Nový zelený řád

Když se loni vlivem koro­naviru celý svět zastavil, Andrew „Twiggy“ Forrest, předseda australské těžařské společnosti Fortescue Metals Group, se dal do pohybu. Tento miliardářský důlní magnát se svou delegací procestoval během pěti měsíců 47 zemí a některé se mu dokonce podařilo přesvědčit, aby mu navzdory zavřeným hranicím povolily vstup.

Forrest však nepátral po ložiscích nerostných surovin – vydal se po stopách čisté energie. Jeho delegace hledala nejlepší lokality pro vodní a geotermální energii od Kyrgyzstánu přes Koreu až po Bhútán. Cestování během pandemie má podle Forresta tu výhodu, že vládní úředníci mají mnohem více volného času. (Na cestě se však nakazil koronavirem, což si vyžádalo nouzovou zdravotní zastávku ve Švýcarsku.)

Když se Forrest opět v plném zdraví vrátil do Austrálie, prohlásil, že společnost Fortescue, dosud orientovaná na těžbu železné rudy a koksovatelného uhlí, se nyní naplno zaměří na zelenou vodíkovou energii. Věří, že trh s ní by do roku 2050 mohl mít hodnotu až 12 bilionů dolarů. „Přechod od fosilních paliv k zelené energii po desítky let probíhal šnečím tempem, ale nyní zažívá obrovský boom,“ nechal se slyšet v televizní vzdělávací sérii.

V telefonickém rozhovoru to říká ještě přímočařeji: „Všechno se změní. Za

15 let bude světová energetická scéna vypadat úplně jinak než dnes. Každý stát, který zelenou energii nebere příliš vážně a lpí na znečišťující energii, nakonec zůstane pozadu.“

Na ekoproměnu člověka, který zbohatl prodejem železné rudy, se mnozí dívají cynicky, ale Forrest je součástí obecnějšího trendu. S rostoucími klimatickými obavami se svět postupně přiklání k transformaci energetiky – dokonce i v oblastech, kde by to nikdo nečekal. „Prostě nemůžeme dál dělat věci tak, jak jsme je dělali vždycky, jinak to má naše planeta spočítané,“ říká Forrest. Připouští, že on sám v tomto ohledu není zrovna bez viny: uhlíková stopa společnosti Fortescue činí dva miliony tun oxidu uhličitého ročně, což zhruba odpovídá emisím malého ostrovního státu.

Samotná Austrálie v ochraně klimatu dlouhodobě zaostává a patří k významným vývozcům uhlí, ale to se možná brzy změní vzhledem k tomu, že Čína a další velcí zákazníci plánují snižovat emise, a tedy i poptávku po uhlí. Desítky největších světových ekonomik si daly za cíl dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality a 189 zemí se připojilo k Pařížské klimatické dohodě z roku 2015, jejímž cílem je omezit globální oteplování na úroveň výrazně nižší než dva stupně Celsia. V boji proti změně klimatu se státy překotně snaží snižovat užívání fosilních paliv, posilovat čistou energii – a přitom transformovat své hospodářství.

Při změně energetického systému se změní i energetická politika. Po většinu minulého století byla geopolitická moc úzce spojena s fosilními palivy. Strach z ropného embarga nebo nedostatku plynu stačil k budování aliancí či rozpoutání válek a přístup k ropným ložiskům zaručoval velké bohatství. Ve světě čisté energie však vznikne nová skupina vítězů a poražených. Někteří to vnímají jako novodobé „vesmírné závody“ na poli čisté energie. Z nového systému by mohly těžit země a regiony, které ovládají čisté technologie, vyvážejí zelenou energii nebo dovážejí méně fosilních paliv, zatímco země závislé na vývozu fosilních paliv – jako je Blízký východ nebo Rusko – by mohly pocítit pokles moci.

Obnovitelné zdroje energie se do roku 2025 stanou nejvýznamnějším energetickým zdrojem a ukončí dominanci fosilních paliv.

Bývalý prezident Islandu a předseda Globální komise pro geopolitiku energetické transformace Olafur Ragnar Grimsson tvrdí, že přechod na čistou energii s sebou přinese nový typ politiky. A doplňuje, že tento posun probíhá rychleji a komplexněji, než si kdokoli představoval. „Fosilní paliva z energetického systému postupně ustupují a spolu s nimi míří do starého železa i dosavadní geopolitický systém s centry moci, která dominují mezinárodním vztahům. Postupně bude slábnout vliv států, které byly významnými hráči ve světě fosilních paliv, a velkých korporací, jako jsou ropné společnosti,“ předpovídá Grimsson.

V Austrálii sílí lobbování za to, aby se země díky svým bohatým větrným a solárním zdrojům energie stala „obnovitelnou supervelmocí“. Forrest investoval do projektu s názvem Sun Cable, jehož cílem je položit elektrický kabel až do Singapuru. Věří, že v sázce je budoucnost země. „Pokud se nám to povede, pro australskou ekonomiku by to mohlo mít význam na úrovni budování státu,“ říká.

Během transformace vzniknou nová centra vlivu. „Mnohé (staré) mocenské struktury se rozplynou a jednoduše přestanou existovat,“ vysvětluje Thijs Van de Graaf, docent na Gentské univerzitě a hlavní autor vlivné zprávy Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii (IRENA) za rok 2019. A dodává: „Je to úplně nová konstelace, takže nemůžeme uvažovat stejně jako za starých časů. Na globální scéně se může objevit nová sorta vývozců energie.“

Od uhlíku k elektronům

Co se týče vývozu čisté elektřiny, země jako Norsko, Bhútán a Francie mají už teď velký náskok. Norsko a Velká Británie za několik měsíců dokončí výstavbu nejdelšího podmořského elektrického kabelu na světě s názvem North Sea Link. V norské části vede přes zasněžené hory a hluboké jezero a pak se v délce více než 720 kilometrů vine pod vodou přes Severní moře až ke břehům Velké Británie. Tento vysoce specializovaný kabel se navíc vyrábí přímo v Norsku, v továrně umístěné vedle fjordu, takže jej lze snadno naložit na loď a odvézt rovnou na místo instalace. North Sea Link se stane sedmým podmořským propojovacím kabelem, který Norsku umožní exportovat hojné množství elektřiny vyrobené z vodní energie do sousedních států.

Jak uvádí Auke Lont, generální ředitel norské státní distribuční společnosti Statnett, nová energetická transformace v podstatě spočívá v přechodu od ropy a plynu k elektřině. „V obecné rovině lze říci, že odpovědí na změnu klimatu bude elektrifikace,“ shrnuje Lont. „V současnosti totiž máme přístup k velmi levné elektřině a vidíme, že taková elektřina může v budoucnu pokrýt naše energetické potřeby.“ Elektřina se už nyní používá v čím dál větší míře, ať už se jedná o kamiony, osobní auta, nebo vytápění domácností. Dnes pokrývá asi 20 procent energetické spotřeby a podle Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii se její podíl do roku 2050 bude muset zvýšit na 50 procent, mají-li státy splnit své klimatické závazky.

„Náš světový řád je založen na ropě,“ říká Lont. To se však mění: „Po přechodu od fosilních paliv k elektronům nastoupí světový řád, kde jsou elektrony důležitější než uhlík.“

Otázka, které státy budou mít v tomto novém světě náskok, je přitom stále předmětem diskuse. Panuje však široká shoda na tom, že věci se opravdu mění. Pascal Lamy, bývalý šéf Světové obchodní organizace, srovnává globální přechod od jednoho energetického systému k jinému s nástupem průmyslové revoluce. „Dochází k obratu,“ vysvětluje ve videorozhovoru zpoza svých červených brýlových obrouček. „Když srovnáte dnešní svět se světem před osmnácti měsíci, podstatný rozdíl spočívá v tom, že tehdy mělo dekarbonizaci ekonomiky na dohled pouze 25 procent světa. Dnes má horizont dekarbonizace 75 procent světové ekonomiky. To je zásadní posun.“

Pandemie koronaviru tento trend urychlila. Loni dosáhla nová obnovitelná energie rekordních 200 gigawattů, zatímco zbytek energetického sektoru zaznamenal pokles. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA), organizace dohlížející na zásobování ropou sídlící v Paříži, poptávka po ropě během koronavirové recese klesla o 8,8 procenta oproti předchozímu roku a u uhlí se snížila o pět procent. Čistá energie byla jedinou částí energetického odvětví, která v roce 2020 rostla. Tempo a rozsah přechodu na obnovitelné zdroje energie již překonaly i ty nejoptimističtější prognózy.

IEA očekává, že obnovitelné zdroje brzy vystřídají uhlí na pozici největšího zdroje energie. „Dá se říci, že obnovitelné zdroje energie byly vůči covidu imunní. Solární i větrná energie loni zaznamenaly výrazný nárůst,“ prohlásil na lednové tiskové konferenci šéf IEA Fatih Birol. „Podle našich čísel obnovitelné zdroje energie do roku 2025 předstihnou uhlí, stanou se nejvýznamnějším energetickým zdrojem – a ukončí tak dominanci fosilních paliv posledních dekád.“

Pro regiony jako Blízký východ, jejichž příjmy jsou závislé na vývozu ropy a zemního plynu, to je chmurná perspektiva. Země, které mohou nejvíc ztratit, již nyní kladou odpor. Saúdská Arábie a Rusko při každoročních jednáních OSN o klimatu běžně působí rozvrat. (Saúdská Arábie chce mít obojí: plánuje ve velkém rozšiřovat solární energii a zároveň zamýšlí pokračovat v produkci ropy a plynu.) Tradiční uhelná velmoc Polsko zase několik měsíců vzdorovala, než neochotně vyjádřila souhlas s evropským cílem uhlíkové neutrality. Ve světě narušeném koronavirem se státy produkující fosilní paliva obávají dalšího úbytku pracovních míst.

Přechod bude bolestivý také pro energetické společnosti, které těží ropu a zemní plyn. Nicméně i ony uznávají, že transformace nabírá na tempu. V nedávném prohlášení, které by kdysi bylo nemyslitelné, společnost British Petrol uvedla, že k ropnému zlomu možná došlo již v roce 2019.

Výkonný ředitel společnosti Shell Ben van Beurden se nechal slyšet, že elektřina se stane hlavním pilířem podnikání celé firmy. „Podstata úspěchu v oblasti elektrické energie bude zcela jiná než v těžbě nerostných surovin,“ tvrdí. „U ropy a plynu potřebujete základnu aktiv. Jde o to, mít ta nejlepší ložiska a nejnižší výrobní náklady.“ Tato rovnice se v sektoru energie převrátila naruby, protože elektřina z jedné solární farmy je stejně dobrá jako z jiné.

A jsou tu i další odlišnosti: na rozdíl od toku plynu v plynovodech může obchodování s elektřinou probíhat oběma směry. Obnovitelná energie je navíc decentralizovanější – není soustředěná v několika málo místech jako fosilní paliva. „Prakticky každý stát má k dispozici nějakou formu zelené energie, ať už je to větrná, sluneční, či vodní energie, biomasa, oceánská energie nebo geotermální energie,“ vypočítává Van de Graaf. Pro země jako Maroko, které dováží více než 80 procent energie, ale zároveň má bohaté solární zdroje, by transformace mohla být ekonomickým požehnáním.

Zpráva Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii uvádí tři způsoby, jak mohou státy v novém systému uplatňovat vliv. Jedním z nich je vývoz elektřiny nebo zelených paliv. Druhým je kontrola surovin používaných v čisté energii, jako jsou lithium a kobalt. A tím třetím je získání náskoku v technologiích jako například baterie pro elektrická vozidla. Vzhledem k tomu, že obnovitelné zdroje jsou tak snadno dostupné, se van de Graaf domnívá, že nejzásadnějším faktorem budou právě technologie.

Při celkovém pohledu na aktivity jednotlivých států v oblasti čisté energie jedna země vyčnívá vysoko nad ostatními. „Jeden stát se drží jasně na čele,“ říká Van de Graaf. „Čína.“

Čínský prim

Jižní cíp Konžské demokratické republiky je známý dolem Tenke Fungurume, kde se těží měď a kobalt. Ruda je zde tak bohatá, že ji na některých místech lze vykopat ručně − místní podnikavci hledají nerostná ložiska podle bledě fialové „měděné květiny“, která na nich roste.

Po úzké silnici vedoucí k dolu rychle proudí kamiony s nákladem rudy, vybavením nebo kyselinou používanou ke zpracování nerostů. A po stranách cesty se na výlohách a značkách rýsuje cizí písmo – čínština.

Tato oblast je již dlouho předmětem mocenských sporů, ale Čína sem vstoupila poměrně nedávno. Společnost China Molybdenum, která se obchoduje na burzách v Hongkongu a Šanghaji, důl v roce 2016 koupila od amerického těžebního giganta Freeport-McMoran za 2,6 miliardy dolarů. Zpočátku to vypadalo, že tento odvážný krok Číně příliš nevyšel − ceny mědi a kobaltu klesly a důl kvůli sporům s místními dodavateli ve výrobě zaostával.

Jenže dnes, když poptávka po mědi a kobaltu v důsledku energetické transformace stoupá, se to zdá jako mistrovský tah. Měď je nezbytná pro výrobu elektrických kabelů a větrných turbín a kobalt se používá v bateriích pro elektromobily. Čínská Molybdenum má nyní pod kontrolou více než desetinu světových zásob kobaltu. Tenke Fungurume je k nezaplacení, upozorňuje George Heppel, analytik pro oblast mědi ze společnosti CRU, zaměřené na oblast business intelligence. Žádné podobně obrovské ložisko podle jeho slov neexistuje.

Nákup zmíněného dolu je jen jedním ze série kroků, díky nimž se čínské společnosti dostaly do vedení téměř ve všech odvětvích čistých technologií. Čína vyrábí více než 70 procent veškerých solárních panelů, polovinu světových elektro­mobilů a třetinu větrné energie. Je také největším producentem baterií a ovládá mnoho surovin nezbytných pro dodavatelské řetězce čistých technologií, jako jsou kobalt, minerály vzácných zemin a polykrystalický křemík, což je klíčová složka solárních panelů.

„Mluvíme-li o závodech v oblasti technologií čisté energie, v mnoha ohledech to vypadá, že už jsme v cílové rovince a vítězem je Čína,“ glosuje Van de Graaf. „Ostatní hráči se to snaží dohnat.“ Například Spojené státy mají omezené domácí zásoby kobaltu a lithia a jejich ministerstvo zahraničí se v posledních několika letech snažilo získat lepší přístup ke strategicky významným prvkům vzácných zemin.

Čína se ocitla ve výhodě zčásti díky strategii, zčásti díky štěstí. Politici se již dlouho obávali závislosti země na dovozu ropy a plynu, a tak Peking přistoupil k výrobě obnovitelné energie relativně brzy a zaměřil se zejména na solární panely a LED diody. Tyto snahy v září 2020 korunoval projev prezidenta Si Ťin-pchinga na Valném shromáždění OSN, v němž oznámil, že Čína do roku 2060 dosáhne uhlíkové neutrality. „Covid-19 nám připomíná, že bychom měli zahájit zelenou revoluci,“ prohlásil k překvapení mnohých čínský prezident. „Lidstvo si už nemůže dovolit ignorovat opakovaná varování přírody,“ dodal.

Si Ťin-pching také hovořil o „historických příležitostech“, jež s sebou tato nová fáze „průmyslové transformace“ přináší. Čína loni na svém území vyprodukovala rekordních 120 gigawattů z nových větrných turbín a solárních panelů, což je více než dvojnásobek oproti předchozímu roku. Čínský program mezinárodního rozvoje Nová Hedvábná stezka, který byl kritizován za přílišnou podporu uhlí, poprvé investoval více do projektů obnovitelných zdrojů než do fosilních paliv.

Transformace nebude snadná – Čína zůstává největším producentem skleníkových plynů na světě a je silně závislá na uhlí, z nějž pokrývá 58 procent své spotřeby elektřiny. Čínské firmy jsou však na nejlepší cestě těžit nejen z domácí energetické transformace, ale i z rostoucí poptávky po čistých technologiích po celém světě. Na cestě k vytyčeným cílům uhlíkové neutrality budou státy muset nakupovat více solárních panelů, baterií a kritických nerostných surovin. A kdo je jejich hlavním dodavatelem? Přece Čína.

Závod o baterie

Dominance Číny na trhu s bateriemi je výsledkem dlouhodobé státní strategie. Ukázkovým příkladem je společnost CATL neboli Contemporary Amperex Technology. Vznikla v roce 2011 v kopcovitém východočínském rybářském městě Ning-te a za svůj úspěch vděčí z velké části vládnímu protekcionismu. Když Čína v roce 2015 začala s miliardovými investicemi do domácího trhu s elektromobily, vláda náhle zveřejnila seznam schválených výrobců baterií, kteří mají nárok na dotace, a žádný z nich nebyl zahraniční. Pro domácí podniky to bylo požehnání − Společnost CATL v roce 2016 vyrobila baterie v hodnotě 6,2 gigawatthodiny a loni už to bylo 34 gigawatthodin – třetina globálního trhu. Nyní je největším výrobcem na světě a má smlouvy mimo jiné s Daimlerem, BMW a Teslou.

Čína dominuje celému dodavatelskému řetězci od dolů v Kongu až po závěrečnou výrobu lithium-iontových baterií. Její firmy ovládají více než 85 procent světových chemických kapacit na rafinaci kobaltu, který je nezbytný pro většinu lithium-iontových baterií. A kromě toho Peking těží téměř všechny minerály vzácných zemin, jež se používají v elektrických motorech a větrných turbínách. Vyrobit elektromobil bez účasti Číny je prakticky nemožné.

Čínská výrobní zdatnost pomohla snížit globální náklady na baterie a přispěla tím k lepší konkurenceschopnosti elektromobilů. Opakoval se tak v podstatě stejný vývoj jako u jiných technologií čisté energie od solárních panelů až po výrobu polykrystalického křemíku − masivní dotace vedly k nadměrné kapacitě a horečné výrobě a Čína v konečném důsledku ovládla světové trhy.

Podle agentury Bloomberg New Energy Finance je dnes cena lithium-iontových baterií sedmkrát nižší než před deseti lety. CATL nyní staví továrnu na baterie v Německu. „Vlastně šlo o vynikající strategii,“ říká Jim Greenberger, zakladatel severoamerické obchodní asociace NAATBatt pro pokročilé bateriové technologie. „CATL velmi efektivně využila své silné postavení k tomu, aby uspěla v konkurenci na vývozním trhu. Právě tento problém se na západě snažíme vyřešit − jak pomocí průmyslové politiky konkurovat čínským gigantům.“

Zatímco svět přechází z uhlíku na elektrony, Čína aktivně rozvíjí elektrickou síť, která bude páteří systému čisté energie. Jedním z projektů prezidenta Si Ťin-pchinga je Globální energetické propojení – síť vysokého napětí, která má pokrýt celý svět. Tento projekt počítá s dodávkami levné elektřiny napříč celou planetou – od konžských přehrad až po Evropu. V jeho čele stojí Liou Čen-ja, bývalý šéf Státní distribuční sítě, který iniciativu popisuje jako „energetický internet“.

Budování Globálního energetického propojení sice bude trvat desítky let, ale je to jasný signál, jak čínští politici o novém světovém řádu přemýšlejí. „Cílem je propojit země disponující zdroji čisté energie s těmi, kde je po energii poptávka,“ vysvětluje Sü I-čchung, autor knihy Sinews of Power: The Politics of the State Grid Corporation (Předivo moci: Politika Státní distribuční sítě).

Čínská energetická dominance však narazila na odpor, který by mohl se zrychlující zelenou transformací sílit. Spojené státy a Evropská unie v obchodních sporech opakovaně uvalily na čínské solární panely vysoká cla a nová unijní pravidla by mohla omezit dovoz čínských baterií. Číně hrozí další sankce po nedávno odhalených informacích o nucené práci v regionu Sin-ťiang, který produkuje většinu světového polykrystalického křemíku. Předsedkyně americké Asociace solárního průmyslu Abigail Ross Hopperová v lednu uvedla, že organizace vyzývá všechny solární společnosti působící v regionu Sin-ťiang, aby své dodavatelské řetězce neprodleně přesunuly jinam.

Pro amerického prezidenta Joea Bidena, který si boj proti změně klimatu vytyčil jako hlavní prioritu, to bude pravděpodobně výzva. Chce, aby se Spojené státy zavázaly k dosažení uhlíkové neutrality, ale zároveň slíbil oživit americkou výrobu. Podle Jonase Nahma, odborného asistenta pro energetiku na Univerzitě Johnse Hopkinse, by čínské společnosti mohly z nových klimatických cílů USA těžit: „Současná vláda se nachází v ošemetné pozici, protože plnění všech vytyčených klimatických cílů bude přinejmenším v krátkodobém horizontu závislé na Číně.“

Podobné situaci čelí i další světoví lídři. Čím více investují do energetické transformace, tím více peněz poputuje zpět do Číny. „To vyvolává značné obavy, zejména nyní, když se k uhlíkové neutralitě zavazuje čím dál více států. Země jako Japonsko, USA a státy EU totiž budou muset podstoupit nákladnou transformaci, z níž bude ekonomicky neúměrně profitovat Čína,“ shrnuje Van de Graaf.

Svěží vítr změny

Mnohé státy na cestě k čisté energii podnikají vlastní kroky. Přístav ve městě Blyth na severovýchodním pobřeží Anglie ožil aktivitou větrných farem. Bývalé hornické město se přeměňuje na centrum větrného průmyslu. Hlubokovodní přístav z něj dělá ideální výchozí bod pro lodě zajišťující výstavbu větrných farem a v roce 2017 zde bylo otevřeno středisko, které úspěšně testuje jedny z nejdelších lopatek větrných turbín na světě.

Spojené království je největším světovým producentem mořské větrné energie a premiér Boris Johnson se zavázal, že z něj učiní „Saúdskou Arábii větru“ – do roku 2030 plánuje navýšit kapacitu větrných elektráren na moři na čtyřnásobek. Evropa má v tomto odvětví již dlouho přední postavení a zdejší společnosti si ve výrobě turbín stále udržují náskok. Mnohé společnosti, které v Severním moři původně působily v upadajícím ropném a plynárenském průmyslu, se nyní přeorientovávají ekologičtějším směrem.

Shodou okolností je Blyth také místem vývodu podmořského kabelu vysokého napětí mezi Velkou Británií a Norskem. Nigel Williams, projektový ředitel North Sea Link za britského provozovatele distribuční sítě National Grid, město vnímá jako perfektní přístupovou destinaci. „Hledáme způsob, jak maximálně využít obnovitelnou energii, kterou ve Velké Británii vyrábíme,“ doplňuje. Až bude mít Británie za větrných dnů a bouřek přebytečnou energii, bude ji exportovat do Norska. Když bude počasí klidnější, bude elektřinu dovážet z norských přehrad. Propojovací kabel může poskytnout přibližně stejné množství energie jako dvě blythské uhelné elektrárny, které jsou nyní obě uzavřeny.

Blyth se však má také stát sídlem startupu Britishvolt, jehož záměrem je vybudovat první britskou velkotovárnu na baterie. (Výstavba na místě ještě nezačala, projekt za 2,6 miliardy liber zatím čeká na plné financování.) Podle strategické ředitelky Isobel Sheldonové chce Britishvolt získat konkurenční výhodu tím, že přizpůsobí baterie na míru jednotlivým automobilkám a vyrobí je ekologičtěji. Společnost, jejíž web zdobí britská vlajka, plánuje zahájit výrobu v roce 2023. Sheldon stále cítí hořkost, že současná technologie lithium-iontových baterií – vynalezená v roce 1980 v Oxfordu –

se ve Velké Británii zavádí s velkým zpožděním. „Vždycky mě přivádělo k šílenství, že my jsme tu technologii vytvořili a zbytek světa z ní těží,“ svěřuje se. „Západ to prostě zaspal.“

Díky plánům EU na zelenou obnovu získají podporu některé technologie čisté energie jako například vodíkový průmysl, který získá investice přibližně 30 miliard eur. Brusel také směřuje k zavedení mechanismu pro úpravu uhlíkové daně na hranicích, který má uvalit clo na zboží jako například ocel ze zemí, kde nejsou uhlíkové emise zpoplatňovány. To by se mohlo stát impulzem k výrobě zelené oceli a hliníku.

V souvislosti s evropským záměrem dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality se některé státy chystají rozšířit obchodování se zelenými palivy. Portugalsko nedávno souhlasilo, že bude dodávat zelený vodík do Nizozemska, Německo zase zvažuje dohodu o nákupu vodíku z Maroka. „Vzniká tak zcela nová sada dvoustranných obchodních vztahů,“ poznamenává Van de Graaf. Slunečné země jako Španělsko a Portugalsko dychtivě hledají způsoby, jak sluneční paprsky přeměnit na komerční palivo. Roste také obchodování s elektřinou − v Evropě funguje již více než osmdesát přeshraničních propojovacích vedení a dalších dvacet se plánuje nebo je ve výstavbě.

Válka, nebo mír?

Úvahy o energetické transformaci se ubírají dvěma hlavními směry. Podle prvního tábora jde o jakousi realpolitiku čisté energie, která se vyznačuje honbou za ekonomickými výhodami. Tento přístup se odráží v krocích Číny, USA i Evropy. Podle druhého tábora však bude čistá energie mnohem méně geopolitická a mohla by přispět k omezení konfliktů – zkrátka k utopičtější budoucnosti.

Člen think-tanku Chatham House Paul Stevens se přiklání k druhému názoru: „Je to jako geopolitika mrkve. Žádná geopolitika mrkve neexistuje a pro obnovitelné zdroje platí totéž. V produkci mrkve můžete být soběstační a nemusíte spoléhat na to, zda Hormuzský průliv zůstane otevřený.“ Rozmach obnovitelné energie podle Stevense sníží potenciální riziko konfliktů, protože přestaneme být závislí producentech ropy.

Podle bývalého islandského prezidenta Grimssona budou i v systému čisté energie stále existovat mechanismy vlivu, ale nikdy nebudou tak silné jako ve světě fosilních paliv. I když je Čína v mnoha ohledech napřed, nemělo by to být vnímáno jako hrozba: „Čína může ostatním zemím pomoci s přechodem na obnovitelnou energii. Jakmile však transformaci úspěšně absolvují, nebude už na ně moci vyvíjet tlak, jako to po léta činily ropné velmoci.“

Dánský ministr pro klima a energetiku Dan Jorgensen je stejného názoru: „Doufejme, že to povede k mírumilovnějšímu světu, v němž se mezinárodní energetická geopolitika přestane podobat hře s nulovým součtem. Na obnovitelných zdrojích druhých států jsme závislí úplně jiným způsobem, než když si suroviny prostě vydolujeme ze země.“ Tato myšlenka se ostatně odráží v dánské politice: země ve velkém obchoduje s elektřinou se svými sousedy a její síť bude do roku 2027 plně napájena obnovitelnými zdroji.

V příštích několika letech, kdy se energetická transformace ještě zrychlí, můžeme největší odpor očekávat na straně zemí, které vyrábějí fosilní paliva. I podle těch nejoptimističtějších scénářů bude trvat několik desetiletí, než ropa a plyn z energetického systému vymizí. Mnozí producenti budou těžit uhlovodíky tak dlouho, jak jen to bude možné. Jako příklad toho, jak náročná transformace bude, můžeme uvést Austrálii, jejíž vláda dosud podporuje uhelný průmysl a odmítla přijmout klimatické cíle v souladu s Pařížskou dohodou.

Důlní magnát Forrest se domnívá, že zdejší firmy budou energetické transformaci vzdorovat. „Nepodceňujme tuto výzvu. Sektor fosilních paliv bude na klesající ceny zeleného vodíku reagovat snižováním cen ropy a plynu, dokud nebudou téměř nulové,“ řekl v televizním vysílání. „Ke konci to bude dost ponuré – představte si to jako rvačku s noži v telefonní budce.“

Navzdory veškerému odporu nabrala zelená transformace díky právně ukotveným klimatickým závazkům mnoha zemí takovou dynamiku, že to, co se kdysi zdálo nemožné, se nyní jeví jako nevyhnutelné. Tak jako se svět proměnil s nástupem ropy a zemního plynu, čeká nás podobná revoluce spojená s čistou energií. Transformace energetiky povede nejen ke snížení emisí, ale i k přerozdělení moci.

Leslie Hooková a Henry Sanderson, Financial Times