Padesát let klimatických omylů

Vše, co se dá vynalézt, už bylo vynalezeno. Tento výrok měl v roce 1889 pronést Charles H. Duell, ředitel patentového úřadu Spojených států. Podobných tvrzení se dá v historii nalézt více. Znamená to jediné – i vědci se mohou mýlit. To, že se na něčem shodne většina z nich, také nemusí být potvrzením konkrétní hypotézy. Ba naopak, k řadě objevů došlo právě na základě toho, že jeden vědec šel proti většinovému proudu.

„Naslouchejte vědcům,“ znělo před pár lety zoufalé volání mladičké Grety Thunbergové, světové celebrity v oblasti klimatu. Její volání však nebralo ohled na to, že ve výzkumu může dojít k omylům. A už vůbec nebralo v potaz to, že vědci se mohou přímo domluvit na tom, že svá tvrzení budou upravovat tak, aby lépe vyvolávala paniku. Což naznačila (ale nakonec nepotvrdila) aféra „Climategate“ z roku 2009, v níž byli vědci z University of East Anglia osočeni z toho, že zkreslovali naměřené údaje, aby se hodily do konceptu globálního oteplování.

Obě skutečnosti se přitom vytratily z mediálního přístupu k problematice klimatu, jež v současnosti pohlcuje finanční prostředky nepředstavitelných rozměrů. Vytratily se však nejen z přístupu novinářů, ale také z přístupu politiků. Ti, kteří rozhodují v Evropě či USA, totiž berou jako fakt, že „vědci se shodli“ na tom, že se otepluje kvůli lidmi produkovanému oxidu uhličitému. Pochybnosti se nepřipouštějí.

Dokud však nezmění svůj přístup Čína či Indie a další státy, nemůže se unijní, ba ani americké snažení na světové bilanci emisí oxidu uhličitého projevit. Čína přitom odpovídá za 30 procent těchto emisí a podíl Indie je srovnatelný s podílem celé EU. Dohromady je to asi 37 procent lidmi uvolněného CO2 ročně. Emise těchto států přitom stále rostou. Takže 27 „bezemisních“ států EU na světových emisích oxidu uhličitého nic nezmění. To, co za obrovské peníze uspoříme, ostatní státy hravě nahradí. Sami svět nezachráníme, tentokrát ani za pomoci USA.

Přesto však chce Evropská unie čtvrtinu svého rozpočtu do roku 2027 dát na „boj s klimatem“. Argumentuje přitom nutností, již prý potvrzuje 97 procent vědců. Bohužel tento údaj by mohl být zmanipulovaný (viz box Jak je to s tou shodou vědců).

Nic z výše napsaného však neznamená, že se má plýtvat energiemi. Ani to, že není dobré hledat jejich nové zdroje. Ale nemá smysl tvrdit, že státy EU tak musí činit, aby zachránily svět nebo šly někomu příkladem. Může-li za změnu klimatu „lidský“ oxid uhličitý, tak změna bude probíhat dál. Na to se musíme opravdu chystat.

Vědci jsou jen lidé

„Energie produkovaná atomem je velmi slabá. Každý, kdo očekává nějaký významnější zdroj energie z transformace atomů, je snílek,“ měl pronést v roce 1933 jeden ze zakladatelů jaderné fyziky Ernest Rutherford. Světově uznávaný vědec. Co všechno opravdu dokáže jaderná energie, přitom vědí dnes i děti. Pojmy atomová bomba a atomová elektrárna již desítky let nepotřebují další vysvětlení…

Mimochodem, atomová, tedy jaderná elektrárna je jediný stabilní a de facto bezemisní zdroj energie, který má lidstvo k dispozici. Což je skutečnost, která nijak nebrání aktivistům v tom, aby permanentně brojili proti stavbě těchto energetických zdrojů. Navzdory tomu, že je vědci ubezpečují o bezpečnosti jejich provozu, i o bezpečnosti ukládání vyhořelého jaderného paliva stovky metrů pod zemí v olověných kontejnerech. Ale na druhou stranu, ani vědci nemají vždy pravdu…

Třeba v předpovědích týkajících se telefonů, o telegrafu nemluvě. Vědecká komunita také dlouho odmítala přijmout myšlenku létajících strojů těžších než vzduch. Let na Měsíc či umělé satelity Země provázela stejná skepse. A realita? Vlajka USA je na Měsíci od roku 1969. Zatracovaný telegraf po obrovském boomu vystřídal zatracovaný telefon, jenž se posléze změnil v krabičku, kombinovanou s foťákem, kterou s sebou dnes nosí každý, a většina lidí si bez ní nedokáže představit život. Ostatně ani železnici a automobilům vědecké kapacity své doby nepředpovídaly zářnou budoucnost.

Velkým tématem pro vědce je také nedostatek ropy. První předpovědi vyschnutí zásob „černého zlata“ se datují již na počátek 20. století. Jedna z posledních studií na toto téma pak tvrdí, že vrchol produkce ropy nastane v roce 2020 a pak již bude jen klesat. Přišel s ní v roce 1996 Richard Smalley, nositel Nobelovy ceny za chemii. Ve skutečnosti lidstvo nyní ví o tolika ropných ložiscích jako nikdy v historii. A je schopné je těžit.

Je potřeba víc příkladů, že vědci se mohou úplně obyčejně splést, jako všichni ostatní lidé? Leč je potřeba fakta vnímat v kontextu. Takže ačkoli můžeme ropy a plynu mít víc než kdy jindy, je rovněž rozumné hledat a využívat i jiné zdroje. Zdroje, jež by nás zbavily závislosti na exportérech ropy a plynu, neboť to zhusta bývají agresivní či totalitní režimy. Pro důkazy se stačí podívat na současné limity zásobování států v Evropě plynem a ropou z Ruska. Ale zpět ke klimatickým předpovědím.

Doba ledová, nebo oteplení?

Podle předpovědi Paula Ehrlicha z roku 1971 měla být v roce 1991 Velká Británie zdevastovanou chudou zemí. Kvůli… globálnímu ochlazování. Příchod doby ledové za 50 až 60 let věštili vědci v roce 1971 i v listu The Washington Post. A deník The Boston Globe psal již o rok dřív, že v roce 2000 bude panovat doba ledová. V článku z roku 1970 tehdejší „klimatická“ celebrita Paul Ehrlich také předpovídal přídělový systém na vodu v USA od roku 1974 a na potraviny od roku 1980. V roce 1974 se svou predikcí doby ledové přišel i britský The Guardian, který je nyní předním hlasatelem globálního oteplování. „Ledová“ vědecká předpověď se objevila ještě v roce 2004(!), když tvrdila, že v roce 2024 bude ve Velké Británii stejně jako na Sibiři.

V osmdesátých letech se však zprávy vědců změnily. Místo ochlazování se najednou začalo oteplovat. A pořádně rychle. Že vlády mají pouhých deset let na to, aby vyřešily problém skleníkových plynů, jinak stoupající voda z tajících ledovců vymaže z mapy celé národy, prohlásil v roce 1987 Noel Brown, ředitel Programu OSN pro životní prostředí. V roce 1988 francouzská tisková agentura AFP vydala zprávu o tom, že Maledivy do roku 2018 zmizí pod hladinou oceánu. To samé na rok 2019 vědci prorokovali dolnímu Manhattanu v New Yorku. O rok později se již psalo o tom, že pokud se nic neudělá, do konce tisíciletí stoupající hladina moří zničí celé národy. V roce 1991 zase prohlásil ekolog Edward Goldsmith, že je potřeba okamžitě jednat, jinak globální oteplování a zničení ozónové vrstvy způsobí nedostatek potravin na celém světě. Bez okamžitých opatření měl být do roku 2006 skleníkový efekt nezastavitelný. V roce 2005 se pak objevila předpověď, že Manhattan bude pod vodou již do roku 2015.

Bývalý americký viceprezident Al Gore v letech 2008 a 2009 tvrdil, že do roku 2013 se Arktida ocitne bez ledu. Pak do roku 2014. V roce 2009 princ Charles, dnes král Karel III., varoval, že na záchranu světa máme 96 měsíců. Tahle lhůta vypršela v roce 2017. Ovšem katastrofický rekord drží s obrovským náskokem labouristický expremiér Velké Británie Gordon Brown, jenž prohlásil, že na záchranu planety zbývá pouhých 50 dnů. Řekl to v roce 2009. Datum 2014 pak má zpráva Washington Examineru, že od klimatického chaosu lidstvo dělí pouhých 500 dnů. V roce 2019 na klimatickém sum­mitu v polských Katovicích se objevil údaj, že světu zbývá na zastavení změn klimatu 12 let.

Jak je to s ledovci?

Ledovce jsou frekventované téma, vždy dávané do souvislosti s globálním oteplováním či klimatickou změnou způsobenou lidmi produkovaným oxidem uhličitým. Kromě úbytku ledu v Arktidě či Antarktidě se v médiích hojně objevuje ubývání ledovců v Grónsku. Jenže údaje ze satelitů říkají v posledních letech něco jiného – ledu v Grónsku přibývá. Což potvrdila například americká kosmická agentura NASA v roce 2019.

Podle respektovaného časopisu Nature (2012) by grónský ledovec roz­-

tál za 2 000 let, pokud by se průměrná teplota zvýšila o osm stupňů Celsia. „V případě oteplování o nejnižší předpoklad (2 °C) bychom zbytky grónského ledovce našli ještě za 50 tisíc let,“ napsal Nature. Čísla z Nature i údaje NASA jsou tedy v příkrém rozporu s tím, co tvrdí „klimatická fronta“.

Studie NASA již v roce 2015 analyzovala výšku ledového pokrytí měřenou radarovými satelity. Podle jejích závěrů přibylo v Antarktidě mezi lety 1992 a 2001 v průměru 112 miliard tun ledu každý rok. Čistý přírůstek ledu poté zpomalil na 82 mi­liard tun ročně mezi lety 2003 a 2008.

Do té doby klimatický panel IPCC tvrdil, že ledu v Antarktidě ubývá.

I nynější úbytek ledovců v Alpách dávají environmentalisté jednoznačně za vinu lidské produkci oxidu uhličitého. Jenže – podle vědců z benátské univerzity Ca’ Foscari, univerzity v Bernu a rakouské akademie věd, měly Alpy před 6 000 lety ledovce pouze ve výšce nad 4 000 metrů nad mořem. Ve srovnání s dneškem byly tedy prakticky bez ledu. A kolik lidí tehdy v Evropě žilo a kolik produkovali oxidu uhličitého? Přesto média a zastánci oteplování klimatu jednoznačně tvrdí, že za nynější úbytek ledovců může člověk.

Manipulace, či jen hloupost?

Realita je taková, že počasí je plus minus stejné, případně jen o málo teplejší. Poměřováno dlouhodobými statistikami. Nikdo soudný není schopen seriózně říct, zda jde o krátkodobý výkyv (z hlediska historie Země), či skutečně o dlouhodobý trend. Shoda přitom nepanuje ani v tom, zda za měnící se počasí může činnost člověka, nebo zda jde o cyklický planetární jev. Vědci se dokonce neshodnou ani na tom, jestli se dřív zvyšuje teplota a potom uvolňuje oxid uhličitý, nebo zda je to obráceně. Tedy tak, jak dogmaticky tvrdí Evropská komise i panel IPCC při Organizaci spojených národů.

Když už dojde na čachry s fakty „o klimatu“, manipuluje se obvykle současně s řadou údajů. Organizace od OSN přes EU po aktivistické skupiny například shodně tvrdí, že je víc hurikánů než v minulosti. I to, že jsou škody po povodních větší než v minulosti. A také říkají, že za požáry lesů může klimatická změna. Jenže nic z toho zřejmě není pravda. Tedy alespoň ne vědecky podložená.

Stránky americké Agentury na ochranu životního prostředí (EPA) publikují data o počtech a intenzitě hurikánů od roku 1878. V jejich shrnutí agentura uvádí, že z nich není zřejmý žádný trend. V roce 2021 dokonce hurikánů zaznamenala nejméně za posledních 40 let. V rozporu s tím evropští činitelé tvrdí, že počet hurikánů roste. Lžou, či dezinformují?

Nárůst škod při povodních za důkaz klimatické změny prohlásila i bývalá německá kancléřka Angela Merkelová. Jenže ona i všichni, kdo tvrdí to samé, ignorují zásadní fakt, že škody rostou proto, že víc a víc zástavby, na rozdíl od minulosti, stojí v povodňových oblastech. Nejspíš není pravdivé ani tvrzení o vzrůstajícím počtu velkých povodní. Řadu textů s konkrétními historickými údaji na toto téma publikoval například meteorolog Milan Šálek.

A tvrzení o požárech? Klimatická změna požár nezpůsobí. To zvládne blesk nebo nezodpovědný člověk. Ano, je-li les vyschlý, hoří lépe než ten, v němž je vlhko. To samé platí pro les zlikvidovaný kůrovcem. Ale někdo ho nejdřív musí zapálit.

Aby toho nebylo málo, autor zásadního „hokejkového grafu“ Michael Mann, který je pilířem tvrzení o rychlém globálním oteplování od začátku průmyslové revoluce, odmítl americkému soudu zpřístupnit data, na jejichž základě graf vytvořil. Včetně zdrojů to uvádí na svém blogu například právník Tomáš Břicháček. Stále víc se tedy nabízí otázka, zda se unijní víra v nutnost Green Dealu opírá o fakta, nebo o lobbistické marketingové lži a přání, kombinované s hloupostí politiků?