O potřebě třetích míst

Tenhle článek jsem šel úmyslně napsat do kavárny, konkrétně do Starbucks. Nejde o skrytou reklamu, jak uvidíte za pár řádků, ale o snahu dostat se do toho proslulého kreativního módu, o němž občas zasněně vypráví část novinářů a spisovatelů. V časech, kdy je třeba sepsat reportáž a uzávěrka se neúprosně blíží, na ně koukají čtyři prázdné stěny hotelového pokoje spolu s prázdnou stránkou dokumentu. Je třeba vyrazit do nejbližší kavárny, kde šálky cinkají, lidé povídají a šrumec kolem vás dovede být motorem a inspirací.

Jak pro koho tedy, protože osobně mám raději zenový klid, ale krátká anketa mezi kolegy naznačuje, že je to tak půl na půl. Jeden z nich si rád dopřeje kvalitní kávu v podniku, který se nachází přímo v suterénu jeho činžovního domu. Přichází s notebookem v ruce, všichni ho zdraví jménem a už se ho ani neptají na objednávku. Nasazuje sluchátka, aby odstínil okolí, ale přiznává, že ten bzukot lidí, neustále se střídající tváře u stolků, sem tam upadnuvší vidlička nebo vrznutí židle, to je ta energie, co pro něj rozbíjí nekonečnost všedního dne.

Odnáším si ke stolu napěněnou kávu a jablečný koláč, abych to zkusil. V oblibě mám spíš romantizovanou představu spisovatele, co se na dva týdny zavře někde v chatce uprostřed lesů, kde ho rozptýlí maximálně datel, a nikoli pípající notifikace na mobilu. Vyzkoušeno obojí, i když přiznávám, že vyběhnout z domu od manželky a dětí a ukrást si pro sebe dvě tři hodinky v kavárně při honění uzávěrky je logisticky o dost snazší.

V zemích českých jste nikdy neměli problém najít skvělou kavárnu, ať už na nedělní čtení novin, nebo intelektuální debaty. Přece jenom dlouhodobě sdílíme společenský prostor s Vídní a její kavárenskou kulturou, která je vzorem pro všechny ostatní. A na začátku sedmdesátých let byla vzorem i pro zakladatele Starbucks.

Není káva jako káva

Firma vznikla v roce 1971 v Seattlu jako distributor kvalitní zrnkové kávy. Bylo to v době, kdy se kávová kultura v USA dala popsat jako neexistující. Lidé v typických amerických dinerech kávu neobjednávali, servírka k nim přišla s konvicí takové té černé tekutiny nejistého původu, jež se lila do velkých nekonečných hrnků (dolití bylo zdarma). Nápoj byl několikrát přihřívaný a naředěný tak moc, že jeho nakopávací schopnost už byla spíš placebem. V redakcích novin, na policejních služebnách nebo hasičských stanicích jste našli podobnou karafu s černočernou kávou. Nikdo neřešil, odkud pochází, všichni byli vděční, že nějak funguje – občas po šálku, občas po pěti.

Zakladatelé Starbucks se chtěli přiblížit tradici pití kávy v okolním světě. Usmívám se nad tím, protože z osmdesátých let, kdy začal Starbucks kávu ve svých pobočkách i prodávat (jejich hitem bylo silné espresso), si pamatuju hlavně ty masivní mlýnky na kávu za pokladnami tehdejších samoobsluh. Moje maminka koupila zrnkovou kávu v takovém tom anonymním bílém obalu, nastartovala mocný stroj a vzduchem se během pár sekund linula výrazná vůně mleté kávy. Celé moje dětství v tom obchodě jí bylo prodchnuté, protože to byl odér, co vás udeřil nosu, když jste vcházeli i odcházeli. A před pár týdny jsem identickou řadu strojků viděl v lobby supermarketu na rakouském venkově. Tam ještě umějí žít.

Logicky nenaznačuji, že tatínkův „turek“ po obědě byl nějakým společenským standardem, ale i u nás jsme měli tu normalizační černou kávu, u níž raději nikdo neřešil, odkud přišla, kdo ji pražil a jak si stojí ve srovnání s tou opravdu dobrou brazilskou z legendárního filmu Kulový blesk.

Ta Brazílie naznačuje takzvanou druhou vlnu kávové kultury v USA, která odkazuje k legendárnímu shopu Peet’s Coffee. Ten inspiroval a zásoboval v prvních letech i Starbucks. Jeho majitel Alfred Peet mistrně využil velké kávové bitvy šedesátých let, kdy mezi sebou Brazílie a Kolumbie soupeřily o to, kdo má lepší odrůdy. Začal nabízet tamní kávy a zároveň šířil osvětu ohledně původu zrn, jejich síly a charakteru. Jemnějším pražením v šálku kávy vynikly osobité tóny arabiky, pěstované ve vyšších nadmořských výškách tropických regionů. Svět pochopil, že není káva jako káva.

Zrození globálního fenoménu

Třetí vlna kávové kultury pak přišla v devadesátých letech, kdy se Starbucks měnil v kávový McDonald’s a začal kromě tradičních kávových nápojů prodávat čím dál víc novinek a speciálů. Dnes abyste se v různých druzích vyznali jen s pomocnou mapičkou, ostatně už koncem devadesátek ve filmech přibývalo scén, v nichž nerozhodní milovníci kofeinu zdržují frontu, když objednávají to svoje unikátní kafe s mnoha zlepšováky. A co teprve, když poránu přišla asistentka, co nese plato speciálních objednávek pro celou kancelář. Starbucks v nultých letech mohutně expandoval, začal skupovat menší sítě kaváren, často i s jejich signature drinky, z nichž pak udělal globální hity. Dnes je často vnímán jako gigant, co ničí se svým karamelovým sirupem, zelenobílým merchem a frontou na podepsaný hrnek „tradiční“ kávovou kulturu. Přitom mu nelze odepřít, že spoustu lidí vytáhl od hrnku s instantní černou vodou a naučil je pít sice drahé a načančané, ale pořád vlastně opravdovější kafe.

Pětatřicet let nazpátek byly první stovky lokací Starbucks kolem rodného Seattlu skutečně útulným místem. Firma potřebovala nalákat lidi, a tak vsadila na vlídnou kulturu plnou kvalitních nápojů, pohodlných židlí, dobře osvětlených stolů a prostředí, v němž je radost strávit hodiny, a nikoli minuty. Vznikla tam řada románů devadesátých let, jejichž autoři následně nešetřili chválou a stali se do jisté míry marketingovým nástrojem. Přiznám se, že se mi nejlíp píše doma a kávu jsem systematicky začal pít až s narozením prvního potomka před pěti lety, ale i já sám jsem už pár textů ve Starbucks napsal, jednoduše proto, že v našem newyorském bytě nebyla klimatizace. Když jsme se přestěhovali do Vídně, šel jsem občas psát do nějaké té vyhlášené kavárny už kvůli geniu loci. A protože jsem věděl, že vás tam ani po dvou hodinách datlování do klávesnice nikdo vyhazovat nebude.

Kavárenská kultura je zkrátka pojem, jde o svatou půdu určenou k debatování, výměně myšlenek, uspokojivému mentálnímu tělocviku a duševní práci. Psaní textů o samotě je sice jinou disciplínou, ale právě vzrušená debata nad aktuální politickou situací nebo nějakým vědeckým průlomem, jenž probíhá u vedlejšího stolu, může být vítaným vzruchem, šrapnelem inspirace či kamenem vhozeným do nekonečné hladiny tvůrčího bloku.

Někde mezi prací a domovem

Není divu, že v reakci na společenskou scénu, která se v osmdesátých letech formovala kolem těch nových kaváren, ale logicky i hospod a barů, napsal sociolog Ray Oldenburg knihu Great Good Place. Nepřišel s něčím novým, ale dokázal to velmi hezky pojmenovat. Koncept třetího místa, tedy prostoru, kde se zdržujeme mezi domácností (první místo) a prací (druhé místo), není žádnou novinkou.

Každá vesnice a každé městečko má dva středobody – kostel a hospodu, což jsou právě třetí místa. Kulturně se to v různých zemích může lišit a mění se to i v průběhu času, takže třetím místem mohou být kromě hospod, barů nebo kaváren i kadeřnictví či holičství, v dnešní době například i posilovny nebo sportovní kluby obecně. Debatní kroužky často vznikaly i na lavičkách před supermarkety, zatímco se mladí v subkulturách, jež se točily kolem aut, často sdružovali a sdružují u benzinek se čtyřiadvacetihodinovou pracovní dobou. Oldenburg tedy nevymyslel Ameriku, ale trefně pojmenoval důležitost třetích míst pro náš společenský život. Jsou součástí toho, čemu říkáme životní styl. Pro mnohé z nás jsou symbolem občanské společnosti a komunity. Scházíme se tam často s lidmi, kteří nepatří do okruhu dvou zbývajících míst (nejsou to členové naší domácnosti ani kolegové z práce). Jak vlastně Oldenburg třetí místo definuje? Jde o neutrální půdu bez politických, finančních a dalších tlaků. Místo, kde jsou si všichni společensky rovni a hlavní činností je konverzace. Lidé tu jsou, protože tu být chtějí, nikdo je nenutí. Najdete tu štamgasty, kteří dávají místu nezaměnitelný a povědomý ráz, zároveň platí, že sem může přijít kdokoli z ulice a komunita ho přijme s otevřenou náručí. Trefně tohle prostředí zachytil jeden z historicky nejúspěšnějších amerických seriálů Na zdraví (Cheers), jenž běžel od roku 1982 do roku 1993. Finále sitcomu, který popisoval životní radosti a strasti štamgastů bostonského baru, sledovalo 93 milionů diváků, šlo tehdy zhruba o 40 procent amerického obyvatelstva. A tři roky po jeho skončení přišla česká TV Nova se seriálem Hospoda. Vzniklo pouhých 52 epizod, ale seriál se v průběhu let stal nesmrtelnou ikonou stejně jako jeho znělka „do naší hospůdky vedou jen tři schůdky“. Všechno to zkrátka bylo tak povědomé, že to snad ani nepotřebovalo scénář. Dobrosrdečný hospodský Dušek, jeho popletený kuchař Kachna a parta štamgastů ze všech uliček života – advokát, primář, kotelník, kamelot nebo harmonikář. Vždy našli nad pivem společnou řeč i řešení malých a velkých problémů. Hospoda i Na zdraví jsou dokonalou definicí historické úlohy třetích míst. Zároveň jejich portrétem na pomyslném vrcholu jejich existence. Možná i proto se k nim (do nich) tak rádi vracíme.

Hledá se nové třetí místo

Obloukem se vracíme ke Starbucks, kde si manažeři v posledních letech spočítali, že 80 procent lidí si objednává ledovou kávu místo té pekelně horké, přibližně stejný počet lidí chce svou objednávku upravit nějakým tím shotem, ať už jde o extra kofein, vanilkový extrakt, nebo zmíněný karamelový sirup. A neuvěřitelných sedm lidí z deseti si kávu odnáší v podepsaném kelímku neznámo kam. V rámci expanze a zrovnoprávnění všech zákazníků tak Starbucks předloni oznámil otevření tisíců nových poboček, včetně drive-thru a výdejních lokací.

Co to v reálu znamená? Že v rámci optimalizace přibývá kaváren, jež jsou pomyslnou dírou ve zdi, kde vám dají kávu do ruky a vyšlou vás zpět do civilizačního mumraje. V devadesátkách se Starbucks hlásil k tradici třetích míst a chlubil se maximální návštěvností o svátcích, kdy se nad šálkem dobré kávy scházejí rodiny, známí a přátelé. Teď nahrazuje pohodlná křesla dřevěnými lavicemi, případně sezení rovnou odstraňuje, protože „s lidmi je starost“. Míněno s návštěvníky i pracovníky. Taková výdejna v kombinaci s drahým espresso automatem redukuje počet zaměstnanců a lidé prostě jen přijdou k okénku, pozdraví, zaplatí, odnesou a s nimi odejdou i veškeré další starosti a náklady na údržbu stolů, toalet a podobně.

Abychom však nebušili jen na dveře nadnárodního gigantu. Dnes ani u vyhlášených historických kaváren typu pražské Slavie nemůžete vysedávat donekonečna a nasávat génia loci skrz jeden malý kalíšek. Při rezervaci na dostaveníčko ve Slavii si musíte vybrat, jestli se zdržíte třicet, šedesát, devadesát, nebo sto dvacet minut. A pak alou nasávat genia loci jinam. (V Savoyi na protějším břehu Vltavy vám dovolí další dvě hodiny, kavárenské toulky musíte řetězit!) Je to paradox, že právě v těchto kolíbkách pospolitosti se dnes hraje na minuty, neboť se proměnily v turistické atrakce, v nichž si při prohlížení vlastního odrazu v panoramatických oknech můžete dát rakvičku a latté. Ideálně na stojáka, protože za vámi už se začíná tvořit fronta. Pragmatický kapitalismus v praxi, chtělo by se povzdechnout. Můj šálek už je hodinu prázdný. Je sobota dopoledne, sedím ve Starbucks uprostřed obchodního centra a jsme tu vlastně jen tři. Maminka se dvěma dětmi, jež upíjí životadárný budič, a kolega, co něco sepisuje naproti přes celou místnost, taktéž přilepený ke stolku u stěny, kde je zásuvka a kde člověk může diskrétně sedět displejem proti zdi. Nemluvíme spolu, ale víme o sobě. A to vlastně někdy stačí. Člověčí potřeba třetích míst převáží. Ze Starbucks se přesuneme jinam, pokud nás začnou vyhazovat.

Už teď je jasné, že čtvrtá místa, jako jsou onlinové videohry nebo sociální sítě, nedovedou plně uspokojit lidskou potřebu po společenském kontaktu. Dříve či později se u každého dostaví kocovina a potřeba zajít do sdíleného prostoru se známými i neznámými. Je tomu tak od dob antického Řecka, japonských čajoven nebo britských kaváren, kde jste mohli i bez univerzitního vzdělání během jediného šálku pochytit všechna moudra a aktuality moderního světa. V době, kdy se i kvůli umělé inteligenci stávají ze sociálních sítí zombie konstrukty plné botů, co si povídají s jinými boty, budou lidé ještě rádi za to, že mohou utéct zpátky do skutečného světa. Z polí a továren do hospod a kaváren!