Podědil jsem spíš výtvarný talent než zručnost

Na zahradě domku za Prahou stojí mini U-rampa, ale taky obstojná open air galerie dřevěných soch, kterých je tu něco mezi dvěma a třemi stovkami. Uměleckou řezbu motorovou pilou si Matěj Homola (51) přidal do balíku svých hobby v době pandemie covidu-19 a kromě respektovaného skejťáka, úspěšného fotografa, zkušeného cestovatele a nadšeného motorkáře ho lze považovat už i za sochaře. Tím nejdůležitějším je pro něj však pořád kapela Wohnout, se kterou má za sebou unplugged turné a před sebou intenzivní festivalovou sezonu.

► Jak jste se dostal k sochaření motorovkou?

Tenkrát jsem se přestěhoval na dva roky na vesnici a potřeboval jsem opravit něco na baráku. Koupil jsem si úhlovou brusku, omylem jsem zabrousil do dřeva a ono to vypadalo jako hlavička. Vybrousil jsem si ji flexou asi za minutu a druhý den okamžitě druhou, třetí… Spadl jsem do toho rovnýma nohama bez přípravy. Začal jsem si hledat videa na YouTube. Nebyl jsem kutil, neznal jsem vlastnosti dřeva, nevěděl jsem nic o nástrojích. Úhlovou brusku jsem v 45 letech držel v ruce poprvé. V okolí mám dva řezbáře, jeden mě učil se dřevem a druhý mě zasvětil do techniky. Kapela v té době stagnovala, dva roky jsme de facto nehráli. Nedalo se cestovat, všechno bylo zavřený, tak jsem každý den řezal a brzo jsem měl doma sto soch.

► Nezvažoval jste dělat je na zakázku?

Pár jsem jich rozdal, ale nechci je dávat pryč. Mám k nim vztah, protože jsem nikdy nevytvářel nic rukama. Nevěděl jsem, že jsem toho schopný.

► Ani jako malý?

Vyřezával jsem si lodičky jako každý kluk, ale někdo u toho zůstal, stal se z něj domácí kutil a šikovnost z dětského nožíku převedl do šroubováku a vrtačky. Já patřím mezi lidi, které je lepší k tomu nepouštět. Podědil jsem spíš výtvarný talent než zručnost.

► Už se stal s motorovkou i nějaký úraz?

Naštěstí ne, ale na začátku, když jsem nevěděl, že musím mít pracovní pomůcky, jsem byl hodně osekanej od brusek a kvůli prachu jsem se trápil s očima a ušima. Měl jsem fyzický potíže, tělo na to nebylo zvyklý a svoje hobby jsem odnemocněl.

► Jak?

Přestaly mi fungovat prsty, protože dlouhodobě mačkáš a držíš něco, co se klepe. Velmi rychle se to projevilo, když jsem chtěl hrát na kytaru. Jednou ráno jsem se probudil a nemohl jsem ohnout prsty. Postupně jsem je musel rozhýbat.

► Prý u kytar moc neřešíte technické parametry. U řezbářských nástrojů se těmi technickými detaily zabýváte víc?

U motorovek je daleko menší výběr než u kytar a speciálně v carvingovém řezání to dělají dvě tři firmy, takže je jasný, co si koupíte. Kytar jsou na trhu miliony a v tom, jak to bude ve finále znít, hraje roli všechno od dřeva, snímačů, strun, trsátka, komba, šňůry… Proto je výběr těžší a mě to nebaví, na rozdíl od bráchy, který kytary sbírá a žije tím. Mě baví skládat hudbu, baví mě umět na ten nástroj hrát a to mi stačí.

► U kterého ze svých zájmů se v těch detailech vyžíváte nejvíc? U foťáků? U motorek?

Řekl bych, že bohužel u ničeho. Ale dobře, jsem hodně poctivý, když dělám hudbu. Rok a půl před vydáním desky zasedám ke kompu, přestávám trochu chodit ven a už se jen hrabu v písničkách. Jenom bicí se skládají z pěti stop, takže mám pod sebou třeba patnáct stop, se kterými pracuju, a tam mě hodně baví babrat se v detailech.

► Klip k novince Nevěsta vám vytvořila umělá inteligence. Využili jste v kapele AI i na něco jiného?

Vůbec, já se toho bojím. Jestli se stane standardem, že umělá inteligence bude skládat písničky, myslím, že spousta autorů po tom sáhne a AI bude minimálně spoluautor. Sám nevím, jestli bych to taky nezkusil, protože vím, jakou to dá práci vyrobit písničku. Musím ji vysedět, vyhrát, a než doděláme text, je to někdy hodně únavný proces.

Ale občas si pomůžu programem na hledání rýmů, který je takovým předstupněm umělé inteligence. Rozhodli jsme se zpívat v češtině, což je past. Písnička se musí rýmovat a zároveň dávat smysl. Někdy chci zachovat text, na který se špatně hledají rýmy. Třeba Svaz českých bohémů jsem chtěl postavit na sloganu „z přímek se stávaj zatáčky“. A co se rýmuje na zatáčky? Zkoušel jsem „obláčky“, „na mráčky“, ale bylo to unylý. A tak tam máme „jsme na sračky“, i když už jsme tehdy v kapele měli „postdětské“ období a vulgarismy mi vadily. Ale tady to krásně dávalo smysl.

► AI by mohla pomáhat s tou nudnou prací, když už máte text a hudební motiv, který je potřeba rozpracovat dál.

Studiová práce mě zrovna baví nejvíc. Ideální stav by pro mě byl, kdybych měl na stole text, kostru písničky, a pak si mohl donekonečna hrát s postprodukcí. Ať AI udělá text, to mi vadit nebude, stejně jako bráchovi. Texty jsou v našem případě nejsložitější součást hudby. Nenaskočili jsme do kapely jako textaři, kteří chtějí sdělovat nějaké myšlenky, ale jako kytaristi, kteří chtěli brnkat a skákat. Nenašli jsme zpěváka, proto zpíváme sami a sami jsme si začali psát texty. Podle toho to taky vypadalo. Naše texty z raných dob jsou někdy fakt hodně infantilní. „Hey vo co de? Když jedu na hory, že všude sou, fuj, zrzavý potvory.“ Ve zkušebně jsme se tenkrát smáli, jaká to bude prdel. Spousta lidí se taky smála, když jsme to hráli ve Špindlu na mejdanu, ale teď po třiceti letech už je ti to blbý hrát.

► O čem zpívají punkeři po padesátce?

Vždycky na to myslím, když hrajeme písničku Banány. V roce 2000 se nás v jednom rozhovoru ptali: „Co budete dělat, až vám bude třeba padesát, kdybyste ještě fungovali?“ A já říkám: „Doufám, že nebudem takoví kokoti, abysme ještě v padesáti museli hrát Banány.“

Nedomyslel jsem důsledky, že je budu muset hrát. Padesát mi bylo loni a Banány jsou v playlistu. Ale zároveň s námi roste naše publikum, a kdo na nás přijde, asi ví, do čeho jde. Asi od sedmé desky už jsme si začali dávat pozor na texty, pořád jsou v našem duchu, ale minimálně chceme, aby dávaly smysl.

► Jak se v průběhu času měnily vaše požadavky na backstage? Co v ní musíte mít?

Zatímco dřív byl ve smlouvě jenom honorář a podpis, teď se nafoukla o mraky položek. Máme tam třeba místnost 3 × 6 metrů, osm neperlivých vod, osm perlivých vod, teplota v šatně +20 stupňů… Rozepsali jsme to do detailů na základě mnohaletých zkušeností. Na začátku se nám totiž stávalo, že jsme přijeli, plácnu, do Liberce, je březen a v klubu nula stupňů. Jak jsou z hor, všichni tam chodí v triku, dají nám šatnu někde vzadu, což snad dřív býval hajzl, a ještě říkají: „Co je, vole, jste chlapi, ne?“ Tak jsme dali do smlouvy stupně a velikost. Ale rozhodně tam nemáme takový ty fóry jako kotel lentilek nebo chameleona v akvárku, což některý český kapely mají.

► A množství alkoholu?

Snižuje se, už zdaleka tolik nekalíme. Ale to je, mám pocit, v rockové kultuře obecný trend. Mám rád fesťáky, protože tam potkávám spoustu kámošů z různých kapel, a dřív byla na každým fesťáku kalba. Po koncertě se všichni potkali na baru a bylo to boží. Ale lidi nějak přestali kalit a není tu generace, která by převzala otěže.

► Co za pití nesmí v backstage chybět?

Jim Beam, já jsem whiskovej. Můj oblíbený drink na pódium je teď Jim Beam s colou, mám ho vždycky postavený na bedně. Před koncertem si dáváme na kuráž – ale symbolicky. Kluci na koncertě moc nepijou, já si dám jeden dva drinky, ale pak to většinou hasne a jedeme domů.

► Hodně cestujete, ochutnáváte na cestách místní pálenky?

Jezdím rád do Asie a třeba v Indii, odkud jsem se teď vrátil, dělají kupodivu kvalitní whisky, rum nebo gin. Fakt poctivá procedura. Tam si skoro každý večer rád dám drink. Někde i přes den. Třeba v Mexiku na pláži seděly babky na zemi u slaměných chýší a míchaly tam z čerstvých ananasů piňa coladu. Tu jsme si dávali k snídani.

► Co nejšílenějšího jste ve světě pil?

Asi nic, ale brácha pil ve Venezuele vyždímaný býčí oko. To se tam pije na kocovinu. Máta, cukrová třtina a do toho oko jako vajíčko.

► Kam se chystáte teď?

Plánuju destinace jako Kyrgyzstán, Tádžikistán… Každý rok vyjíždím na několik cest mimo Evropu a vždycky na motorce. Přičuchnul jsem k tomu hodně pozdě a zjistil jsem, že cestování na motorce je úplně nejlepší. Fotím a stříhám z toho videa na svůj YouTube kanál. Přes léto jsem pořád na motorce. Snažím se vypadnout daleko, hodím dozadu stan, spacák, vaření, spím venku. To je teď moje hlavní hobby, už skoro životní styl.