Města budoucnosti

Jak dnes stavět města, aby vydržela a byla to uživatelsky pohodlná, příjemná místa k životu? Hlavní otázka letošní pražské mezinárodní konference o architektuře a designu Pulse byla ještě opatřená dodatkem – Udržitelnost: Za jakou cenu?

Hlavní hvězdou akce konané v budově UMPRUM v Mikulandské ulici v Praze byl japonský architekt Kengo Kuma, známý svou prací se dřevem a otevřeným prostorem. Kumovy stavby kombinují moderní postupy s tradičním japonským vztahem k přírodě, který v sobě nese až náboženskou (zenovou) mystiku organické jednoty hmoty a ducha. Kuma, jenž v Praze obdržel cenu Pulse, myslí vždy na materiálové propojení a harmonii stavby s prostředím, v němž se nachází. „Musí spolu mluvit, přitom platí, že co je venku, musí být i uvnitř, je to vzájemná konverzace s místem a místními lidmi, tedy i s jejich tradicemi,“ řekl mimo jiné Kuma, který udržitelnost vidí právě v tom, že tradici necháváme mluvit v moderních souvislostech.

Bariéry či stěny jsou prostupné membrány, umožňují propojení různorodých energií, které architekt musí vyladit tak, aby společně vytvářely pocitovou harmonii, smyslovou i rozumovou. Fascinující je v tomto ohledu například Národní olympijský stadion v Tokiu, kde Kengo Kuma na ochozech pracuje s působivými lamelami z japonského dřeva, jež do opulentní megastavby vnášejí rozměry běžného příjemného domova, v tomto případě odkazujícího na japonskou historii vnímání a prožívání dřeva. Vrstvení lamelových tvarů se dá považovat za jakýsi znak stylu Kumových realizací, jež lze tak poměrně snadno poznat na první pohled.

Polská architektka Marta Sękulska-Wrońska Kumovu přednášku hned následně doplnila architektonickým vhledem od našich severních sousedů. Při prezentacích polské instalace na Bienále v Benátkách nebo pavilonu Expa se snažila vysvětlit, jak architekti v Polsku přistupují k přípravě budov hojně využívaných veřejností. Centrem všeho je pro ně komunita a její potřeby sdílení.

„I na těch projektech na Expu či v Benátkách jsme chtěli ukazovat polskou národní identitu. Já jsem ze země hnutí Solidarita, kde klíčovou roli hrálo společenství, diskuse s režimem, i ty kulaté stoly, kolem nichž se organizuje veškerý život včetně jídla, i ty bychom chtěli vyvážet do světa,“ vysvětlovala s nadhledem architektky neuvěřitelnou průchodnost a otevřenost všech prezentovaných staveb.

Tento princip se po covidu-19 podle ní nutně poněkud omezil, ale stále patří k tomu, co z veřejných budov dělá uživatelsky příjemná prostředí, jež stojí za to udržovat a v komunitním smyslu prohlubovat.

Podle Sękulské-Wrońské se při architektonické přípravě stavby nesmí nikdy zastavit otevřená debata ani kritická problematika nabízených řešení, hledání, a tedy i tvůrčí otevřenost. „Snažíme se při tom zjistit názor co nejvíce lidí, ze všech možných oborů, nejen architektů. Oslovujeme sociology, antropology, psychology,“ pokračovala polská architektka ve své úvaze na téma, co udělat před architektonickým návrhem, během jeho zpracování a před konečnou výstavbou, aby objekt dlouhodobě dobře sloužil a byl v tomto smyslu uživatelsky udržitelný. „Designujeme stavbu pro lidi, potřebujeme proto vědět, kdo tito lidé jsou,“ říká.

O domech se dnes přemýšlí jinak

V centru rozpravy o udržitelnosti byla diskuse developerů, kteří stavby navrhují a připravují. „Musíte být v neustálém kontaktu s klienty a lidmi, kteří v dané oblasti žijí, protože jejich potřeby se mění a vyvíjejí, často se hodně posouvají, na což musíte brát ohled a zahrnout to do přípravy projektu,“ vysvětloval Pavel Streblov, odpovědný za komerční realitní projekty společnosti Penta Real Estate v Česku. Podle Streblova i komerční klienti, zejména ti zahraniční, pro něž firma Penta Real Estate staví například kanceláře, kladou stále větší důraz na celkovou podobu okolí a prostředí. To vše samozřejmě prodlužuje přípravu stavby a prodražuje i úvodní rozvojovou investici.

„Dříve trvala příprava jen pár měsíců a architekt dělal návrh, dnes do přípravy zapojujete spoustu dalších lidí, trvá do mnohem déle a musíte to absolvovat ještě před architektonickou soutěží,“ popisoval praktický postup Streblov, který také na VŠE v Praze přednáší předmět Developerský projekt. „Platí ale, že čím lépe je projekt připraven dopředu, tím lépe pro budoucí spokojenost všech. Jsou to dodatečné náklady navíc, ale pro uskutečnění projektu dobře investované, vyplatí se to. Všem.“

Leoš Anderle, výkonný ředitel developerské skupiny Sekyra Group, tento trend posilování komplexní přípravy projektů jenom potvrdil. Podle něho za tím není nějaké speciální vědění developera, nýbrž vědění sdílené. „Musíte spolupracovat s mnoha lidmi, kteří mají různé pohledy, a ty dávat dohromady. Nejde přitom jen o udržitelnost budovy, ale i o udržitelnost prostředí, okolí a samozřejmě o spokojenost konkrétních zákazníků, protože pro nás je to byznys,“ připomněl Anderle. Anderle a Streblov nabízeli příklady ze své developerské praxe, které však mají i obecnější výstupy a využití.

„Když budete zastavovat rozsáhlý brownfield, mění to tvář města na dvacet let, pro celou generaci, a takový projekt je třeba v Praze proces na řadu let, který vás může velmi unavit. Není to jen technicko-sociální, ale také politická záležitost,“ shrnoval své zkušenosti Streblov. „To je myslím dost optimistické, těch dvacet let, měníte ráz města na mnohem delší dobu,“ rozvíjel kolegovy úvahy Anderle. Podle něj například na projektu City Smíchov pracuje jeho společnost od roku 2003, opravdu stavět se začalo teprve před pár lety. „Musíte znát dobře místo, kde stavíte,“ pokračoval Anderle, „já jsem z Prahy a viděl jsem i v případě Smíchova třeba studie architekta Pragera, který navrhoval renovaci této čtvrti v 80. letech. Měli jsme k dispozici i návrhy dělané na Smíchově Jeanem Nouvellem a jeho ateliérem. U takovéto velké věci musíte dobře udělat urbanistickou studii a celkový plán, to je začátek.“

Celou debatu dokreslovaly pohledy architekta Jaromíra Haince, který v pražském Institutu plánování a rozvoje (IPR) vede oddělení městského plánování. I on potvrzoval, jak moc se za posledních třicet let změnil přístup k plánování staveb a větších developerských projektů. A to mimo jiné tím, že „dnes do něj už musíte zahrnovat obyvatele, kteří tam budou bydlet, i ty, kteří bydlí v okolí“. Do plánu se musí zapojit i místní úřady, nevládní organizace, vytvoří se tak komunity, které jsou podstatné. „Je také rozdíl, když tu budou lidé v nájmech, nebo v soukromých bytech,“ rozvíjel své myšlenky architekt Hainc. „Jedni tam budou zřejmě žít dlouhé roky, u těch druhých může dojít ke změně za pár let… Je velmi potřeba propojit lidi, kteří tu budou žít, a ty, kteří už tu jsou.“ Dnes už se o domech přemýšlí zcela jinak, a to jak firmy, které je staví, tak úřady a budoucí obyvatelé. Nebere se ohled pouze na to, kolik bude stavba stát, ale musí se myslet i na to, kolik bude stát budova po celou dobu její životnosti. To úplně hlavní ale řekl architekt Hainc na konec debaty: „Jako zástupce veřejné plánovací instituce musím dodat, že pro nás je zásadní propojovat jednotlivé čtvrti a části tak, aby byly organicky spojeny v jedno město. Potřebujeme tedy veřejný prostor, zeleň, které tu spolu s infrastrukturou energetickou a dopravní zůstanou i potom, co se domy zboří. A to třeba za sto a více let.“ Tomu se ale musí přizpůsobit i město a nastavit systém regulací tak, aby ve všech těchto směrech vytváření budoucích čtvrtí usnadňoval. Nové regulace budou v Praze podle Jaromíra Haince v roce 2026.

Ideální vídeňské vize

Jak by takové ideální vize mohly v praxi vypadat, ukazoval na konferenci Pulse Bernard Steger, šéf oddělení pro městské plánování a využití půdy ve Vídni. Rakouská metropole má v současnosti dva miliony obyvatel a každým rokem přibude do města až 20 tisíc lidí. Všichni pochopitelně chtějí bydlet. Vídeň má dlouhou tradici takzvaného sociálního bydlení. Jak řekl Steger, nejsou to zdaleka jen byty pro chudé a vyloučené, původně tím bylo myšleno zejména cenově snesitelné bydlení pro střední třídu. Tedy pro široký průměr společnosti. Taková výstavba je samozřejmě do rozvoje města dále zařazena – bez dostatku bytů se město nemůže rozvíjet, natožpak udržitelně. To hlavní, na co se dnes Vídeň soustřeďuje, aby byla městem s udržitelným životem, je hromadná doprava a zeleň. „Páteří města pro občany je veřejná doprava, chceme, aby se k ní snadno dostal každý a aby lidé nepotřebovali ve městě auto. Budují se dvě nové linky metra, další linky tramvají,“ vykresloval Bernard Steger. Vídeňáci ale podle něj v době covidu-19 přestali jezdit i městskou dopravou a mnohým z nich to zůstalo dodnes. Jezdí na kole nebo chodí pěšky.

Vídeň tedy logicky dává peníze do nových cyklostezek a zabudování zeleně do zastavěných částí města. Dnes tam jde do ozelenění města 100 milionů eur. Diskuse na téma „méně prostoru pro auta, více pro kola“ už dnes nejsou pro Vídeňáky tak výbušné jako před lety. Většina se takto cítí ve městě volněji, navíc prý mají jasný vzor, kde to funguje dlouhodobě, a tím je dánské hlavní město Kodaň.

Praha je v komplexním udržitelném rozvoji někde hodně daleko za těmito městy, ale možná se v lecčems vyrovná třeba Budapešti, jak se zdálo z prezentace hlavního architekta maďarského hlavního města Zoltána Erö. Vedení Budapešti otevírá nábřeží u Dunaje, odkud o víkendu zmizí auta a místo nich přijdou lidé: posedět, zajezdit si na kole, na bruslích, to je podle Zoltána Erö velmi populární a nejenom v centru podél maďarského parlamentu. Město také dává ještě větší prostor zeleni, podobně jako v Praze sází ve velkém nové stromy, vytváří louky, které se už nemusí kosit, a navíc zachytávají vodu a drží ji ve městě. Budapešť stále častěji využívá postupy krajinné architektury.

„Máme plány, ale nenaplňujeme je,“ postěžoval si architekt Erö, jenž by okamžitě od Vídně převzal skoro všechno, třeba její rezidenční systém. „Nejvíce nám ale chybí jejich nápady, ty bych opravdu chtěl,“ smál se v debatě Erö. Praze by se pár dobrých nápadů jistě také hodilo. Na konferenci Pulse těch zajímavých padlo dost, teď jen aby jich alespoň pár někdo zvedl a oživil jimi pražské i obecně české přemýšlení a tvoření udržitelného města minimálně na příštích sto let.