Po Merkelové: Jak jedna žena zformovala celou generaci – a Evropu

Po většinu svého života zná Josepha Albrechtová jenom jednu hlavu vlády. Nežije však ani v Severní Koreji, ani v Putinově Rusku – je teenagerkou v prosperujícím, demokratickém Německu.

V listopadu 2005, kdy se Angela Merkelová stala první ženou, která získala německý kancléřský post, byla dnes sedmnáctiletá studentka Josepha teprve v plenkách. Vyrůstala pak v letech, kdy Merkelová získávala místo mezi špičkovými evropskými státníky a prokázala skálopevnou stabilitu ve světě zmítaném ekonomickými krizemi, politickým populismem a rozpadem starých spojenectví.

„Je to prostě neuvěřitelné,“ popisuje dlouhou vládu Angely Merkelové Albrechtová, mladičká ekologická aktivistka z Barnimu. „Z pohledu demokracie je to celkem šokující.“ Pro Imanuela Rövera, šestnáctiletého chlapce z Neu­köllnu na jihu Berlína, představuje Merkelová jakýsi podkres celého jeho života. „Co si pamatuji, vždycky tu byla,“ říká.

To se ale brzy změní. Po spolkových volbách na konci září Merkelová v roli německé kancléřky skončí, a tím nadejde i konec jedné éry a přelomového období v poválečné historii země. Součástí jejího dědictví jsou i mladí lidé z „generace Merkelové“. Ti vyrostli v Německu, jež za její vlády zbohatlo, získalo na rozmanitosti a hospodářské síle a více se zapojilo do světového dění.

Albrechtová a Röver jsou dva zástupci ze skupiny mladých Němců, s nimiž mluvily Financial Times. Všichni se narodili či dospěli v posledních dvou desítkách let a jejich názory pokrývají celou šíři politického spektra. Řada z nich chová k ženě, jež Německo provedla nespočtem krizí, nesmírnou úctu a chválí ji za to, jaký vzor dala mladým ženám, které chtějí změnit svět.

Wiebke Winterová, pětadvacetiletá právnička z Brém, je nově vychá­zející hvězdou v Merkelové Křesťanskodemokratické unii (CDU). Podle ní je dnes už zcela realistické to, co se kdysi zdálo jen jako abstraktní představa – tedy aby dívka chtěla být německou kancléřkou. „Děti, které v téhle době přišly na svět, vůbec nezažily, jaké to je mít v čele vlády muže,“ připomíná.

Posledních několik měsíců však na dědictví Angely Merkelové vrhlo velmi temný stín. Série problémů čítající pandemii, přírodní katastrofy i ovládnutí Afghánistánu Tálibánem vyvolala pochybnosti, zda je Německo schopné čelit krizím. Na vládu se pak snesla drsná kritika, že nezvládla předpovědět pád Kábulu a dostat své afghánské spolupracovníky do bezpečí. Kritici ji také obviňují, že nedokázala včas varovat před letními povodněmi. Pandemie pak v mezičase ukázala, že Německo, které Merkelová 16 let vedla, je těžkopádné, přehnaně byrokratické a v mnoha věcech zaseklé ve své analogové minulosti.

„Člověk má pocit, že minimálně v některých věcech stát selhává,“ dává Röver průchod obavám, které sdílí řada Němců. Robin Alexander, jeden z nejvýznamnějších německých politických komentátorů, nedávno o posledním funkčním období Angely Merkelové vydal knihu Machtverfall, tedy Úpadek moci.

Úpadek je pak věc relativní a jeho závažnost záleží jen na tom, s jakým obdobím jej srovnáváme. Německo generace Merkelové je typické svou jednotností, stabilitou a růstem, což jsou vlastnosti, jež mu po značnou část jeho bouřlivé cesty 20. stoletím chyběly.

Na generaci, jejíž náhled na svět výrazně formovala neměnnost jedné kanc­léřky, však dnes na obzoru číhá řada výzev. Jakýkoli pocit sebeuspokojení ohledně situace, v níž se Německo před zářijovými volbami nachází, spláchly povodně, které si v červenci vyžádaly více než 180 obětí. „Šlo o ochutnávku toho, co nás čeká, pokud nezačneme jednat,“ říká Albrechtová, která je součástí ekologického hnutí Pátky pro budoucnost. Podle odborníků katastrofu zhoršily právě následky změny klimatu a celá věc ještě více rozčeřila německou politiku a přiložila pod kotel konfliktů, jež mohou pro generaci Merkelové definovat nadcházející období.

V době, kdy se Angela Merkelová dostala k moci, ještě neexistoval iPhone a nejhodnotnější firmou v USA stále byl ropný koncern ExxonMobil (o šest let později jej na žebříčku vystřídal Apple). Značně se lišil i okolní svět. V Bílém domě seděl George W. Bush, zatímco Downing Street číslo 10 obýval Tony Blair. Německo obklopovali dobří přátelé a stabilní spojenci, EU byla jednotná a silná a liberální demokracie se zdála být na vzestupu.

Nedlouho poté však poválečným uspořádáním Evropy zacloumalo hned několik otřesů. Následky pádu banky Lehman Brothers, dluhová krize eurozóny i příval milionů uprchlíků na evropská pobřeží v letech 2015 a 2016 napnuly kapacity evropských institucí k prasknutí. Nově vzešlý zástup populistických lídrů pak rozdmýchal dlouho dřímající nacionalistické vášně a zpochybnil projekt EU jako celek.

Evropská unie za to, že tyto zkoušky přežila, do značné míry vděčí právě Angele Merkelové a její ochotě ke kompromisu a schopnosti dosahovat shody a vyjednávat klidně i celou noc, aby odvrátila krizi. „V Evropě existovalo tolik odstředivých sil, že opravdu hrozilo nebezpečí, že se EU rozpadne,“ komentuje situaci Angela Römmeleová, profesorka politické komunikace na berlínské vysoké škole Hertie School. „Merkelová však dokázala EU udržet pohromadě a význam tohoto úspěchu nesmíme podceňovat.“

Tím ale bouře neskončily. V roce 2016 se Merkelová, která se do té doby považovala za součást globální sítě západních lídrů propojených sdílenými hodnotami a závazky vůči liberálním pořádkům, náhle ocitla zcela sama. Britské referendum o brexitu a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA znamenalo, že Merkelová se stala, dle slov jednoho deníku, „poslední obránkyní“ liberálního Západu.

Ona sama sice tohle přízvisko označila za „absurdní“, ale přesto se ujalo. Josef Janning z Německé rady pro zahraniční politiku k tomu dodává: „Merkelová se stala Matkou Terezou globální politiky. Svým důrazem na vyjednávání, naslouchání partnerům a zohledňování jejich názorů byla přímo protikladem prezidenta Trumpa.“

Zatímco se Merkelová připravuje na odchod, někteří lidé zvažují, jestli nová doba nevyžaduje nový druh lídra. „Vytrvalé a trpělivé vyjednávání, což je její styl, nezajistí takové změny, jakých je v klimatické politice potřeba. Na to jsou nutná odvážná a kontroverzní rozhodnutí,“ domnívá se Janning. „Merkelová vždy věřila, že k činům je nutný souhlas všech důležitých aktérů, jenže to se v situaci, v níž jsme nyní, prostě nehodí.“

S tím souhlasí i Rufus Franzen, sedmnáctiletý student z berlínské studentské rady, která zastupuje místní žáky a studenty. Merkelová podle něj vždycky působila jako „moudrá paní, která věděla přesně, kdy jednat, málokdy byla impulzivní a nikdy nešlápla vedle“. Dnes ale lidé podle něj chtějí větší důraz. „Spoustě lidí přijde, že Merkelová ve své politice není dost drastická, a chtějí někoho rozhodnějšího, především v otázkách klimatu.“

Limity tohoto uměřeného přístupu se místy ukázaly už v roce 2019, kdy kancléřka zveřejnila svůj zákon o ochraně klimatu. Ten byl těžištěm snahy její vlády o snížení emisí skleníkových plynů, ale kritici jej označili za nedostatečně ambiciózní. Cenu uhlíku v odvětví dopravy například stanovil na pouhých deset eur za tunu, což je podle ekologických organizací „směšně nízké“ číslo. Merkelová na to tehdy opáčila, že „politika je o tom, co je možné“.

Toho využili její protivníci jako například Annalena Baerbocková, čtyřicetiletá poslankyně a kandidátka na kancléřku za Zelené. Ta v červnu svým příznivcům vzkázala, že politika není jen o tom, co možné je, ale také „o tom, co možným dokážeme učinit“. „Vládní politika v Německu posledních pár let letí na autopilota,“ uvedla. Zelení naopak podle ní bojují za „nové probuzení“.

Ekologická aktivistka Albrechtová pak přiznává, že jako malá měla Angelu Merkelovou ráda. Její rodiče podobně jako kancléřka sama vyrostli v komunistickém východním Německu a otec krátce před pádem Berlínské zdi utekl přes Maďarsko na Západ.

Když ale Josepha začala být ve čtrnácti politicky aktivní a přidala se k mládežnické organizaci Zelených, její náhled se změnil. Nezáleželo na tom, že v 90. letech stála Merkelová coby ministryně životního prostředí v přední linii boje proti změně klimatu, ani na tom, že vyhlásila postupný ústup od jaderné energetiky, zásadně rozšířila využívání obnovitelných zdrojů a zavázala se, že do roku 2038 zavře všechny německé hnědouhelné elektrárny i doly. Josephině generaci nic z toho nestačí: „Je už u vlády hrozně dlouho, a přesto přinejmenším v posledních letech pro klima příliš neudělala.“

V roce 2018 se Albrechtová přidala ke klimatickým stávkám hnutí Pátky pro budoucnost a podobně jako tisícům dalších lidí to i jí dodalo motivaci. Simon Schnetzer, výzkumník, jenž pravidelně vydává průzkumy mínění mladých Němců, uvádí: „Tyhle demonstrace uvedly do politiky celou jednu generaci, která náhle zjistila, že může dosáhnout na moc a vliv a skutečně měnit zaběhnuté pořádky.“

Tuhle novou asertivní atmosféru máloco zosobňuje tak dobře jako dnes slavný pětapadesátiminutový výstup devětadvacetiletého youtubera jménem Rezo, který stranu CDU obviňuje z toho, že „nám zničila budoucnost“. Film z roku 2019 se brzy stal virální senzací s 19 milio­ny zhlédnutí.

Ekologickým aktivistům se podařilo dosáhnout významných úspěchů. Třeba v případě, který se týkal kontroverzního zákona o ochraně klimatu z roku 2019, na nějž podala skupina mladých lidí žalobu k německému ústavnímu soudu. Mezi stěžovateli byla i dvaadvaceti­letá Sophie Backsenová, jejíž rodina žije na tři sta let staré zemědělské usedlosti na ostrově Pellworm v Severním moři. Její domov by v případě, že hladina moří bude i nadále stoupat, mohl zcela zmizet.

Backsenová a další stěžovatelé tvrdili, že vláda emise skleníkových plynů nesnižuje dostatečně rychle – a soud jim v přelomovém rozhodnutí letos v dubnu dal za pravdu. Konstatoval, že pozdržením opatření na snížení emisí oxidu uhličitého až do roku 2030 zákon přesouvá nepřiměřeně velké břemeno na mladou generaci a omezuje její budoucnost. „Mladí museli jít k soudu, aby vládu donutili přijmout odpovědnost za budoucí generace,“ stěžuje si Albrechtová. „Konat je přiměl až tlak z ulice, od mladých lidí.“

Právě vášnivý zájem mladé generace o klimatické otázky je jedním z důvodů, které stojí za neuvěřitelným vzestupem německých Zelených. Ti v posledních volbách v roce 2017 získali jen 8,9 procenta, zatímco dnes jim průzkumy připisují kolem 18 procent a všeobecně se čeká, že budou v příští vládě. Zelené smýšlení se stalo součástí mainstreamu.

Podle sociologů se německá mládež stále více vzdaluje hodnotám svých rodičů a spíše než bohatství a kariérní úspěchy je zajímá sociální spravedlnost a ekologie. Nedávná studie ministerstva životního prostředí ukázala, že ekonomický růst připadá důležitější než ochrana životního prostředí pouhým 19 procentům mladých Němců mezi 14 a 17 lety.

Josepha Albrechtová, která plánuje studovat sociální práci, považuje tyto volby za přelomové: „Rozhodne se o budoucnosti. Je to příležitost konečně něco změnit, nikoli jen udržovat stávající situaci.“

Ačkoli je Angela Merkelová známá přehnanou opatrností, jsou případy, kdy se odhodlala k odvážným krokům, často i své straně a veřejnému mínění navzdory. V roce 2011, kdy zemětřesení a tsunami způsobily trojitý kolaps v japonské jaderné elektrárně Fukušima, zareagovala prohlášením, že Německo do roku 2022 ukončí provoz všech svých jaderných elektráren. A když o čtyři roky později vrcholila evropská uprchlická krize, vpustila do Německa více než mi­lion migrantů.

Právě toto rozhodnutí pak otřáslo německou politikou. Pro mnoho Němců však šlo o příležitost ukázat světu jinou tvář – tvář národa, který se poučil ze své nacistické minulosti a byl odhodlán se k lidem v nouzi zachovat štědře a laskavě. Nově příchozí na hlavním nádraží v Mnichově vítaly tisíce lidí, kteří jim rozdávali hračky, jídlo a balenou vodu.

Řada členů CDU zuřila, ale Merkelová svého rozhodnutí nelitovala. „Řeknu to upřímně, pokud se budeme muset omlouvat za to, že jsme v krizi ukázali lidskou tvář, tak tohle není moje země,“ řekla v září 2015. Její tehdejší výrok „Zvládneme to“ se stal symbolickým mottem celé krize.

Jedním z lidí, které situace přímo ovlivnila, byl i třináctiletý Mohamed Sahly ze syrského Damašku. Do Německa přijel v létě 2015 i s rodiči, dvěma sestrami a bratrem. Také on je součástí generace Merkelové. „Jsem jí hrozně vděčný za to, co udělala,“ říká. „Všichni politici by si z ní měli vzít příklad.“

Cesta Mohamedovy rodiny do Evropy trvala 40 dní a vyvrcholila při děsivé plavbě přes Egejské moře v malém gumovém člunu, na němž se tísnilo dalších 40 migrantů. Člun pak uvízl na kamenech poblíž řeckého ostrova Samos a začal se vyfukovat. Skupina musela zbytek cesty dojít vodou, která jim dosahovala po hrudník, a matky nesly své děti nad hlavami. Mohamed přiznal, že se od té doby moře bojí.

Aby Sahlyovi měli na cestu peníze, museli prodat všechny své cennosti včetně šperků a rodinného auta. Podle Mohameda však neměli na výběr: „Kdykoli nám mohla na dům dopadnout raketa.“ Rodina žila v táboře Jarmúk v palestinské části Damašku, ve které za občanské války probíhaly intenzivní boje a kterou v dubnu 2015 ovládli bojovníci Islámského státu. Od příbuzného nedávno dostali fotku svého domu. „Byl totálně vyrabovaný,“ popisuje Mohamed. „Ukradli nám i kabely, dřezy a záchody.“

Dnes rodina žije na Hermannstrasse, v multikulturní berlínské čtvrti, jež přitahuje uprchlíky z Blízkého východu. Mohamed chodí do místní školy, mluví plynně německy a chce se stát inženýrem. Život v zemi, kterou nazývá svým „druhým domovem“, však není lehký. Jeho rodičům se zatím nepovedlo najít práci a mají problémy s němčinou. Celá rodina se pak tísní ve dvoupokojovém bytě. „Aspoň jsme ale v bezpečí,“ říká Mohamed. „Německo udělalo něco zcela výjimečného. Žádná jiná země EU tolik uprchlíků nepřijala.“

Eric Engelhardt, devatenáctiletý student IT z východoněmeckého Son­nenbergu ale vidí rozhodnutí Angely Merkelové z roku 2015 odlišně. „Mělo Německo skutečně přijmout tolik lidí? Bylo to od nás rozumné? Nebo nás to poškodilo?“ Jeho odpověď je jasná – šlo o katastrofální chybu. „Tihle lidé přišli do Německa a dostali dotace od státu. Jsou tu přitom mladé rodiny, které sotva dokážou našetřit na dovolenou,“ vysvětluje. „Vypadá to, že lidé, kteří ani nejsou součástí našeho národa, dostávají víc než ti, co jsou skutečně odsud.“

Engelhardt je členem strany Alternativa pro Německo (AfD). Ta v roce 2017 využila obrovského odporu proti Merkelové imigrační politice, jež prosazovala heslo „Všichni jsou vítáni“ a stala se nejúspěšnější radikálně pravicovou stranou v německé poválečné historii. Její poslanci představují nejsilnější opoziční frakci v parlamentu a strana má zastoupení ve všech šestnácti parlamentech spolkových zemí. Engelhardt se k AfD přidal před rokem. „Líbí se mi, jak se soustředí na německou národní identitu,“ chválí si.

I AfD je součástí dědictví Angely Merkelové. Její CDU byla dříve hrdá na to, že je otevřenou stranou, která dokáže politický domov nabídnout i tvrdým konzervativcům. Merkelové liberalismus však odkryl pravicové křídlo CDU a vytvořil prostor pro novou stranu s otevřeně nacionalistickými a xenofobními názory. K AfD přešla řada bývalých křesťanských demokratů.

Engelhardt, člen předsednictva Junge Alternative (mládežnického křídla AfD), tvrdí, že k dědictví Angely Merkelové patří nejen nadměrná imigrace, ale i vzrůstající nerovnosti: „Daňová zátěž domácností roste kvůli všem těm novým uhlíkovým daním a clům, ale příjmy stag­nují. Někteří lidé se skutečně musejí strachovat o existenci.“

Problém je podle něj obzvláště naléhavý v bývalých zemích východního Německa, kde jsou i 30 let po sjednocení platy stále nižší než na západě. „Je tu méně velkých firem, takže kvalifikovaní pracovníci i učňové stále musejí ‚emigrovat‘ na západ za prací,“ říká. „Za Merkelové tohle pokračovalo a nikdo s tím nic moc nedělal.“ Merkelovou také viní za to, že Německo v posledních desetiletích posunula „extrémně doleva“. „Zanechává zemi o řád více levicovou, než ji převzala.“

Německo se skutečně za její vlády stalo liberálnější zemí, ačkoli by šlo říct, že k tomu došlo hlavně díky středolevým sociálním demokratům, s nimiž dvanáct z uplynulých šestnácti let vládla ve velkých koalicích. Zrušila se všeobecná branná povinnost, zavedla minimální mzda, prodloužila rodičovská dovolená, masivně se rozšířily možnosti péče o děti a povolily se sňatky párů stejného pohlaví. Německo se otevřelo vlivům z ciziny i alternativním pojetím společnosti a rodiny.

Zároveň se však vyhrotilo politické klima. Německo sice není zdaleka tak polarizované jako Spojené státy, ale přesto došlo ke znepokojivému růstu politicky motivovaného násilí. Situace vyvrcholila v roce 2019 vraždou politika CDU Waltera Lübckeho. Pachatel byl neonacista a jednalo se o první atentát na politika z rukou pravicového extremisty, který se v Německu po válce stal. Lübcke si vysloužil nenávist pravice, protože Merkelovou hájil v době uprchlické krize a nechal se slyšet, že kdokoli, kdo nesdílí její hodnoty založené na lidskosti, „může tuhle zemi kdykoli opustit“.

Pro Mohameda Sahlyho pak stoupající rasové napětí není nic nového – do jeho matky a sestry prý místní pravidelně vrážejí a strkají, když nakupují v bohaté berlínské čtvrti Zehlendorf. „Říkají jim, že se mají vrátit domů. Ale naším domovem je teď Německo.“

Spousta mladých Němců si Merkelové v roce 2018, kdy začínala své čtvrté funkční období, už tak trochu přestala všímat. Stala se neměnnou součástí politické krajiny – pořád se objevovala ve zprávách, ale byla vlastně spíše v pozadí. „Taková naše Mutti (maminka),“ vysvětluje sedmnáctiletý Berlíňan Franzen.

To se však změnilo s úderem pandemie a Merkelová se znovu stala středem pozornosti. Na začátku koronavirové krize v roce 2020 rychle zavedla lockdown a v televizi promluvila k národu. Své spoluobčany požádala, aby se k sobě chovali solidárně a snížili sociální kontakty na minimum.

Její projev byl střízlivý, ale obměkčila ho neobvykle osobní vsuvka, ve které zmínila i své dospívání ve východním Německu. „Pro někoho jako já, pro něhož je svoboda cestování a pohybu jedním z těžce vybojovaných práv, jsou podobná omezení ospravedlnitelná jen v absolutní nouzi,“ řekla tehdy. Merkelová, která má sama doktorát z kvantové chemie, také pozorně naslouchala vědcům a řídila se jejich radami. „Mladí lidé hodně ocenili její klidné a jasné vedení,“ uvádí výzkumník studující mladou generaci Schnetzer.

První lockdown zafungoval a zdálo se, že Německo pandemii zarazilo. Jenže po létě začala čísla zase stoupat. Merkelová prosazovala další omezení, ale setkala se s odporem šestnácti lídrů spolkových zemí. Ti konečně ustoupili až v zimě 2020, ale tou dobou již bylo příliš pozdě na to, aby se povedlo zabránit exponenciálnímu růstu počtu nakažených. Jak je dobře známo, v lednu Merkelová vysoce postaveným představitelům CDU přiznala: „Situace se nám vymkla z rukou.“ Vše ještě zhoršil překvapivě pomalý začátek očkovací kampaně, jemuž nepomohlo ani to, že právě v Německu byla vyvinuta jedna z nej­efektivnějších vakcín.

Pandemie tvrdě dopadla především na mladé, kterým se zavřely školy a univerzity, přestože kanceláře i továrny dál fungovaly. Online výuka v době lockdownu se stala národní fraškou, protože německé digitální síti chyběla potřebná kapacita. Snadno dostupné platformy jako Zoom byly zase omezované kvůli problémům s ochranou osobních údajů.

Röver, člen sociálně demokratické mládežnické organizace Jusos, který se chce stát učitelem, popisuje chaotické online lekce, kde studenty nebylo vidět či slyšet, nebo dokonce vypadávali kvůli špatnému připojení. „Když probíhala hodina, museli si všichni ostatní u nás doma vypnout wifi, aby mi to fungovalo,“ vzpomíná. „Co se týče wifi, je na tom Německo výrazně hůř než zbytek Evropy a pandemie to skutečně odhalila.“

Ve svých rozhovorech s mladými Němci dostal Schnetzer nespočet příkladů, jak nefunkční systém byl: „Některé děti musely čekat do tří ráno, aby mohly nahrát domácí úkoly, protože v průběhu dne byly školní servery naprosto přetížené.“ Mluvil také s dětmi z venkovských oblastí, kde byly 4G sítě tak špatné, že žáci „museli vyběhnout na nejbližší kopec, aby chytili signál a mohli si stáhnout nová zadání úkolů“.

Krize obnažila problémy, na něž komentátoři jako Rezo upozorňovali už roky. Ve svém videu z roku 2019 Rezo kritizoval vzrůstající nerovnosti za vlády CDU i žalostný stav německých škol. „Co to je za lemplovství?“ ptá se svých diváků. Jeho kritika uhodila hřebík na hlavičku. Ve volbách do Evropského parlamentu o pár dní později pro křesťanské demokraty hlasovalo jen 13 procent voličů mladších 30 let.

Problémy, na které poukázal Rezo i další, přetrvávají. Röver to ilustruje: „Znám školy, kde nejdou otevřít okna, na záchodech není mýdlo a budovy se rozpadají. Podívejte, kolik peněz investovali do toho, aby zachránili Lufthansu,“ srovnává.

Když došlo na výzvy, kterým děti v době pandemie čelily, Merkelová často zvolila nesprávný tón. Když se jí zeptali na promrzlé třídy, ve kterých v zimě byla často otevřená okna, aby se zabránilo šíření koronaviru, odpověděla, že by děti měly na zahřátí třeba „dělat dřepy nebo třít ruce“. Satirický televizní pořad Heute Show ji za to počastoval přezdívkou „Aerobic Angi“.

Hněv mladých lidí stoupal. Když se na jaře ukázalo, že několik poslanců za křesťanské demokraty dostávalo obří provize za zprostředkování zakázek na roušky, mladou generaci to rozzuřilo. „CDU tvrdí, že chce, aby Německo bylo připravené na budoucnost,“ vysvětluje Albrechtová. „Ale jak se to má povést, když občany jenom ignorují a do vlastní kapsy si přihrávají tolik peněz?“

Frustrace mladé generace stále stoupá a někteří varují i před mezigeneračním napětím. Řada německých dětí se stále nezotavila z psychických ran způsobených dlouhými měsíci lockdownu a bojí se dalších uzavírek škol. „Děti mají pocit, že politici je nikdy neposlouchají a vůbec se o ně nestarají,“ říká Schnetzer. „To může vést ke konfliktům.“

Angele Merkelové se nikdy moc nechtělo rekapitulovat své dědictví. „Nad svou rolí v dějinách se nezamýšlím, prostě dělám svou práci,“ řekla jednou Financial Times. Minulý měsíc však při projevu v rámci kampaně CDU vyjmenovala, co považuje za své největší kancléřské úspěchy. Snížila nezaměstnanost na polovinu. Napravila stav německých veřejných financí. Spustila v Německu proces „Energiewende“, přechod od jaderné a fosilní energetiky k obnovitelným zdrojům. A zachránila euro.

Mladí jsou sice rozpolcení, ale obrovské množině německých voličů bude Merkelová velice chybět. Manfred Güllner, ředitel agentury Forsa organizující průzkumy veřejného mínění, uvádí: „Zanechává po sobě vakuum a lidé trpí velkou nejistotou.“ Po šestnáct let „dodávala Merkelová svým občanům pocit bezpečí, stability a kontinuity“, říká. „Lidem přišlo, že se o ně stará a zajišťuje, aby všechny ty krize příliš nedopadly na jejich běžný život. Byla pro ně záchytnou sítí.“

Muž, který doufá, že bude jejím nástupcem – Armin Laschet, kandidát na kancléře za CDU –, se snaží voličům ukázat jako její přirozený následovník. „Jenže oni mu to nejsou ochotní spolknout, protože prostě nevěří, že je stejně schopný politik jako ona,“ vysvětluje Güllner. CDU se v průzkumech pohybovala kolem 22 procent a „hrozí jí, že přijde o hodně voličů, kteří Merkelovou podporovali“.

Samotná Merkelová, která před 23 lety v rozhovoru uvedla, že „nechce odcházet z politiky jako nějaká polomrtvá troska“, zdá se, dostala, co si přála. V době jejího odchodu z pozice kancléřky jí bude pouhých 67 let a bude před ní ležet úplně nová životní kapitola.

Svým letošním odchodem se zapíše do historie jako první poválečná německá kancléřka, která se vzdá moci z vlastní vůle a ve chvíli, kterou si zvolila. Jejího slavného předchůdce Konrada Adenauera donutila odejít jeho vlastní strana, aby udělala místo pro jeho protivníka. Helmut Kohl, autor německého sjednocení, byl po 16 letech odstaven od moci hlasy voličů.