Profily odvahy

V roce 2017 upoutal celosvětovou pozornost videoklip, v němž ruská učitelka pěje se skupinou dětí v modrých uniformách volgogradské policejní školy vlasteneckou píseň. Rusko v jejích slokách sahá od severních moří až k jižním hranicím, přičemž kdyby snad někdo váhal, kudy mají vést, z pochyb ho vyvedou slova: „Sevastopol je náš i Krym.“ Na západě mu patří baltské pobřeží a na východě se má dokonce Aljaška vrátit do svazku s ruskou vlastí.

V takto doširoka vymezené říši panuje mír, leč poselství písně vrcholí sdělením: „Ale kdyby hlavní velitel vyzval k poslední bitvě, strýčku Vovo, jsme s tebou!“ A doprovázejí ho odhodlaně sevřené dětské pěstičky. Strýček Vova je Vladimir Putin, roli učitelky si střihla tehdejší poslankyně Státní dumy za Putinovo Jednotné Rusko Anna Kuvyčková.

Nepřítele číslo jedna v písni představuje aktuální globální hegemon, tedy USA. A zdroj síly k odporu tradice druhé světové (v ruském pojetí Velké vlastenecké) války, což dokládá i monumentální socha Matky vlasti ve Volgogradu (dříve Stalingradu), jež tvoří v některých záběrech výmluvné pozadí pějícímu sboru.

Song se u nás prezentoval spíše jako bizár. Ale i ruský televizní kanál Rossija 24 ho tehdy označil za nevkusný. Teď se však reálné události v zásadě odvíjejí podle něj. Strýček Vova koncem února skutečně vyzval k poslednímu boji. Poslední bitva za imperiální Velkorusko vzplála. S odůvodněním, že jde o speciální operaci zaměřenou proti ukrajinským nacistům.

Plánované snadné vítězné tažení však začalo od počátku skřípat. Už nyní může sloužit za příklad fatálně špatného odhadu situace, vojenského i ideového. S nedozírnými důsledky. Ale ukazuje též roli nejen osobnosti, leč vůbec subjektivního faktoru v historii. Racionální chladnokrevný Vladimir Putin se přepočítal a komik Volodymyr Zelenskyj vynikl v životní roli – v naprosto vážném dramatu. Teprve skutečná krize člověka prověří. Může mu zlomit vaz, ale rovněž poskytnout příležitost vlastnostem, které před ní nemohl plně uplatnit.

Kulturní válka

Ukrajinská armáda v roce 2014 v podstatě nedokázala vzdorovat. V Donbasu nakonec dalšímu ruskému postupu notně zabránila i západní diplomatická iniciativa. Ovšem již tehdy mohl Vladimir Putin zaznamenat varovné signály, které zpochybňovaly jeho vize. Takzvané ruské jaro bylo dost povadlé, žádné skutečně masivní demonstrace za „osvobození“ východní Ukrajiny se nekonaly.

Ba se již tehdy citelně projevil odpor organizovaný i některými oligarchy. Vynikl třeba Ihor Kolomojskyj, jenž uchránil tehdejší Dněpropetrovskou oblast pomocí jím placené soukromé armády. A tato kontroverzní postava posléze podporovala prezidentskou kampaň Volodymyra Zelenského. Za jeho vlády i za působení jeho předchůdce v postu Petra Porošenka prošla armáda velkými změnami a získala též neocenitelné bojové zkušenosti v Donbasu. Což ruský prezident do svých kalkulací nepochopitelně nezapočítal.

Anexe Krymu a boje v Donbasu rovněž posílily ukrajinské národní vědomí, a to i lidí dosud nevyhraněných. A kvůli tomu plus kvůli odtržení Krymu a části Doněcké a Luhanské oblasti (konkrétně zde žijících voličů) se stalo v podstatě nemožným prosadit v prezidentských volbách proruského kandidáta, jako byl Viktor Janukovyč v roce 2010.

Putina asi nezaujala ani Anastasija Dmytruková svou básní Nikdy nebudeme bratry, jež emotivně reflektuje události na Majdanu neboli revoluci důstojnosti i ruskou okupaci Krymu. Dmytruková píše verše ukrajinsky i rusky, ale tuto, svou nejznámější, napsala v 23 letech na jaře 2014 v ruštině, čili Putinovi by v porozumění určitě nebránila jazyková bariéra.

Báseň zhudebnila a pomocí videoklipu ještě více zpopularizovala skupina litevských zpěváků a hudebníků – v ruském originále. Okamžitě se stala předmětem kulturní války na sociálních sítích, kdy na ni ruští nacionalisté vytvářeli různé odpovědi, jež vyvolávaly bouřlivou kritiku jejich odpůrců.

Rozdíly mezi Rusy a Ukrajinci Dmytru­ková definuje v rovině politické kultury. „Jak bychom se s vámi vůbec mohli sjednotit, když nemáte svobodného ducha,“ vypálí (ve volném překladu) na začátku. A tento ústřední motiv v dalších řádcích variuje: Rusové se rodí spoutaní v okovech, svoboda je pro ně neznámý pojem, drží se premisy „mlčeti zlato“, je jich sice hodně, ale postrádají vlastní tvář, u nich vládne Car, kdežto na Ukrajině Demokracie. V očích Ukrajinců se nezrcadlí strach a jsou i beze zbraně nebezpeční. A což teprve, když nyní vyfasují javeliny, že…

Dmytrukovou by šlo snadno odbýt jako vyhrocenou idealistku, ostatně před ruskou invazí měla demokracie v její vlasti k dokonalosti dost daleko. Přesto vystihuje podstatné a nyní tolik obdivované rysy ukrajinského společenství, jež navzdory všem – někdy docela velkým – odchylkám od poetického ideálu projevuje svobodomyslnost a kuráž, zejména ve vypjatých chvílích, v krizi, ve válce, v situaci, kdy jde o všechno.

Západ jen reaguje

Volodymyr Zelenskyj nespadl z nebe, ale vyrostl v tomto biotopu, jehož kořeny sahají přinejmenším k záporožským kozákům. Divokým, ale provozujícím zhruba od 16. století svéráznou formu přímé demokracie, kterou plasticky vylíčil Nikolaj Gogol v Tarasi Bulbovi. Gogol psal rusky, leč narodil se a vyrostl na Ukrajině a celý život se trápil mimo jiné tím, zda ji nezrazuje přílišnou osobní rusifikací.

Ostatně mateřštinou Zelenského je ruština, v ní odehrál většinu svých kabaretních skečů i postav ve filmech a televizních seriálech. A u nás přehlíženým aspektem jeho prezidentské kampaně byla rovněž role advokáta rusofonních Ukrajinců, vedená ovšem snahou po zasypání příkopů mezi nimi a národnostně vyhraněnějšími obyvateli koncentrovanými především v západní polovině země, kteří i v běžném hovoru používají oficiální státní jazyk, tedy ukrajinštinu.

Řeč nemusí být výhradním znakem národa, identitu a případné výlučné znaky formuje řada dalších skutečností. Ukrajinská identita je určitě evropská. A bombardováním obytných čtvrtí hodně ruskojazyčného Charkova i mnoha dalších podobných měst si Putin od svého imperiálního konceptu „ruského světa“ odradil i většinu těch občanů Ukrajiny, kteří se sami identifikovali jako příslušníci ruského národa.

I ukrajinské pravoslavné struktury dosud spadající pod Moskevský patriarchát kvůli válce nevyhnutelně spějí k osamostatnění či ke sloučení s Pravoslavnou církví Ukrajiny, jež počátkem roku 2019 obdržela autokefalitu (samostatnost) od konstantinopolského pravoslavného (ortodoxního) patriarchy Bartoloměje. Putinovi se tak podařilo definitivně přetrhnout i poslední velké pouto vážící Ukrajinu k Rusku.

Ruský prezident je nebezpečný, ale především kvůli svým špatným odhadům situace, které jeho kroky činí obtížně předvídatelnými. Co čekat od vládce, jenž šéfa tajné služby Sergeje Naryškina veřejně peskuje podobně jako Andrej Babiš Adama Vojtěcha? Měl by se s ním i s jeho podřízenými přece radit. Putin je však údajně mimořádně izolovaný, k čemuž asi přispěla i jeho panická hrůza z covidu. Proto ho lze, byť spíše metaforicky, charakterizovat jako šíleného.

Bývalý americký prezident John Fitzgerald Kennedy vydal v padesátých letech knihu Profily odvahy, portréty politiků, kteří dokázali překonat běžné vzorečky chování, ale tím zároveň třeba prosadit něco důležitého. Sám si pak do své knihy připsal praktickou autobiografickou kapitolu během kubánské krize v roce 1962, kdy světu hrozilo propadnutí do žhavého víru jaderné války. Pokud by jen couval před „šílencem Chruščovem“, kdo ví, zda by nakonec neskončil jako sovětský vazal.

I k zastavení Putina je zapotřebí odvahy, překonání zaběhaných vzorců, přijetí vyšší než obvyklé míry rizika. Cesta premiéra Petra Fialy do Kyjeva společně s jeho slovinským a polským kolegou a polským vicepremiérem ukázala i ostatním politikům kurs, který je třeba následovat.

Západ zatím vůči Ukrajině nemá jasný plán, jen reaguje, byť nutno ocenit rostoucí zbrojní dodávky především od USA. Postrádá ho však asi i proto, že uskutečnění jakékoliv funkční strategie vyžaduje odvahu, jež většině současných státníků chybí. V zásadě jsou pouhými prostředníky zájmů společnosti a velkého byznysu. Válčit neumějí, neměli se to kde naučit. Hodnoty ukrajinského Majdanu, poeticky artikulované Anastasií Dmytrukovou, se tak stávají vzorem i pro západní Evropu. Žijeme nesporně v převratné době.