Pod Tatrou domov můj

V první moment mě zcela automaticky napadl Večerníček, ale když jsem nad tím přemýšlel delší dobu, hlubší dojem ve mně zanechala Nedělní chvilka poezie (později už jen Chvilka poezie). Tento recitační pořad s nezaměnitelnou znělkou jsem doslova nesnášel, ani ne tak kvůli Jiřině Švorcové či jiným hercům, kteří recitovali československou básnickou tvorbu, ale občas i oslavné rýmy, jež velebily komunistické myšlenky.

O co víc jsem opovrhoval nedělní televizní poezií, o to víc jsem se těšil na slovenské pondělky. Tento relikt zavedla Československá televize na přelomu 50. a 60. let, kdy vláda rozhodla, že pracující lid si zaslouží vysílání televize po celý týden. Dosud neobsazené pondělky, kdy pražská centrála ČST prováděla údržbu techniky, dostalo na starost bratislavské studio. A osvědčilo se natolik, že první pracovní den v týdnu zůstal vyčleněn pro slovenské pořady i po zavedení celotýdenního vysílání. Vybavuji si fragmenty slovenských seriálů pro mladou generaci – kupříkladu dětské sci-fi Spadla z oblakov, které jsem od listopadové revoluce nezaznamenal ve vysílání žádného kanálu –, pamatuji si také, že Bratislavou produkované TV inscenace byly považovány za úplnou špičku československé televizní tvorby.

Nikdo neměl problém porozumět, slovenština byla, a pro mnohé stále je, přirozenou součástí jazykové výbavy. Dnes, když dorazí na návštěvu mého syna pár jeho kamarádů či spolužáků, slovenštině nerozumí téměř nikdo z nich. Ne že bych do svého potomka „hustil“ jazyk východních sousedů, ale z mnoha různých důvodů je mu slovenština blízká. Jeho prababička, má babička, pocházela z malé východoslovenské vesničky Ondavka, odkud je mnohem blíž na polskou hranici než do okresního centra Bardejova. Díky tomu se v naší rodině vždy používala slovenská slovíčka, poslouchaly se rozhlasové pohádky a sledovaly se televizní pořady v babiččině rodné řeči.

Slovensko je také přirozenou destinací pro naši rodinnou dovolenou. Nabízí unikátní mix krásné přírody, působivých hor, rychle se rozvíjejících měst, společné historie, zajímavé gastronomie a ruku na srdce – také cenově rozumně dostupné dovolené „v zahraničí“. Při této příležitosti bych rád zmínil autovlak, kterým z Prahy pohodlně dojedete do Košic nebo až na úplný východ země do Humenného. Odtud se postupně přesouvejte na západ, směrem k domovu. Ať si vyberete severní cestu přes Šariš, Tatry a Liptov, nebo jižní trasu přes Slovenský ráj a Horehronie, narazíte na spoustu parádních míst, jež stojí za vidění, či dokonce návštěvu. Fakt, že se tam pohodlně domluvíte, je příjemným, leč okrajovým benefitem.

Přes všechno zmíněné a přes spoustu kamarádů, které na Slovensku mám, si troufám tvrdit, že rozdělení Česko­slovenska bylo tím nejlepším, co se během společného žití Čechů a Slováků odehrálo. Část národa to stále vnímá jako trauma, ale fakta hovoří jasně: když se před 30 lety každá země vydala vlastní cestou, skončila všudypřítomná řevnivost a rovněž se utnuly debaty o tom, kdo koho ekonomicky táhne. Vyčistil se stůl a nakonec jsme se stejně setkali v Evropské unii.

Přes tři desítky let starý rozchod k sobě stále cítíme určité vnitřní pouto a upřímně vřelý vztah mezi prezidentkou Zuzanou Čaputovou a čerstvě zvolenou hlavou českého státu to jen potvrzuje. Kam jinam by Petr Pavel měl vyrazit na svou první zahraniční cestu než na Slovensko? Právě proto jsme se rozhodli věnovat toto vydání Eura česko-slovenským vztahům z různých stran a pohledů. Vedle politiky, byznysu a datové analýzy klíčových parametrů obou zemí bych vám doporučil i gastronomického průvodce po nejlepších bratislavských restauracích, kavárnách či barech. Na skvělé lokše z vánočních trhů si musíte ještě pár měsíců počkat, ale pokud vás pracovní cesta zavede do slovenské metro­pole, z textu Kláry Donathové se dozvíte, co nejlepšího můžete ve městě na Dunaji ochutnat. Přeji vám inspirativní čtení.