Nepřekážet českému snu

Po volebním víkendu už víme, jaké možnosti vládnutí se v Česku na další čtyři roky nabízejí. Předvolební nervozita opadla, a tak je možné si v klidu a bez fandění říct, v jaké hospodářské kondici je země, kterou nový kabinet přebere. V předvolebních debatách byla ekonomická témata jedním z hlavních proudů kampaně. Hned vedle otázky, jak moc a s kým se budeme bránit agresivnímu Rusku. Politici odcházející vlády měli v ruce pozitivní barvy. Prodávali obraz ekonomiky růstu, nízké inflace a malé nezaměstnanosti jako výsledek své tvrdé práce; opozice kontrovala negativním vyprávěním o zemi chřadnoucí, kde miliony lidí trpí vysokými cenami potravin, bytů a elektřiny.

Oba obrazy jsou zkreslené, barví se podle potřeb stran, jež je malují. Je na nich kus pravdy, chybí vždy druhá polovina, která se nehodí. Polopravdy však nejsou tím, co nová vláda, ať už bude jakákoli, potřebuje.

Když obě vrstvy vyprávění o české ekonomice spojíme do jednoho obrazu, vidíme pomalu rozjetou ekonomiku s nízkou nezaměstnaností, čekající na další impulsy, aby mohla využít svůj potenciál, který by zvýšil životní standard většího počtu obyvatel. Čekat, že takové impulsy přinese vláda – třeba tím, že bude dál stavět silnice –, je jednostranná (národně) socialistická strategie, přehlížející, že hlavní část bohatství vzniká ve výrobní a obchodní sféře bez vstupu vlády. Vláda je tu pak od toho, aby otevřela prostor aktivitě lidí, lepšímu podnikání a překážela mu co možná nejméně.

Tendence k zasahování vlády do všech koutů ekonomiky, od sociálních výdajů po ceny a výplaty v podnicích, je strategie, která Česko brzdí. Bohužel ho žádají voliči všech stran, zejména hnutí. Hnutí je dav, který se mění v korporaci, a to je to poslední, co česká ekonomika potřebuje. Zájmem korporátu je udržovat sebe samého a bránit rozvoji konkurence. Uzavírat, nikoli otevírat svět, včetně toho ekonomického.

Česko má velký potenciál, shodli se v debatě Eura tři bývalí guvernéři a jeden viceguvernér České národní banky, neumíme ho ale využít k dalšímu rozvoji. Chybí odvaha investovat, bojíme se rizika, vystačíme si s relativním poklidným růstem, i proto se více staráme o přerozdělování bohatství než o jeho vytváření. Nejdříve ale musí být co rozdělit, až potom se můžeme hádat o to, kolik a jak, na straně tvorby bohatství je nutně větší důraz. Vlastně je to program pro každou příští vládu. Bez něj zůstane moderní Česko zase jen na papíře. Jako vidina, kterou si pomocí polopravd malujeme před volbami jako český sen, z něhož se po volbách probudíme – do opatrné průměrné pohodové reality. Je na čase to změnit.