Neopakovatelný Freddie Mercury

Pocházel z mnohem exotičtější než evropské nebo americké kultury, jeho rodina patřila do komunity indických Pársů. A nejmenoval se Freddie Mercury. Původní jméno, které si nechal později vymazat i z občanky, znělo Farrokh Bulsara. Freddie se ovšem narodil před 75 lety na Zanzibaru, kde jeho otec působil v diplomatických službách.

Odtud se v polovině 60. let všichni – včetně Freddieho, jenž dětství strávil nedaleko Bombaje u příbuzných a na internátních školách – přestěhovali do Anglie a budoucí rocková hvězda studovala grafiku a design v Londýně, který se už v té době tvářil kosmopolitně. Ale nadávky a narážky na jeho původ se pro Mercuryho stejně staly nepříjemnou každodenní realitou. Naštěstí si z ní moc nedělal, žil dobrovolně zakletý do snu, který se celý odehrával v říši hudby. Netoužil po ničem jiném než ji skládat, zpívat a předvádět statisícům oddaných fanoušků. Tušil sebevědomě a správně, že jeho přání se brzy promění ve skutečnost.

Disponoval přijatelnou fyzickou anomálií, což ve světě vrcholového showbyznysu není nic neobvyklého. Stačí si připomenout různě barevné oči Davida Bowieho, Madonninu velkou mezeru mezi předními zuby nebo Princových 160 centimetrů „výšky“. Freddieho výstředností a zároveň klišé byl předkus. Navenek si s ním nedělal velkou hlavu, neměl potřebu jej zahanbeně skrývat, neboť mu ty čtyři zuby v horní čelisti dodávaly zvláštní aristokratickou eleganci a nadřazenost. Jen sám před sebou jej bral jako výrazný estetický handicap. Proslýchá se, že vzteky doma roztřískal nejedno zrcadlo. Vtipnou ironií pak je, že přímá předchůdkyně Queen, do níž Mercuryho, jenž v té době překládal kufry na letišti Heathrow, přizvali Brian May a Roger Smith, se jmeno­vala Smile (Úsměv).

Jak to máš v posteli, Freddie?

Klišé další – jeho sexualita nebyla jednoznačná, aspoň ne na začátku. Dnes Mercuryho vidíme jako jasného a otevřeného homosexuála, který se svou jinakostí neměl nikdy problém a v době, kdy ani v civilizovaném světě nebyla přijímána bez nedůvěry a předsudků, se ji nesnažil skrývat. Tak jednoduché to ale v tomhle případě nebylo, Freddie stejně jako muže totiž dokázal milovat i ženy.

Opomineme-li matku, máme tu krásnou Mary Austinovou, s níž ho seznámil Brian May. Zažili spolu intenzivní a romantickou lásku, byli zasnoubeni, Mary byla Freddiemu na jeho cestě za slávou tou první i poslední. Vždy ho maximálně podporovala. Jen v posteli jim něco chybělo. Když se citová i sexuální situace stala neúnosnou a Freddie Mary konečně oznámil, že odteď potřebuje muže, zůstali i přes její obrovské zklamání blízkými a důvěrnými přáteli.

Prvním zásadním mužem se pro mladého zpěváka stal v roce 1974 rozhlasový DJ Kenny Everett. Oba byli excentričtí, milovali zábavu a sex, pro oba byla životem hudba, nic jiného nebrali vážně. Byli si moc dobře vědomi toho, že si mohou navzájem pomoct, což se nejvýrazněji ukázalo v případě možná nejslavnější písně skupiny Queen – Bohemian Rhapsody. Nahrávací společnost šílela, že se kapela zbláznila, nahrát něco tak dlouhého a hudebně rozmáchlého, rockové postupy dát dohromady s teatrálně operním zpěvem. Rádia to zakázala hrát. To ostatně udělali i Kennyho šéfové, jenže ten si to nenechal líbit a jakoby omylem vždycky pustil kousek skladby. Poté, co Bohemian Rhapsody utnul, začali do rádia okamžitě volat nadšení posluchači, ať to okamžitě zahraje celé. Hlad po budoucím mega­hitu byl stále větší.

Na základě tohoto jednoduchého marketingového triku se Kenny a Freddie sblížili ještě víc. A tak do vztahu vstoupily sex ve třech a více lidech, nekonečné večírky, drogy, výčitky, obviňování a lži. Ti dva se nakonec museli přestat stýkat, aby přežili aspoň o něco déle. Opět se spolu začali bavit až těsně před Mercuryho smrtí.

Osudu neutečeš

O závratně úspěšné kariéře kapely Queen se popsaly stohy papíru. V hitparádách měli tolik čísel jedna, odehráli tolik nezapomenutelných koncertů a vystoupili na tolika místech planety, že se tomu ani nechce věřit. Ale jak už rocková a popová klišé spolehlivě fungují, i mezi Freddiem – kvůli jeho nevyzpytatelným vrtochům a hudebnímu talentu, jímž byl obdařen více než kolegové – a zbytkem kapely docházelo k velkým rozbrojům a rozepřím. Ego je mocné.

Queen se s Mercurym načas rozhádali natolik, až to vypadalo, že pro ně neexistuje další společná cesta. Frontman kapely navíc v té době – v polovině 80. let – uzavřel finančně více než atraktivní smlouvu na nahrání dvou sólových alb a hodně času trávil buď v nočních klubech, nebo na Ibize, kde našel svůj druhý, poněkud dekadentně rozevlátý domov. Neustále obklopen Kennym a přáteli na jednu noc, kteří aspoň na chvíli toužili stanout ve Freddieho hvězdné společnosti. Což jim drogami a alkoholem dezorientovaný umělec velkoryse dopřával. Naštěstí i naneštěstí zasáhl osud.

Poprvé, tentokrát ještě šťastně, úřaduje v případě kapely Queen v roce 1985 jménem charitativní akce Live Aid, již vymyslel jako „zbraň“ proti africkému hladomoru hudebník Bob Geldof. V několika zemích proběhnou koncerty největších hvězd, jež budou navíc přenášeny nejvíce televizemi v historii. Diváci budou telefonovat a slibovat peníze, které spolu s výtěžkem ze vstupenek zajistí pomoc v podobě jídla a lékařů tam, kde se umírá po tisících. Line-up účinkujících v londýnském Wembley je již definitivně uzavřen. Kapela Queen chybí, protože nemluví s Mercurym a on s nimi. Situaci tehdy zachránil manažer Jim Beach, jenž dosáhl smíru. Queen ve Wembley nakonec vystoupí a Mercury nebude chybět.

A musí se uznat, že prozíravější a zároveň bohulibější krok nemohla kapela učinit. Geldof díky nečekanému vystoupení Queen vydělal Africe nesrovnatelně víc, než kdyby skupina nezahrála. A kdyby nezahrála, přišla by ona i fanoušci o jednu z nejlepších show, jež se na této planetě kdy odehrály. Nevěříte? Tak si ji znovu poslechněte, nejlépe i s obrazovým záznamem. To, co Queen do svého koncertu dokázali narvat, se drtivé většině kapel nepodaří za celou dobu jejich existence. Chybí jim ta lehkost, kdy ani ty nejrafinovanější harmonie a nejvyšší tóny světa nejsou žádný problém, schopnost mít publikum v hrsti. A o hitech přístupných všem, aniž by cokoli tratily na kvalitě, nemluvě. Máme tu Michaela Jacksona, máme tu Madonnu, máme tu Queen!

Ale něco je ve vzduchu, i když každý doufá, že jde o sci-fi. O AIDS se začíná mluvit čím dál častěji, ačkoli stále spíše na úrovni drbu s příchutí senzace než jako o realitě, které je třeba obezřetně předcházet.

Osmdesátky jsou tak třpytivé, roztančené a hédonistické, tak proč šetřit sebe i ostatní kolem… Když se Freddie dozvídá, že i on je HIV pozitivní, odmítá si skutečnost uvědomit v celé její tragédii. Má spoustu peněz, tak přece si za ně dokáže koupit lék, ať stojí, co stojí. Jenže má smůlu, léčba a její výzkum jsou teprve na svém začátku. „Freddie si prostě sedl a řekl: Dobře, vy asi víte, co se se mnou děje. Víte, s čím se potýkám. Nechci o tom mluvit,“ vzpomíná na okamžik pravdy, když se Queen sešli v roce 1987 v Montreux, Brian May v chystaném dokumentu Freddie Mercury: The Final Act. Stanice BBC Two jej premiérově odvysílá v sobotu 27. listopadu.

V neštěstí Mercury nakonec našel i velké štěstí. Po divoce promiskuitním období navázal partnerství s „obyčejným“ Jimem Huttonem, jenž se o něj staral a miloval ho až do konce jeho dnů, které na sebe bohužel spolu se zápalem plic nedaly dlouho čekat. V listopadu 1991 Freddie Mercury zemřel. Ta prázdná díra po něm se zaplnit nepodařila, což je vlastně naprosto v pořádku. Svou jedinečnost a nenahraditelnost ostatně dostatečně potvrdil již za svého života. Bůh opatruj Freddieho.

Pro stárnoucí romantiky

Co je naštěstí naprosto jasné? Na rozdíl od života jeho „hvězda nezhasne nikdy“. Letošní dvě výročí jsou jistě důvodem, proč se o Mercurym mluví častěji než dřív, ale zvýšený zájem jsme zaznamenali už před třemi lety. Mohl a může za to biografický film Bohemian Rhapsody, který je mu poctou důstojnou, i když rozhodně ne dokonalou. Šťastný je snímek Bryana Singera v několika ohledech.

Muzikantsky – existuje jen málo filmů, v nichž jsou hudební čísla pojata tak velkolepě a v tom nejlepším slova smyslu megalomansky. Středobodem je ono vystoupení Queen na Live Aid. Dechberoucí jsou i některé scény ze studia – například na proces vyjednávání o Bohemian Rhapsody, jejího nahrávání a následného nekonečného odmítání jen tak nezapomenete.

Herecky – Američan s egyptskými geny Rami Malek za svou životní roli získal Oscara. Zaslouženě. Jasně, ten předkus je přehnaný, stejně jako hercova dikce, pokus o britský akcent a až příliš teatrální gesta a řeč těla. Ale něčím vás přitáhne, zmagnetizuje, strhne vaši pozornost. Jako byste poslouchali remix Radia Gaga, který vám nejprve leze neskutečně na nervy, protože vy přece uctíváte pouze originál, ale po několikerém poslechu tu úpravu vezmete na milost a nakonec si ji dokážete i užít.

Výpravou – design i kostýmy jsou ve filmu prostě fenomenální. Při sledování Bohemian Rhapsody vám v plné kráse dojde, nakolik byly Mercuryho pódiové kostýmy vepředu, jak silně ovlivňovaly módu soudobou i budoucí. Všichni tehdy obdivovali spíš převleky Davida Bowieho, mimochodem velkého obdivovatele kapely Queen, ale Mercury ani její ostatní členové za ním nezůstávali moc pozadu. Stačí si vzpomenout na blyštivé obtažené trikoty, červenou koženou bundu, džíny užší než Zlatá ulička, rozevláté kožichy, legendární bílé tílko a kožený náramek na paži nebo chlupaté nohy v dámských kozačkách. Ven byste v tom dnes asi sotva vylezli, ale návrháři inspiraci Mercuryho šatníkem přiznávají i dnes, jen jednotlivé věci z něj „remixují“ se současnými trendy. Ale základ zůstává a pozná se hned.

I když my sami tvrdíme, že život Freddieho Mercuryho byl do jisté míry klišé a v mnohém se podobal životům jiných rock’n’rollových hvězd, některé výjevy z filmu působí až příliš banálně. Rodiče s jeho životem nesouhlasí, aby se nakonec při sledování přenosu Live Aid dojali až běda. Kapela dává neposlušnému Mercurymu ultimáta, kterým on není schopen dostát. Na okázale požitkářských večírcích si zpěvák bezhlavě užívá, aby se druhý den mezi prázdnými lahvemi a plnými popelníky cítil strašlivě osamoceně. Ale až tak jednoduché to jistě nebylo. Přesto zůstaňme na stejné vlně a přidejme ještě několik myšlenek jeho souputníka Briana Maye, který na svého mrtvého přítele zavzpomínal v nedávném rozhovoru pro Greatest Hits Radio. „Pořád dokola by říkal: ,Potřebuju dělat svoje sólové věci‘, ale vracel by se zpátky ke své rodině, abychom mohli dělat to, co děláme. Vtipné na tom je, že čím dál tím víc cítím, že je svým způsobem stále s námi. Možná že se začínám stávat stárnoucím romantikem, ale Freddie je součástí každého mého dne.“