Opoziční sny o vládě

Sepsat program vládní pětikoalice pro příští čtyři roky nebylo nakonec tak složité, jak to na začátku mohlo vypadat. Přece jenom sepisovat společný závazek se jalo pět politických stran od progresivního liberálního středu ke konzervativnější pravici. Jak ale na konci jednání velmi nezáludně řekl Zbyněk Stanjura, kandidát ODS na ministra financí, „ono se nakonec ukázalo, že ty rozdíly v programech nebyly tak velké“. Nebylo moc míst, kde by se pětice antibabišovsky motivovaných stran od základu neshodla. Kromě otázky přijetí eura to vlastně nebylo nic jiného.

Občanští demokraté byli proti euru jako jediní, ale nechali si pro veřejnost formulaci, v níž se praví, že teď pro přijetí společné evropské měny není vhodná doba a české společnosti by to nepřineslo větší výhody. Fakt, že se k tomu Česko zavázalo už před 17 lety, kdy vstupovalo do Evropské unie, evidentně nikoho moc netrápí. Stejně tak otázka, kdy tedy bude přijetí eura pro ČR výhodné, když to za sedmnáct let členství v EU z pohledu ODS nebylo prakticky možné nikdy.

Eurový nesoulad budoucí vládní koalice vedené šéfem ODS Petrem Fialou byl tedy dopředu jednoduše vyřešen vyloučením tématu ze hry, aby se neustále nevracelo zpět jako jablko koaličního sváru, když naopak pro přijetí eura jsou další čtyři strany budoucí vládní sestavy. Bylo to jediné skutečné politicko-ekonomické zvažování, v němž se pětikoalice musela vážně ideově rozhodnout. Všechny ostatní návrhy a sliby, obsažené v programové části, jsou víceméně změny parametrického technicistního nastavení nebo rušení opatření minulé vlády Andreje Babiše (například změna nedávno schváleného stavebního zákona), na čemž byla shoda bezbolestná, bez vážných politických sporů. V ekonomice moc jiných receptů na lepší příští než úspory v rozpočtu a cílené investice evidentně není, proto koalice tyto a mnohé další zaručené recepty na ekonomický úspěch jednoduše vzala a pěkně shrnula na jednu hromadu, což zase tolik složitého přemýšlení nedalo. Stačilo jen editovat a nepřehánět to s rozsahem, ve volebních programech koaličních stran bylo materiálu požehnaně.

Podpora nezmizela

Programovým pasážím koaličních dohod a programovým prohlášením dvou minulých vlád, v nichž působilo ANO a ČSSD – a jedno volební období i KDU-ČSL, která bude i v nové vládě –, se nejvíce vyčítal častý výskyt slova „podpora“. Tehdejší premiér Bohuslav Sobotka a po něm i Andrej Babiš slibovali podporu kdekomu a kdečemu. Ani současný program není ve slibech podpory zase tak skoupý, jak by se od kritiků minulých podpor, kteří se navíc v první programové prioritě zavazují, že budou šetřit a snižovat schodky, dalo očekávat.

Nejvíce se v programu Fialovy vládní koalice slibuje rodinám, kde je vidět velký otisk předsedy lidovců Mariana Jurečky, který razí rodinnou politiku jako tradiční lidoveckou agendu. Problém je v tom, že prorodinných opatření se v nedávné minulosti prosadilo poměrně dost, nedá se říct, že by ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) na rodiny nemyslela, naopak. Přesto lidovci prosadili do vládních podpor rodin další a další opatření. Jedním z nejzajímavějších je například návrh na čerpání rodičovského příspěvku prarodiči, zřejmě proto, aby se rodiče mohli dříve vrátit do práce. Lidovci byli přitom vždy pro to, aby matky či otcové zůstávali doma na rodičovské co nejdéle. V plánech koalice jsou i pružné úvazky, zvýšení limitu pro dohody o provedení pracovní činnosti a dohod o provedení práce, aby si rodiče starající se o děti mohli lépe upravit své pracovní tempo podle potřeb dětí.

Práce a sociální věci se vůbec ukazují jako klíčové ministerstvo budoucí vlády, což je dáno i tím, že jím protéká nejvíce peněz. Výdaje resortu už dávno přesáhly sedm set miliard korun, což je 40 procent celého rozpočtu. Z programu bohužel není patrné, zda a jak se na tomto ministerstvu bude šetřit, spíše to vypadá, že naopak náklady porostou, ať už v oddělení rodinné politiky, nebo v podpoře zaměstnanosti. Je tu rovněž otevřený závazek na zavedení inflačního automatu pro zvyšování minimální mzdy, což přinese další zvýšení výdajů. Když se do toho započte navrhované snížení povinných sociálních odvodů zaměstnavatelů o dva procentní body a vyšší daňové slevy na poplatníka, i ekonomický laik se musí zeptat, zda náhodou sociální deficit spíše dále neporoste, než aby klesal.

A to se ještě nezapočítaly rozpočtové dopady slibované důchodové reformy, která je narýsovaná velmi jasně – tvoří ji tři pilíře: 1) minimální důchod; 2) zásluhové příplatky za děti a výši celkového odvodu peněz do systému; 3) samostatné spoření ve státním či veřejnoprávním penzijním fondu. V koaliční dohodě však není ani čárka o tom, jak může být takový plán ufinancovatelný. Všichni ekonomové, kteří se delší dobu věnují projekcím důchodového systému, lidé jako jsou Filip Pertold nebo Daniel Münich, dobře vědí, že bez velkého zvýšení věku odchodu do důchodu to utáhnout nejde. O tom se ale v koaliční smlouvě nikde nepíše.

Problematické sliby

Podobné nejasnosti panují i v jiných ekonomických kapitolách koaličního programu. Velmi neurčitá je část věnovaná čistě financím. Jsou tu prakticky jen dvě konkrétní sumy. První je slib, že deset procent rozpočtu věnuje vláda na investice, dnes by to tedy bylo asi 190 mi­liard korun, druhým konkrétním číslem je zvýšení hladiny pro povinnosti platit DPH na dva miliony korun. Jinak se zakročuje proti daňovým únikům, ruší elektronická evidence tržeb (EET), podporuje snaha proti odvádění dividend z Česka do ciziny a mnoho dalších věcí, ale vždy jen nekonkrétně. Je tu obecný záměr, ale provedení a parametry veškeré žádné. Jeden vcelku přesný parametr je ovšem skrytý ve slibu, že do konce vládního mandátu v roce 2025 bude Česko plnit maastrichtská kritéria.

Dluh pod hranicí 60 procent HDP, jak žádá Maastricht, ale plní česká ekonomika už teď (veřejný dluh se blíží 44 procentům a má jít nahoru až ke 46, což je pořád bezpečná vzdálenost k hranicím určeným Maastrichtskou smlouvou pro vstup do eurozóny), tady není co dohánět. Horší je to s deficitem rozpočtovým, který měl podle prognóz ministerstva financí letos dosáhnout 7,7 procenta HDP a příští rok klesnout na procent pět. Jenže ministryně financí Alena Schillerová výrazně omezila odhad růstu ekonomiky na příští rok, což tlumí optimismus rychlejšího snižování schodku prostřednictvím růstu ekonomiky, jak si slibovala nejen odcházející ministryně, ale také nastupující Piráti/STAN a koneckonců i koalice Spolu. Prudký růst se zatím konat nebude, snižování rozpočtového deficitu na maastrichtská tři procenta bude tedy pro vládní koalici poměrně divoká a náročná práce. Pokud ovšem pětikoalice míní naplnit všechny sliby ze svého programu a nemyslela jej pouze jako nezávazné vizionářské rétorické cvičení.

Z ekonomického hlediska, zejména pak vzhledem k plánovanému snižování schodků, je těch problematických slibů daleko víc. Automat na valorizaci minimální mzdy doplňuje prakticky velmi podobný automat na udržování průměrných mezd ve školství na úrovni 130 procent průměrného výdělku ve všech odvětvích ekonomiky nebo závazek zvednout rozpočet ministerstva obrany na dvě procenta HDP.

Ten by při současných slibovaných výdajích sto miliard na příští rok znamenal ještě přidat třicet miliard navíc. Koalice chce ale tuto procentuální výši, kterou většina členských států NATO včetně sousedního Německa dlouhodobě nenaplňuje, opět zafixovat zákonem a udělat z něj mandatorní výdaj, tedy další povinnou položku, jež státní rozpočet svazují už teď a vytvářejí pravidelný strukturální schodek více než 150 miliard korun. Mandatorní a „pseudomandatorní“ výdaje dnes tvoří více než 90 procent rozpočtu. Jak se chce kabinet Petra Fialy při takové konstelaci a všech svých slibech proškrtat k rozumným schodkovým číslům, zůstává nejen politickou, ale především matematickou záhadou.

Utopie versus realita

Je to krásná vize – žít v zemi, kde jsou nízké daně, vysoké sociální jistoty pro všechny, kvalitní zdravotnictví a školství, kompletně digitalizovaná státní správa. Jenže na ni nejsou a ještě dlouho nebudou peníze, takže každý soudný člověk musí říct, že taková vize je spíše utopie než realistický politický rámec. Sama koalice velmi rychle narazí na limity svých představ a bude muset své plány výrazně redukovat a ekonomicky odůvodnit. Už to ostatně začalo, jak je vidět z vystoupení čekatele na funkci ministra financí Zbyňka Stanjury (ODS), jenž nejen oznámil, že rozpočet navržený Babišovou vládou na příští rok s deficitem 377 miliard korun novou sněmovnou neprojde, ale dal na vědomí i to, že již schválené plošné zvyšování mezd státních zaměstnanců nepřipadá v úvahu.

Rozpočtové provizorium, kdy státní rozpočet pojede podle měsíčních limitů rozpočtu loňského, bude podle Stanjury trvat nejméně do března. Do té doby koa­lice rozpočet nejen přepracuje, ale také schválí. Provizorium asi veřejnosti moc vadit nebude, protože si pod tím ani nedokáže nic představit, omezení růstu platů státních zaměstnanců je však náznak první tvrdé rány. Platy by se po­dle Stanjury měly spíše zmrazit, a když ne zmrazit, pak by se ředitelé a vedoucí pracovníci ve státním sektoru měli odměňovat podle výkonu, rozhodně ne plošně. ODS až doposud tvrdila, že snižování provozních výdajů, které má přinést úsporu sto miliard ročně, se nebude týkat zaměstnanců. Teď už je snad jasné, že to není pravda, audit zaměstnanecký půjde spolu s redukcí růstu platu a utažením opasků všude, kam se jen člověk podívá.

Není asi třeba dodávat, že předseda největší odborové centrály ČMKOS Josef Středula takové přenášení dopadů špatné ekonomické situace na zaměstnance odmítá, zvláště pak ve chvíli, kdy sami zákonodárci odmítli své platy omezovat a chtějí zachovat šestiprocentní růst. Vláda ještě nezačala vládnout a už se budoucí ministr financí dostává do základního konfliktu s odbory, což program koalice načrtnutý jako utopistický panoramatický obrázek české krajiny rozhodně nijak nenaznačoval.

Prozření koaličních politiků z programové utopistické idealizace nezačíná dobře, ale srážka s realitou přichází ještě dostatečně včas, aby si vláda při přípravě skutečně zavazujícího programového prohlášení, v němž jsou i termíny a harmonogramy plnění jednotlivých slibů, ještě znovu všechno propočítala a nabídla vizi realistickou, nikoli utopistickou a prakticky nikdy nenaplnitelnou. „Vláda změny“, kterou chce Petr Fiala vést, má přinést nejen pevné ukotvení v Evropské unii a NATO a oživení ekonomiky, ale i jinou politickou kulturu. Ta by se měla vyznačovat primárně tím, že se občanům bude říkat pravda. Programové prohlášení tedy snad už bude stát mnohem více na reálných ekonomických základech. Program koalice si ale schovejte na památku, abyste viděli, jak vypadá bývalá opozice, když sahá po moci a po večerech sní…