Nejlepší pro přírodu je nedělat nic

Juraj Lukáč (68) je vystudovaný kybernetik, náčelník Lesoochranářského sdružení VLK a nejznámější ochránce přírody na Slovensku. V Česku bychom marně hledali jeho zrcadlový obraz, protože českou ochranářsko-mediální scénu ovládli ekoalarmisté z organizací, jako jsou Limity jsme my a Fridays For Future, které na rozdíl od pragmatického slovenského sdružení VLK jsou natolik vypjatě ideologické, že vyvolávají odpor i u mnoha přirozených stoupenců. A jsou tak halasní, že tradičnější ekologické organizace Greenpeace a Hnutí Duha zatlačili téměř do zapomnění. Racionální, ale méně hlasitý hlas jiných vědců/ekologů se tak ve vřavě demonstrací ztrácí.

Požádal jsem Juraje Lukáče o rozhovor na téma proměna krajiny po skončení těžby hnědého uhlí v severozápadních Čechách, která je dnes zjizvená gigantickými dírami v zemi a pokrytá nekonečnými zkrabatělými kopečky vytěžené hlušiny na důlních výsypkách. Jsou to tisíce hektarů rozvrácené země, o jejíž budoucí vizuální podobu se právě teď svádí bitva – mediální, finanční, estetická i ideologická.

Když problém postuhelné krajiny zredukujeme na základní esenci, objeví se otázka: Máme s ní něco dělat, nebo nemáme dělat vůbec nic? V bitvě o odpověď proti sobě stojí dva velké názorové tábory. První prosazuje co největší rekultivaci krajiny, její fyzickou proměnu spojenou s velkými terénními úpravami, vytváření umělých vodních ploch, plošné vysazování stromů, zpřístupnění pomocí asfaltových a jiných komunikací atd. Přívrženci lidského zásahu do krajiny chtějí dělat něco, a to na co největší ploše. Patří sem developeři, rekultivátoři, projektanti, část politiků, ekologů, novinářů a část populace, jež se bojí změny v myšlení v pohledu na to, co je divoká příroda.

Druhý tábor stojí na opačném názorovém břehu a na velké části území po těžbě uhlí nechce dělat vůbec nic. Budoucnost toho kusu české krajiny chtějí nechat zcela na přírodě. Tento názor zastává většina ekologů, biologů, geologů, významná část komunálních politiků a se situací obeznámení obyvatelé dotčeného území. V podstatě jde o přetahovanou, na jak velké ploše bude probíhat rekultivační něco, nebo sukcesní nic.

Lukáč stojí za úspěšnými projekty Všechno pro nic, Adoptuj si svůj strom a jeho organizace VLK spravuje stovky hektarů soukromých rezervací na Slovensku. Již před třiceti lety začal propagovat myšlenku, že to nejlepší, co pro přírodu můžeme udělat, je nedělat nic. Teprve mnohem později jeho názory zpopularizoval známý německý lesník Peter Wohlleben v knize Tajný život stromů. Sešel jsem se s Jurajem Lukáčem ve vesnici Osadné na východním Slovensku a vydali jsme se k polské hranici na hlavním karpatském hřebeni.

„Nedělat nic je nejúčinnější, nejrychlejší a také nejlevnější varianta, jak obnovit přírodu na zasaženém území,“ říká Lukáč při rozvážné chůzi a uprostřed lesa se mě zeptá, zda tuším, po čem právě kráčím. Rozhlížím se, pod nohama cítím vlhkou zem, v níž roste kapradí, keře, mlází, houštiny a trochu dále za nimi vysoké jedle a rozložité buky. Odpověď neznám. „Stojíš na asfalt­ce,“ oznamuje mi stoicky klidně a trekovými holemi šťourá do měkkého povrchu ze zetleného listí, jehličí, kořínků a kamení, dokud v hloubce nenarazí na tvrdý asfalt.

„Dávno už nevedu akademické diskuse na téma, zda rekultivovat území po zásahu člověka, nebo nechat přírodu, ať se s tím vypořádá sama. Tady pod námi byla ještě před dvaceti lety asfaltová cesta. Dnes ji pohltil divoký les. Příroda to zvládla bez pomoci člověka, bez jeho rad a dobrých úmyslů. Z lidského pohledu se zde přitom nedělalo nic a dopadlo to skvěle. Podobně to dopadne v severních Čechách, když na výsypkách nebudete dělat vůbec nic. Pokud tam budete dělat něco, jenom tu obnovu prodloužíte a nesmyslně prodražíte,“ vysvětluje Lukáč a dál jde pěšinou vzhůru na hřeben, kde byl v březnu 1915 zraněn pražský „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch. O svém vojenském příběhu později napsal knihu Vojákem pražského sboru.

„Kdyby Kisch nebo Hašek válku neprožili, nikdy by o ní nenapsali tak skvělé knihy. Proto většina salonních ekologických žvanilů podporuje rekultivaci, protože nikdy nebyli fyzicky na místech, kde příroda sama napravila lidský zásah. A proto jsme se potkali tady na asfaltce v lese,“ vysvětluje Juraj Lukáč, proč rozhovor neděláme v šumu pražské kavárny, ale v šumu přirozeného lesa.

Jsou to všechno gebuziny

Dětství a mládí jsem prožil v Chodově na hornickém Sokolovsku. Vizuální kulisy mého dospívání tvořily haldy, doly, továrny a komíny. Hrál jsem si v mazlavém bahně výsypek a bunkr jsme si s kamarády stavěli v miniaturních údolíčkách v těsné blízkosti lomozících zakladačů vršících vytěženou zeminu, která během desetiletí zasypala cesty, pastviny, lesíky, vesnice i celá města. Když jsem na konci osmdesátých let dojížděl autobusem na gymnázium do Sokolova, během čtyř let moji „asfaltku“ kvůli těžbě třikrát přeložili. Vím velmi dobře, co je to rozvrácená krajina, co je rekultivace, co je sukcese a co roste tam, kde se dělalo něco a kde se nedělalo nic.

Tam, kde se něco dělalo, kde působila „česká rekultivační škola“, jsou monotónní březové háje, občas podmáčené pastviny, jinde husté smrkové porosty a také výkladní skříně všech rekultivací – velké jezerní plochy, jako jsou Medard na Sokolovsku a Milada na Mostecku. Udělat něco stálo miliardy korun, dalo práci stovkám lidí, ale krajina dnes i po desetiletích stále působí uměle a poněkud nepatřičně.

„Stálo to za to?“ ptám se Lukáče. „Ne,“ odvětí lakonicky. „Zbytečně jste vyhodili miliardy korun, které jste měli investovat do zdravotnictví, školství a do nových pracovních míst. Místo toho jste zbytečné sázeli stromečky. Naivně jste se vlámali do otevřených dveří přirozené obnovy a mysleli jste si, že přírodě pomůžete,“ sarkasticky komentuje obsesivní touhu Čechů něco dělat, a když nápadově impotentně neví co, tak aspoň sázet stromy. Lukáč ovšem pokorně dodá, že i on v počátcích své ochranářské kariéry sázel stromy.

„Sázet stromy je naprostá gebuzina (východňársky nesmysl – pozn. autora). Uměle rekultivovat krajinu po těžbě je gebuzina. Chápu ale motivaci lidi, kteří tyhle gebuziny podporují, protože na nich vydělají. Když se nedělá nic, tak nic nemají. Není deset procent úplatků, nejsou provize za služby, není zisk stavebních firem, nejsou honoráře za prezentace na úřadech, nejsou proplacené předražené projekty, není prostě nic. Obnova krajiny je jen finanční problém, ale v opačném směru, protože když necháte ležet tisíce hektarů vykuchané země ladem, nikdo na tom nevydělá kromě přírody. Proto na rekultivaci krajiny po těžbě uhlí tlačí developeři a bohužel i některé ochranářské skupiny, které chtějí získat granty a ,zachraňovat‘ přírodu,“ popisuje Lukáč snahu člověka o nápravu svých chyb a vysmívá se lidské aroganci, která si myslí, že příroda bez člověka nemůže fungovat.

„To je fakt velká blbost. Nikdo sice neví, co přesně v severních Čechách vznikne, když se tam nebude dělat nic, ale také se to nikdy nedozvíme, pokud tam budeme dělat něco. Osobně si myslím, že na těch haldách během desetiletí vznikne krásná a pestrá krajina. Vznikne sama a rychleji, než kdyby jí v tom pomáhal člověk. Mám pro to exaktní důkazy a není to jenom tato malá asfaltka pod námi. K podobným procesům obnovy docházelo v minulosti Země snad už tisíckrát a vždy bez přítomnosti člověka. Například když vybuchla sopka, dopadl asteroid, došlo k záplavám nebo požárům. Na místě těchto katastrof je dnes nádherný zdravý prales nebo korálový útes. Nechme tedy přírodu konat, má v tom systém a nápravu zvládne lépe a levněji,“ myslí si Lukáč a kráčí stále vzhůru na slovensko-polskou hranici, ale tak pomalu, až jsem z toho tempa nervózní.

Biointernet v podzemí

„A opravdu nemůže člověk rekultivací dobývacích prostor návrat přírody urychlit?“ nevzdávám se naděje na kladnou odpověď, protože mnoho zaměstnanců rekultivačních firem jsou mými přáteli a nedovedu si představit, že jednou odejdou do důchodu s vědomím, že v tom jediném životě, který dostali, pracovali zbytečně.

„Ne. Člověk není jediný tvor, který manipuluje se svým okolím, ale je jediný, kdo si myslí, že jen on umí zachránit planetu. Jsou tu miliardy jiných organismů, které to umí také. Obnova tak komplexního systému nespočívá v tom, že někde vybagrujeme místo pro tůňku, támhle zarovnáme kopec, jinam přivezeme ornici a třeba tady vysadíme stromy. Obnova musí začít na té nejmenší myslitelné úrovni a podle přesného jízdního řádu, který ale sestavuje sama příroda a nikoli člověk. Nejdříve musejí nastoupit mikroorganismy, houby, bakterie, prvoci, prostě všichni, kteří žijí v zemi. Roznášejí houbová vlákna a díky nim je v podzemí budována nejen pomyslná, ale skutečná internetová komunikační síť, biointernet, bez něhož může sice fungovat strom, ale už ne celý les. A když je síť udělaná, přijde armáda dalších organismů, kteří mají svůj úkol, například roznášet i zasadit semena rostlin, křovin a stromů. Jsou to ptáci, hlodavci, migrující vysoká zvěř a další. Třeba taková obyčejná veverka. Ta je skutečnou lesní dělnicí, která se živí semeny. V jejím trávicím traktu se potom semena obalí trusem, bakteriemi a houbami, veverka je někde porůznu vykadí, a tím je semeno připraveno k zapojení na biointernetovou síť,“ popisuje Lukáč. A pokračuje dál.

„Když na daném území hlodavci chybí, tak nám sázení stromů nepomůže, většina uměle vysazených stromů zahyne, protože nekomunikovaly s okolím. Je to podobné, jako když se narodí jedno dítě přirozeně a druhé císařským řezem. To první má větší šanci získat lepší imunitu, protože ji získalo od matky průchodem porodními cestami. V každé fázi obnovy potřebujeme jiné organismy. A o to vše by se měl starat člověk? Nesmysl. Ukaž mi rekultivačního lesníka, který se kromě sázení stromů stará o dešťovky, o chvostoskoky, o bakterie, o houby. Vybudovat tak komplexní systém člověk nezvládne,“ končí Juraj Lukáč svůj monolog, ale to už jsme se přiblížili ke karpatskému hřebenu.

Tykač a Schindler

Stále jsem se nevzdal představy, že člověk není tak zbytečný tvor a znovu naivně říkám: „Nechce se mi věřit, že všechny ty vysazené miliony stromů jsou k ničemu.“ Juraj Lukáč překročil koleje železniční úzkokolejky, která vede na slovensko-polské hranici, a zamířil k horské boudě Balnica. „Lesník urychlí jen růst stromů, ale neurychlí vznik lesa. Uměle vysazené stromy jsou jak ten proslulý Jakešův osamělý kůl v plotě. Třeba smrky se v přirozeném lese normálně dožívají stovky let, ale většina z těch uměle vysazených po šedesáti osmdesáti letech umírá. Severní Čechy si ale zaslouží obnovit přírodu, vrátit tam divočinu a ne tam vytvářet umělou zahrádku nebo plantáž na dřevní hmotu, jejíž údržba stojí další stovky milionů korun. Ty peníze věnujte na programy pro lidi, do změny průmyslu, do vzdělání nebo do zdravotnictví. Nechápu, proč je chcete dát do něčeho, co stejně pokazíte a co zdarma příroda udělá za vás.“ U polského chataře Vojteka si pak objednává nealkoholické pivo, protože po operaci to s alkoholem pít nemůže.

Než jsem se za Jurajem Lukáčem na Slovensko vypravil, napsal jsem známému, který pracuje v Greenpeace, a ptal se ho, co si myslí o přirozené sukcesi a co o umělé obnově přírody v postapokalyptické krajině severních Čech a také o tom, že by se peníze, které těžební firmy ze zákona musejí dávat bokem na rekultivaci, měly využít na jiné účely. Odpověď byla jednoznačná: „Je to fakt totální ,bizár‘ – rekultivátoři všech firemních barev svorně bojkotují sukcese i v případě, že vedení firmy se k nim staví otevřeně. Zčásti mají hlavu vymytou Štýsem (Stanislav Štýs, český lesní inženýr a odborník na rekultivace po těžbě hnědého uhlí a propagátor myšlenky, že krajina uměle vytvořená rekultivací má větší ekologickou hodnotu než původní krajina zničená povrchovým dobýváním uhlí – pozn. red.), zčásti jim jde o miliardový byznys, o jehož většinu by přišli. Jinak Juraj je velkej borec a velmi si ho vážím, i když se s ním na některých středně podstatných věcech neshodnu.“

Vypil jsem s Jurajem Lukáčem pivo a pokračovali jsme po kolejích do polského vnitrozemí směrem k potoku Solinka. „Toho vašeho uhlobarona Tykače vnímám jako takového českého ekologického Oskara Schindlera, toho nacisty, který zachránil stovky Židů. Jeho firmy kvůli energii pro Čechy sice ničily přírodu, ale jeho pověst se změní, kdyby podpořil koncept, aby se s co největší částí území po těžbě uhlí nic nedělalo a ty prachy se investovaly jinam. Ovšem to záleží na vašich politicích, jak se rozhodnou. Pokud ale budou tvrdit, že rekultivací obnovují přírodu, vědomě lžou a klamou voliče. Pokud ovšem chtějí vytvořit drahou udržovanou zahrádku, tak je to něco jiného. Ale ať nemlží, že chtějí vrátit na sever přírodu,“ lehce se rozčiluje Lukáč, který už prošel stovkami ekologických bitev a takový rozhovor, který vede se mnou, považuje za mentální rozcvičku.

Došli jsme na konec našeho výletu. Pod námi se rozkládá lidmi opuštěná krajina východních Karpat, z nichž Poláci na konci čtyřicátých let násilím vystěhovali původní rusínské obyvatelstvo pro jeho podporu Banderovcům. Tam, kde kdysi byla pole, zahrady a lidská sídla, je dnes překrásná divoká krajina, pestrá a plná zvěře, a přitom otevřená člověku. „Je to krajina pro všechny, jenom tu nejsou silnice, hipsterská bistra, lanovky, záchody ani parkoviště. A teď se podívej na ty bobří hráze. Zadržují vodu, poskytují život desítkám druhů živočichů, a přitom jejich výstavba nestála stát nic. Kolik bychom ale zaplatili, kdybychom je nechali stavebním firmám uměle vytvořit? To by byly kšefty.“

Lukáč se jízlivě usmál a pak jsme se vrátili zpět do jeho chalupy v Osadném, v níž kdysi přespal E. E. Kisch. Před domem mi ještě řekl: „Lidé se bojí změny a neznámého. Bojí se, že když se tam nebude dělat nic, tak tam nic také nebude. Ať se nebojí. Bude tam velkolepé něco a bude to stát za to. Za sto let se na to bude jezdit dívat celá Evropa.“