Ostře sledovaná novela zákona o provozu na pozemních komunikacích budí velký zájem především kvůli změnám v bodovém systému nebo možnosti řídit automobil od 17 let pod dohledem zkušeného mentora. Jedna z dalších novinek sice nepřitahuje takovou pozornost, přesto je velmi důležitá pro všechny architekty a urbanisty městského prostoru. Jde o sdílený prostor v návrhu zákona označený jako sdílená zóna. Pro Česko by šlo o přelomovou věc. Západní země se sdíleným prostorem upraveným zákonem pracují už řadu let. A odtud také přichází inspirace pro českou změnu dopravních předpisů.
V těch dnes řidič najde definované obytné zóny, pěší zóny, zóny placeného stání, rezidentské zóny, zóny se sníženou rychlostí a další. Dokonce existují i situace, například v Praze u náměstí I. P. Pavlova, kdy najdete pěší zónu, v níž ale značka zároveň povoluje provoz osobních automobilů. Což nedává příliš logiku v případě pěší zóny. Jenže ono to podle dnešních zákonů nejde ani řešit jinak. Právě taková místa jsou největšími adepty na to, aby se z nich nově staly sdílené zóny.
Bez razítka nejde nic
Co si vlastně pod sdílenou zónou představit? Mluví se o ní jako o zóně setkávání, má umožnit lepší dopravní řešení v centrech měst, kde se prolíná smíšený provoz aut, MHD, pěších a cyklistů ve společném prostoru. Jde o princip založený na integrovaném využívání prostoru všemi druhy uživatelů, který zklidňuje dopravu a zároveň udělá veřejná prostranství pro chodce příjemnější. Aniž by se zde musel zakazovat ostatní provoz.
V české verzi má jít o místa, kde by chodci mohli využívat celý prostor ulice, náměstí či křižovatky, ale stejně tak i auta či cyklisté. Návrh počítá s maximální rychlostí 25 km/h a doslova uvádí, že „ve sdílené zóně musí účastníci provozu na pozemních komunikacích dbát zvýšené ohleduplnosti vůči ostatním účastníkům provozu, které nesmí ohrozit“. Jde tedy o prostor, kde se k sobě budeme muset chovat ohleduplně. Z hlediska dopravních předpisů půjde o jednoduché řešení – nízká rychlost, přednost zprava a přednost tramvají. Nic víc.
V ulicích jsme dnes svědky pomyslné války za práva řidičů i za ochranu chodců a cyklistů. Každý se snaží urvat co nejvíce metrů čtverečních pro sebe a těm dalším do nich omezit vstup. Zapálení chodci a cyklisté bojují proti automobilům, naopak ortodoxní řidiči se dožadují často toho, aby je nikdo nikde neomezoval. Sdílená zóna tak bude klást větší odpovědnost na všechny. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že se není čeho bát a že taková místa mohou fungovat.
Jedním z předkladatelů návrhu je poslanec Michael Rataj za STAN. „Obytná zóna má především pobytovou a herní funkci, dochází v ní ke zklidnění provozu. Pěší zóna pak slouží zejména chodcům, motorová doprava je tu až na výjimky vyloučena. V praxi se ovšem ukazuje, že to plně nevyhovuje potřebám, které při plánování některých ulic, návsí a náměstí máme. Je totiž nezbytné, aby jejich společenské, ekonomické, pobytové i dopravní funkce byly navzájem vyvážené. Sdílenou zónu vnímám jako nástroj, který umožní efektivní pohyb všech,“ řekl poslanec Rataj.
Aby návrh prošel, je nezbytná podpora ministerstva dopravy. A tu sdílené zóny mají. „Tomuto konceptu skutečně současný režim pěších nebo obytných zón nevyhovuje. Sdílené zóny se jeví jako vhodné dopravní opatření, zejména pokud se budou používat jako součást urbanistického řešení například přestupních uzlů veřejné dopravy, obchodních čtvrtí a podobně,“ souhlasí Antonín Vohradský z Odboru agend řidičů ministerstva dopravy.
Za tím, aby se sdílené zóny do českých předpisů dostaly, stojí z velké části Vojtěch Novotný z Fakulty dopravní ČVUT v Praze a také architekt Karel Hájek. Proč ve světě umějí navrhnout sdílený prostor a u nás to zatím nejde? „Nejsou k tomu vytvořeny systémové podmínky ze strany českých právních a technických norem. Sdílený prostor je osvědčený stovkami realizací v rámci Evropy i světa. Ve středu pozornosti je člověk, nikoli vozidlo,“ říká Novotný a potvrzuje, co dopravní inženýři dobře znají: v Česku není možné získat na dopravní projekt souhlasné razítko dopravních policistů, když navrhnete prostor, který není přesně definován normami a předpisy. I když půjde o řešení tisíckrát lepší, není to průchodné. A i to je důvod, proč návrh na zavedení sdílených zón v Česku vznikl.
Nezvyklá shoda
Kromě samotného ministra dopravy podporují projekt pražský magistrát i Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, ale také Kancelář architekta města Brna, Útvar koncepce a rozvoje Plzně, Kancelář architekta města Zlína a vlastně celá iniciativa City Deal, tedy uskupení deseti největších měst u nás, která usilují o správný rozvoj Česka.
Praha má hned několik míst, kde by sdílené zóny mohly zlepšit dopravní situaci. Jde například o náměstí Republiky, které je dnes pěší zónou s povoleným provozem MHD a dopravní obsluhy, ale i Uhelný trh, ulice Michalskou, Rytířskou nebo třeba horní část Václavského náměstí po jeho kompletní rekonstrukci a návratu tramvají.
Jasno mají i Karlovy Vary – sdílené zóny by rády viděly například před tamním divadlem, také ve Vřídelní ulici i před slavnými Císařskými lázněmi. „Potřebovali bychom v lázeňském centru města skloubit různorodé požadavky. Příjemné korzování lázeňským městem pro návštěvníky města i obyvatele, ale zachovat přístup automobilové dopravě, jež zde má jedinou přístupovou cestu, i veřejné dopravě. Ale zároveň je nutné, aby výsledný charakter prostoru naznačoval řidičům, že se mají chovat opatrně. Umíme takový návrh připravit, ale problém nastává, když se ho snažíme propojit s platnými předpisy,“ potvrzuje také architekt Anton Ostach z Kanceláře architektury města Karlovy Vary.
To Tábor vidí největší potenciál těchto zón v úzkých uličkách svého starého města, ale také v prostoru před táborským nádražím nebo v nově připravované městské čtvrti Dvorce, která vznikne z bývalých kasáren Jana Žižky.
A pokud bychom se podívali do Zlína, tak i tady sdílené zóny vítají a chtějí je, bude-li to možné, začít zavádět. „Máme pohled úplně stejný. Nejvíce mě inspirovala exkurze do rakouského Štýrského Hradce, kolega z tamního magistrátu, který nás provázel a ukazoval nám Sonnenfelsplatz, potvrdil, že je tam nehodovost rapidně nižší než v minulosti,“ říká Karel Říha, někdejší vedoucí Odboru dopravy ve Zlíně, který dnes spolupracuje s Kanceláří architekta města Zlína. Právě Sonnenfelsplatz v Štýrském Hradci je jednou z velmi zajímavě řešených křižovatek ve formě sdíleného prostoru.
Jak je to tedy ve světě? Švýcarsko, Německo, Dánsko, Francie, Belgie, Nizozemsko nebo právě Rakousko sdílené prostory už dávno vytvářet umějí. Nejblíž nám je asi svým přístupem poslední jmenovaná země. Zdejší begegnungszonen se dostaly do zákona v roce 2013 jako samostatný specifický dopravní režim. Za deset let si je vyzkoušeli už na osmdesáti místech po celém Rakousku, včetně slavné vídeňské Mariahilfer Strasse.
Rakouské zkušenosti ukazují, že i společný prostor pro všechny účastníky provozu s hlavním pravidlem, kterým je ohleduplnost a respekt k ostatním, funguje. Ostatně rakouskou inspiraci v připravovaném dopravním značení přiznává i české ministerstvo dopravy. „Koncept dopravní značky již existuje, vychází z označení současné obytné zóny a bude znázorňovat rovnost jednotlivých uživatelů sdílené zóny a zároveň zdůrazňovat stanovenou nejvyšší dovolenou rychlost. Dopravní značka bude velmi podobná těm, které se používají v Rakousku,“ potvrdil Antonín Vohradský z ministerstva.
Bude to fungovat?
Zdá se, že nic nebrání hladké cestě sdílených zón legislativním procesem. Pozměňovací návrh předložili společně koaliční partneři z tří politických stran – Michael Rafaj za STAN, Jiří Slavík za TOP 09 a Martin Kupka za ODS. Hospodářským výborem prošel 27. dubna a ten ho doporučil Poslanecké sněmovně k projednání. Druhé čtení má zákon čerstvě za sebou, ve třetím čtení ho bude sněmovna schvalovat.
„Následovat bude projednání v Senátu a pokud jej podepíše prezident, lze předpokládat účinnost od počátku roku 2024. Očekáváme však pozvolnou aplikaci tohoto ustanovení. Na rozdíl od stávajících dopravních zón, které obvykle preferují jednu skupinu uživatelů před ostatními, půjde ve sdílené zóně o vzájemnou interakci všech účastníků provozu v jednom prostoru současně, s čímž v českých podmínkách dosud není mnoho zkušeností,“ dodává Vohradský.
Zatímco teď jsou odborníci ve vzácné shodě, že jde o potřebné a dobré řešení, v praxi se pak sdílené zóny budou muset poprat s obavami, jež tato novinka vyvolá u běžných uživatelů. Není tak složité změnit zákon nebo vymyslet novou dopravní značku. Těžké je změnit obavy z nového a léta zafixované představy nás všech o tom, jak mají věci fungovat.
