Pryč s penězi ve štrozoku

Pandemie covidu-19 zavřela klasické obchody a donutila lidi spořit. V Česku se úspory v bankách dostaly až na hranici tří bilionů korun, což byl meziroční nárůst až o 11 procent. Více než pětina příjmů, které mají české rodiny měsíčně po zdanění a odvodech k dispozici (takzvaný disponibilní příjem), během pandemie zaparkovala na bankovním účtu. Podobná situace je i ve zbytku Evropy. Německé domácnosti, tradičně velmi spořivé, se dokonce propracovaly ke čtvrtinové míře úspor.

Ani po rozvolnění pandemických opatření na konci května ovšem nedošlo k žádnému „runu“ na obchody a služby, jak by se dalo očekávat, a peníze dál leží v bankách. Takže spotřeba moc ekonomiku netáhne, jak si slibovala ministryně financí Alena Schillerová nejprve od státních dotací a pak od snížení daní, které ANO prosadilo i za podpory opoziční ODS. I ta tvrdila, že nižší daně přinesou více peněz domácnostem, které je pak roztočí v reálné ekonomice, což pomůže všem. To se zatím nestalo.

„Když snížíte daně nízkopříjmovým rodinám, ty je hned využijí ve spotřebě, zatímco ty s vyššími příjmy, což je tento případ daňové změny, je často vloží do nějaké investice nebo část z nich odteče do zahraničí, to když investujete třeba do amerických akcií. Tyhle peníze z nižších daní potom nemusejí být ihned efektivní a neodrazí se ve spotřebě,“ vysvětluje ekonom společnosti Deloitte David Marek. „Podle mě je v tom odkládání konzumu jistý prvek opatrnosti, protože lidé se do obchodů nehrnou, neboť nevědí, jak dlouho to uvolnění bude trvat,“ soudí pro změnu ekonom České spořitelny Petr Zahradník. „Je to dočasná záležitost, lidé zkrátka neměli kde peníze utratit, všechno se na internetu koupit nedá,“ oponuje Marek, jenž věří tomu, že už na podzim bude vše jako dříve, pokud tedy nepřijde další covidová vlna.

Reality jako jistota

Ohromné množství miliard na účtech, jimž se někdy také říká „mrtvé peníze“ (dead money), protože za nulových úroků a rostoucí inflace nepracují na dalším množení hodnoty, ba spíše naopak, může ekonomiku zabrzdit, jako se to stalo například v Číně v době poslední globální krize v roce 2008. Souvisí to s tím, čemu se říká „global glut“, čili globální nadbytek úspor nad investicemi. „V případě Číny je to tak trochu pozůstatek asijské měnové krize z roku 1998. Její příčinou byl deficit běžné platební bilance, Číňané se z toho poučili a začali šetřit, jenže zase začali spořit moc a měli přebytek úspor,“ popisuje tehdejší situaci ekonom Marek. „Chci na tom ukázat, že málo úspor škodí, protože pak nejsou peníze na investice, a hodně úspor také škodí, protože pak odkládáte spotřebu a ekonomiku dusíte. Je třeba obojí – úspory i investice – vybalancovat,“ dodává.

V ekonomii proto existuje něco, čemu se říká „zlaté pravidlo“ – ideální poměr mezi spotřebou a úsporami tak, aby HDP bylo co nejvyšší. Ekonomové však nikdy neřeknou, jak přesně ten poměr má vypadat. „To je různé,“ směje se David Marek, „záleží na nastavení ekonomik, ale v Číně to bylo evidentně mimo, proto čínská vláda začala cílit více na domácí spotřebu, méně na přebytky zahraničního obchodu a platební bilance, protože už viděli, že ekonomika začíná být přeinvestovaná, přeúsporovaná.“ A právě tady začala ta největší spotřební vlna čínského hospodářského zázraku, která nabídla konzumní luxus i lidem, kteří si to předtím nemohli dovolit. A nakrmit bezuzdný apetit po spotřebním štěstí začíná být velmi obtížné i pro všemocnou Komunistickou stranu Číny.

Na věc se dá ale dívat i schumpeterovskou optikou „tvořivé destrukce“. Odkládání spotřeby a mrtvé peníze na účtech lze také chápat jako test pro celý trh, na němž se udrží jen ti skutečně potřební a vynalézaví. „Myslím, že to trh docela pročistí. Když třeba v Praze ubude barů, které zavírají ve čtyři ráno, jistě to bude bolet lidi, kteří se na takové podnikání dali, i ty, co tam rádi chodí, ale z hlediska celé ekonomiky a společnosti asi o nic zásadně nepřijdeme. Bude to bolet, ale ne zase tolik,“ uvažuje Petr Zahradník. Lidé se podle něj teď budou více rozmýšlet, kam dají své peníze, a zda, co a proč si koupí.

Zatím se ukazuje, že přebytky peněz Češi od počátku covidové krize nejčastěji vkládají do nemovitostí, kde ceny mezi­ročně stouply o neuvěřitelných 19 procent. „Lidé ty peníze opravdu vrhli částečně do realit, tedy do klasických investic, ale celkově to není černobílý obrázek,“ říká David Marek a upřesňuje i další oblasti, kam lidé své uspořené peníze dávají, aby je zhodnotili. „Roste objem peněz v podílových fondech, na druhé straně obrovské množství financí se valí do kryptoměn, což je naopak vysoce spekulativní, nezajištěná investice.“

Reality jsou v čase nadbytku úspor jako investiční jistota chápány i v jiných evropských zemích, kde trhy rovněž rostou, i když ne tak bláznivě jako například v Praze. Jistota se tu snadno může změnit v menší či větší noční můru. Dům či byt sice nikam nezmizí, pokud ho nezničí přírodní či jiná katastrofa, ale jeho hodnota se může časem nečekaně zmenšit, jakkoli současný boom cen vypadá jako nekonečný.

„Ještě jsme nezažili žádnou vážnou realitní krizi jako v jiných zemích, kde ceny realit padají o desítky procent. Proto v Česku panuje představa, že investice do nemovitostí jsou bezpečný přístav, o čemž například u pražských nemovitostí rozhodně přesvědčen nejsem,“ argumentuje Zahradník. „Stačí srovnat nominální ceny nemovitostí v elitních čtvrtích v Praze a Bruselu či Amsterdamu, ty ceny jsou Praze už hodně nadsazené, a to v Bruselu a Amsterdamu je pořád třikrát čtyřikrát větší kupní síla. Míra nadhodnocení je už neuvěřitelně vysoká.“

Zelené investice

Přebytek peněz na spořicích účtech spolu s téměř nulovými úroky a rostoucí inflací vede banky ke změně strategie. Většina VIP klientů s většími zůstatky na účtu už absolvovala pohovor s bankovním poradcem, který nabízí všemožná portfolia podílových fondů. Už nestačí vložit peníze do banky, ale musíte je roztočit i za pomoci profesionálů na trhu, protože jinak je šance na zhodnocení prakticky nulová.

Do hry nově vstupují i investice do zelených projektů, které pro spojenou Evropu čerstvě definovala Evropská komise. Zelená dohoda pro Evropu doposud vyvolávala spíše úsměvy nad vznešenými vizemi a plány, jenže ze „zelené propagandy“, frází a floskulí se pomalu stává reálná volba. Nová formulace Zelené dohody vlastně naznačuje, že Evropská komise a členské státy budou dávat na zelené projekty jen jasně omezené finance a budou se snažit maximálně aktivizovat soukromý kapitál k tomu, aby do Green Dealu investoval.

„Dokážu si představit, že to bude vhodná a vlastně konzervativní investice,“ soudí Petr Zahradník, ekonomický specialista na hospodářské politiky Evropské unie. „Zejména teď, tedy ve chvíli, kdy Evropská investiční banka začíná být vlastně klimatickou bankou a kdy se vytvářejí standardy pro zelené dluhopisy, které by měly být dostatečně zajištěné. Je to investiční možnost pro ty, kdo doposud sázeli na termínované vklady v bankách, které už ztrácejí smysl a jako produkt mizí, a banky klienty směřují k samostatnějšímu a rozsáhlejšímu investování.“

Je ale potřeba mít smysl pro rozlišování, připomíná ekonom, což znamená oddělit, co je zelená fantasmagorie, „green washing“, projekt, který se tváří zeleně, ale zelený ve skutečnosti není, a potom to, co je dobrá a hlavně reálná zelená investice. „Myslím tím třeba rozumné IT firmy, odpadové hospodářství, firmy postavené na cirkulárním principu,“ vypočítává Zahradník.

V posledním roce se skutečně mění situace a banky začaly brát Zelenou dohodu a celý obrat ke klimaticky šetrnému podnikání opravdu vážně. Vidí v ní investiční příležitost. „Je už jasné, že se banky budou v tomto směru více angažovat a budou zelené investice podporovat i finančními nástroji,“ míní Zahradník. Námitka, že Česko (vláda i část opozice) je ve srovnání s jinými zeměmi v otázce Zelené dohody skeptické a drží se spíše zpátky, a tak i banky v Česku nemají důvod, proč se někam hnát, ekonoma nepřesvědčuje. „Myslím, že i česká Růženka se v této věci probouzí… Ještě není úplně vzhůru, ale už taky úplně nespí.“