O české eurobramboře

Euro, které v roce 1999 začalo fungovat jako účetní měna, se o tři roky později proměnilo ve fyzické platidlo. Byla to doba přelomová, a tedy euforická – vždyť kolikrát v životě zažijete něco takového jako vznik nové měny, nahrazující tak slavné platební veterány, jako byly frank, lira a marka. Byla to optimistická chvíle, kdy dokonce i dnešní velcí skeptici a kritici přijetí eura viděli v nové společné měně šanci Evropy na posílení globálního vlivu.

Skeptiků také bylo dost, jejich hlas však přehlušilo cinkání nových mincí s národními symboly jedenácti zemí a šustění bankovek s obrazy evropských mostů, potvrzující silnou spojující roli nového platidla. Euro začalo žít svým životem, nic se nezhroutilo, všechno klaplo a Evropa mohla vstoupit do nové fáze své existence. Tak to v té době alespoň vypadalo nejen ze stránek novin, ale i z vystoupení většiny ekonomů a politiků. Málokdo si tehdy připouštěl, že by Česko, dokončující mohutně své vstupní rozhovory o přijetí do Evropské unie, euro rychle nepřijalo. Byla to spíše jen technická parametrická otázka.

Po vstupu do EU v roce 2004 mělo být euro v Česku zavedeno tři roky nato, později v roce 2009, 2014… Pak už se raději o nějakém letopočtu přestalo mluvit. Z eura se zejména po globální krizi v letech 2008 až 2010 stal v Česku horký brambor, který nikdo nechce držet v ruce a jít s ním za voliči. Paradoxně, protože právě ve světové ekonomické krizi ukázalo euro potenciál a sílu a zvedlo se z klinické smrti, kterou podle prognóz řady ekonomů nemělo přežít.

Euro přežilo, v Česku zase pouze jako ten horký brambor. Ještě není čas, není to výhodné, uvidíme, teď jsou jiné starosti. Rozprava, s níž jsme si vystačili 15 let a kterou dnes dokážeme tak pěkně konkretizovat a rozvést. Je to jiná Unie, než byla, příliš centralizovaná, nebezpečná, socialistická a kdovíco ještě. Přitom místo výmluv a pseudoargumentů stačilo jasně říct, euro nechceme, protože jsme hrdí na svou korunu, která většině obyvatel vyhovuje. Ostatně průzkumy to dokládají posledních několik let. Nikdo z politiků to ale takto nahlas neřekne ani dnes, natož aby se obtěžoval vyjednat to s občany. A tak se euro­bramborou hází sem tam dál, přičemž jde už o dost opotřebovaný a vychladlý model.

Českou eurobramboru ohřál na začátku roku nový prezident Petr Pavel, když vyzval české politiky, aby začali pracovat na přijetí společné evropské měny. Možná to byl marný pokus oživit něco, co už oživit nejde, ale možná také poslední šance, kterou k vyřešení této věci ještě máme. Ať tak, či onak, po 20 letech závazku, že euro přijmeme, nastala docela dobrá chvíle, abychom se pro jednou rozhodli, co s tím.

I proto vzniklo toto číslo týdeníku Euro, v jehož názvu se společná měna neustále připomíná. Není to čtení, které má někoho přesvědčit, aby euro přijal do své národní, evropské, globální či jaké ještě mysli a tlačil politiky k jeho přijetí. Chtěli jsme čtenářům nabídnout zevrubný vhled do politických a ekonomických souvislostí i do přemýšlení politiků a podnikatelů o tomto tématu. Prostě jsme tu vychládající bramboru jménem euro chtěli pořádně popsat, zvážit a změřit, abychom věděli, do čeho potenciálně všichni jdeme, či nejdeme. Snad se nám to všem bude ještě někdy, až se bude skutečně rozhodovat, hodit.

Inspirativní euročtení!