oblasti výroby čipů nebo baterií do elektromobilů a vytvořila nástroje, jako je fond určený na vojenské operace, jež slouží mimo jiné k podpoře Ukrajiny.
Snahy o autonomii v oblasti bezpečnosti a obrany za Trumpova prezidentského mandátu sice dočasně posílily, ale jinak v mnoha evropských metropolích vyvolávají spíše odpor, neboť jsou vnímány jako projev francouzské snahy o oslabení transatlantické aliance – a Macronova poznámka o „vazalech“ toto podezření nyní jen posílila.
„Evropskou strategickou autonomii nelze budovat explicitně proti USA, i když Macron vždy tvrdí: Ale já nic takového nedělám, nejsem proti USA, jenom chci, aby byla Evropa nezávislá,“ říká Puglierinová. „Jenže jeho vyjádření a styl, jakým to podává zvláště ve svém posledním rozhovoru, přece jenom mají určitý antiamerický podtón.“
Macronův zahraničněpolitický přístup k USA pramení z dávného postoje, jejž Francie zaujímá už od dob de Gaulla – být „přítelem a spojencem, ale nestranit“, říká bývalý ministr zahraničí Hubert Védrine, někdejší vysoce postavený úředník Elysejského paláce za prezidenta Françoise Mitterranda, který s tím současným často konzultuje a jehož názory mají na Macrona značný vliv. Podle této doktríny stojí Paříž v těžkých dobách po boku svých spojenců, ale jinak si zachovává volnost.
Védrine býval zarytým zastáncem tohoto přístupu, ale připouští, že už možná není realistický. „Ta představa je dodnes platná, ale ve skutečnosti Francie tuto roli nemůže hrát – na to, aby byla přesvědčivou velmocí, její ekonomika příliš oslabila,“ dodává.
Podle někdejších vládních představitelů a analytiků pramení Macronovy zahraničněpolitické potíže jak z jeho metod, tak z jejich podstaty. Přichází se silnými myšlenkami, ale nedaří se mu budovat diplomatické mosty a někdy neuhlídá svá veřejná vyjádření. Baví jej spíše debaty, v nichž se vyhýbá stručným odpovědím na složité otázky vyžadující historický kontext – dobře to vystihuje jeho oblíbený slovní obrat en même temps (a přitom).
Vysloužil si za to dokonce přezdívku „centrální mozek“ – umí provést brilantní analýzu, jenže vzhledem k pozici Francie jako střední velmoci už nedokáže zajistit, aby přinesla také výsledky.
„Macron je narcista, který neumí uznat své chyby,“ říká jeden bývalý francouzský diplomat. „Jeho problém je, že uvažuje hlavně teoreticky, v konceptech, ale nemyslí na taktiku, takže říká nesprávné věci v nesprávnou chvíli.“
Dokáže Macron svůj postup na domácí i mezinárodní půdě změnit? Skeptici o tom pochybují. Už několikrát sliboval, že nebude vládnout direktivním stylem shora dolů a projeví více citlivosti vůči problémům pracující třídy, jako třeba v roce 2018 během krize vyvolané protesty žlutých vest. Když podruhé zvítězil nad Marine Le Penovou, slíbil, že pomůže usmířit rozdíly ve společnosti, a připustil, že někteří lidé jej volili jenom kvůli tomu, aby zabránili nástupu krajní pravice, nikoli proto, že souhlasí s jeho politikou.
Jeho smířlivá slova však byla prázdná: navzdory měsíce trvajícím protestům se Macron rozhodl, že penzijní reformu a zvýšení věku odchodu do důchodu na 64 let, s nímž nesouhlasí dvě třetiny obyvatel, protlačí i bez schválení parlamentem. Jeho vládu oslabuje také skutečnost, že prezidentova strana přišla o parlamentní většinu, čímž hrozí, že nesplní cíle svého druhého volebního období, například dosažení plné zaměstnanosti.
A zdá se, že Macron ze svých pozic neustoupí ani v zahraniční politice. Ve svém projevu v Nizozemsku se minulý týden zaměřil hlavně na ekonomickou nezávislost a konkurenceschopnost s tím, že dosažení evropské „suverenity“ je „ústředním bodem jeho politického projektu“.
Protože se však jak doma, tak v zahraničí ocitá v izolaci, není jasné, kde chce vzít politickou podporu na uskutečnění tohoto projektu.
Leila Abboudová a Ben Hall s přispěním Sama Fleminga
