Rané záblesky elektrického věku

Když po skončení druhé světové války přední zástupci oboru sepsali zamyšlení nad potřebami elektrárenského a elektrotechnického průmyslu a jeho rozvoje (v práci Elektrotechnika ve výstavbě Československa), mohli i bilancovat. Výroba elektřiny – s pomocí československé státní podpory – se během let 1918 až 1938 téměř zečtyřnásobila a v českých zemích pronikla do více než devadesáti procent obcí. Vzrůst výroby se pohyboval kolem desetiny ročně.

Další čísla z oboru? K roku 1937 téměř 200 elektrotechnických podniků v ČSR zaměstnávalo na 50 tisíc zaměstnanců. Navíc 25 tisíc lidí pracovalo v elektrárnách, dalších asi pět tisícovek bylo elektro- instalatérů a prodejců. Výroba elektřiny se stala pátým nejsilnějším hospodářským sektorem země (měřeno cenou produkce). I nadále však lídři oboru pociťovali výrazný prostor k růstu – například nasycenost trhu domácími spotřebiči vnímali jakožto nedostatečnou.

Výboje první republiky

Jestliže bylo dobovým cílem „vyrábět energii co nejlaciněji, bezpečně a umožnit každému občanu ji co nejhojněji používat,“ pak skutečnost, že lednice či elektrické sporáky mělo jediné procento domácností, které by si je dle dobových kalkulací měly a mohly dopřát, nebyla věru uspokojivá. A to přes to, že se od konce první světové války v mladém státě rozvinula takřka úplná produkční struktura a místní podnikatelé byli schopni vyrobit i dodat takřka cokoliv. Historička Marcela Efmertová z ČVUT, která se tématem a dějinami techniky dlouhodobě zabývá, ukazuje, že roku 1918 byla situace zcela jiná. Přes aktivitu známých osobností, jako byli František Křižík, Emil Kolben (Edisonův i Teslův spolupracovník) či brněnští výrobci osvětlení Josef Donát a Robert Bartelmus, tuzemské firmy zůstávaly spíše menší a úzce zaměřené – neschopné plnit velké státní zakázky spjaté s plánem elektrifikace státu. Boom dalších malých elektrotechnických podniků, který přinesla poválečná konjunktura spolu se státní politikou, tento problém nevyřešil. To dokázala až od poloviny dvacátých let rázně postupující integrace koncernů, do značné míry vynucená, o níž jsme psali v minulém díle.

Dnes nás zajímají menší firmy, jež konkurenční tlaky dokázaly přežít. Třeba podnikatel Jaroslav Jan Pála se vypracoval ze skromných začátků. Syn neúspěšného hostinského odešel již v mládí za prací do Německa a během pobytu v Hamburku si dle pamětí „v menší světničce založil“, on, obyčejný dělník, „laboratoř, kde ve volném čase usilovně pracoval (…) a sedm let trval zápas, jehož výsledkem byla baterie“. A později též slavná továrna Palaba ve Slaném! O Pálovi jsme se v seriálu též zmínili, ale o většině menších živností víme málo. Nyní se na ně zaměříme, a to prostřednictvím paralelního životopisu dvou Jaroslavů, kteří odešli sbírat zkušenosti do světa a dokázali využít příležitost, kterou elektrifikace bujícího Československa nabízela.

„Kde práce bude radostí“

Jaroslav Vadas, rodák z moravských Napajedel (*1890) si po válce otevřel v Pardubicích původně malou dílnu. Podobně jako Pála však vycházel z velmi chudých poměrů. V té době ještě ne třicetiletý syn vídeňského gastarbeitera, zedníka Josefa, s výučním listem ze strojírny čerpal zejména ze zkušeností získaných ve Vídni. Tam nastoupil u českých podnikatelů ve výrobě elektrických přístrojů, naučil se německy a absolvoval tříletou školu. Vypracoval se na pozici mistra a v rodinné paměti se traduje, že již tehdy dával důraz na „radost z práce“. Sám prý právě k tomu nabádal učně v dílně, podněcoval je ke vzdělávání a sám neváhal zdarma ve volném čase pracovat u místně proslulého navíječe cívek, aby od něj co nejvíce odkoukal. Své znalosti nadále prohluboval v Praze u Křižíka, odkud byl odvelen na bojiště první světové. A po válce, i díky věnu manželky, odešel do Pardubic, kde si konečně splnil svůj sen: „Mít vlastní podnik, kde práce bude radostí.“ Tedy sen, který prý zformuloval už jako náctiletý učeň ve svém deníku, jak uvádí Vlasta Vadasová v rodinném portrétu zakladatele rodu.

Původní náplň Vadasova podnikání spočívala zejména v renovaci starších elektromotorů, posbíraných v širokém okolí, a v kompletaci vlastních generátorů, ovšem nikoliv v sériové výrobě. S tou začal až v pátém roce existence podniku, když si pronajal větší prostory. Tehdy zaměstnával již 35 zaměstnanců a rozjížděl velkovýrobu, přičemž zároveň věnoval velikou péči vlastnímu vývoji. A následně Vadas rovněž dostal první velkou zakázku, když zvítězil v soutěži města Pardubice na vybavení municipálních domů standardizovanou přípojkovou elektrickou skříní! V souvislosti s rostoucí poptávkou po elektrifikaci posléze do výrobního programu firmy přidával nejrůznější vypínače, regulátory a další podobná zařízení.

Podniky, jež přinášejí užitek

Jaroslav Vadas ovšem nezapomínal na své hlavní cíle – tedy vést dobře organizovaný podnik přinášející nejen užitek, ale také radost. Chtěl svým zaměstnancům dopřát prostor k růstu a vzdělávání i podíl na odměně – to samozřejmě dle kvality a množství jimi odvedené práce. Dbal, aby pracovali v kultivovaném prostředí. Sám prý své zaměstnance důsledně označoval jako „spolupracovníky“. Ostatně právě vzorným řízením firmy kopírujícím americké modely „organizace výrobních podniků“, o nichž jsme psali v jednom dílů seriálu, se Vadas dostal i do hledáčku českých propagátorů managementu založeného na vědě. V jejich národní bibli dobré praxe, v Encyklopedii výkonnosti (1932), se jeho továrna stala vzorovým příkladem – spolu se zlínským Baťou či s lutínskými Sigmundy (Sigma), dobře nám známými jmény.

Pálovy ambice se od těch Vadasových příliš nelišily. Pouze vše realizoval ve větším měřítku a za pomoci investorů, například klanu Kumperových. Po přesunu z Hamburku začal ve středočeském Slaném roku 1921 s výrobou svítilen a galvanických článků za pomoci padesáti dělníků. Brzy však dosahoval několika set zaměstnanců a v době největšího rozkvětu, v roce 1938, měl Pála na výplatní pásce 472 duší, z toho asi dvě třetiny žen! Stavěl nový, výstavný firemní areál, vydával vlastní časopis a pokoušel se aplikovat americké modely řízení. Sám však zůstával orientován na kvalitu spíše než na zisk. Zprvu odmítal i expanzi do zahraničí (pokusy v Indii a Jugoslávii nevycházely) a při snížení cen za krize nechtěl jít cestou šizení výrobků: „Boj, který je urputný, dá se vyhrát pouze kvalitou a službou zákaznictvu.“

Osvobozování dam elektrem

Vadas měl trumf. Domácí spotřebiče se staly jednou z nových oblastí trhu, na něž úspěšně zacílil. Nová, československá společnost se od starého Rakouska toužila odlišit mimo jiné kulturou bydlení. A proto se elektrifikace stala součástí úsilí o modernizaci domácnosti – a v důsledku také diskusí o širší proměně vztahů a rolí v rodině, jak připomínají historičky tuzemského ženského hnutí. Tak jako v mnoha jiných oblastech i zde vládl ideál rozvinutý ve Spojených státech amerických, avšak do českého prostředí se dostával prostřednictvím německých textů, jako byla kniha Erny Meyerové s názvem Moderní domácnost: Rádce úsporného vedení domácnosti (1928). Ta v úvodu své celoevropsky úspěšné publikace píše, že ženy musí „využít všech technických výhod a vymožeností ve svůj vlastní prospěch“.

Moderní elektrické spotřebiče se měly stát mimo jiné prostředkem k „osvobození ženy“ od únavných domácích prací. Jak podotkla jedna z předních prvorepublikových feministek Františka Plamínková, k dosažení rovnocennosti muže a ženy bylo třeba změnit domácnost tak, aby „nevyčerpala hospodyňskou prací všechny síly ženiny, ale ponechala též čas a chuť ku vzdělání, pro radost ze života“. Československé dámy se ocitaly v centru zájmu výrobců všemožných elektrických „udělátek“: od pračky po prapodivné čističe vzduchu (jako byl elektrický spalovač dýmu a rozprašovač voňavky Aërozon), tedy spíše esoterická zařízení.

Pračka Vadas pere za vás

Do boje o československou domácnost se zapojily i firmy obou Jaroslavů. V časopisech směřovaných na klientelu středostavovských paní a dívek, jako byly Eva: Časopis moderní ženy, Žena a domov či Hvězda čs. paní a dívek, se tak objevovaly reklamy propagující jejich výrobky. Pála obrátil – zejména v době krize – svoji pozornost výrazně na ženy, jimž sliboval, že po elektrické masáži přístrojem Elektrikon Palaba se budou „cítit jako znovuzrozené“, a to za pár haléřů (což samozřejmě nebyla cena zařízení, ale energie). Kromě relaxace měla elektřina ženám přinést i klid a pocit bezpečí, jak zněl slogan elektrického zařízení na dveře Signalia. Zajímavé je, že propagace radiopřijímačů Palaba nezdůrazňovala ani tak zábavu či poučení, ale spíše estetické a statusové aspekty: „tvarem a barvou upoutá“ a „vaši hosté jej budou obdivovat“. Pardubický podnik pak uspěl se sloganem „pračka Vadas pere za vás“.

Dějinná role těchto domácích pomocníků ovšem není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Historička Sarah Cowanová například zpochybňuje pozitivní dopad spotřebičů na časovou a fyzickou náročnost domácích prací s tím, že s jejich rozmachem ženy v očích ostatních členů domácnosti ztratily nárok na pomoc v těchto věcech. V letácích slibované výhody („velká úspora v čase“, „pere nejlevněji“ či „šetří prádlo“) jasně signalizují, že čas se i v domácnosti stal komoditou, její vedení ekonomickou aktivitou a moderní žena tak do značné míry autorkou a designérkou nejen rodinného bydlení, ale i svého života.

Sám Vadas zřejmě sdílel dobové názory feministky Františky Plamínkové a svými produkty chtěl přispět k modernizaci českých domácností (a určitě i k tomu, aby v nich vládla radost). V prvním patře pardubického výrobního areálu proto nechal postavit ukázkový rodinný byt coby reklamu na moderní, elektrifikovanou domácnost – měla elektrický zvonek, elektrický dálkově ovládaný zámek, lednici, kuchyňského robota, malý dopravník na přepravu uhlí ze sklepa až ke kamnům, elektrický větrák, a dokonce i elektrické zalévání květin! Ostatně po narození třetího syna pro něj Vadas vyrobil několikarychlostní elektrickou kolébku.

Pýcha průmyslových měst

Když na počátku třicátých let přišla hospodářská krize, byl Vadas připraven. Snížené příjmy z prodeje částečně nahradil pronájmem strojů, takže nemusel přistoupit k masovému propouštění. Podobně jako v případě Laurina a Klementa (původců automobilky Škoda) o pár let dříve vstoupil do obtížné situace ohnivý živel, jemuž padla roku 1933 za oběť velká část skladového areálu. I díky pomoci příbuzných a vstřícnosti pojišťovny Union brzy obnovil výrobu. Navíc se Vadas stal zástupcem firmy Bosch, asi s cílem diverzifikace rizik, a otevřel dílnu pro elektrické vybavení aut. Od druhé poloviny třicátých let firemní sortiment rozšířila „zařízení elektrotopná“, z nichž lze zmínit vedle žehliček či kamínek kdysi oblíbený ponorný vařič a elektrickou podušku. Podobně postupoval i Pála, jenž v téže době nakoupil licenci na výrobu radiopřijímačů z Německa, které se postupně staly významnou částí produkce.

A výrobky továren Palaba a Vadas dle tisku mířily do nejrůznějších koutů světa. Zatímco první s pomocí bankovního kapitálu přikročila i k výstavbě závodů v zahraničí, například v Maďarsku, tak druhá jmenovaná se soustřeďovala na export, třeba do Persie a USA. Jedním z úspěchů na zahraničních trzích se staly zkoušečky a měřiče proudu a napětí; ostatně právě pro dvojpólovou zkoušečku napětí se v češtině vžil název vadaska, což je jistě též byznysový úspěch. Ve stejné době navíc Vadas získal – pro přežití zřejmě zásadní – vládní zakázku na přístrojové vybavení škol a sám založil elektrotechnickou učňovskou školu.

To Pála erární zakázky využil k rozšíření výroby a stal se významným producentem plynových masek. Když se Jaroslav Vadas na počátku druhé světové války dožil padesátky, patřil už k čelným podnikatelům na Pardubicku a dle dobového tisku ke spolutvůrcům proměny charakteru „města perníku“ v „průmyslové město“. Redaktor Východočeského rozhledu poznamenával, že ani „není možno podati úplný obraz podnikání firmy“ pro jeho rozsáhlost a nezbývá než „jen po částech nastíniti, co pro Pardubice i kraj (Vadasova) továrna znamená a jak můžeme být na Pardubice také hrdí.“ A druhý podnikající Jaroslav? Téhož roku 1940 se Pála stal dokonce starostou Slaného. Pod sloganem Lepší Slaný prosazoval zřízení regulačního plánu jako základu pro vybudování moderního průmyslového města a během úřadování se zasadil o výstavbu vodojemu, městských sociálních institucí (dostavby nemocnice a chudobince) či obecné zkulturnění prostředí v podobě návrhů na rekonstrukci ústředního náměstí.

Nepořádek – a prázdno

Stínů však přibývalo. Záhy po začátku války se Vadas stal terčem perzekucí. Drobnosti typu pokut za neoprávněné zdražování by firma jistě přestála, ale 6. března 1942 si pro Jaroslava přišlo gestapo, pravděpodobně v souvislosti s jeho činností v Sokole. On i jeho bratr Josef tak skončili v káznicích třetí říše a vedení podniku převzal správce. Z Německa se Vadas vrátil těžce nemocen, byť rozvíjel plány na přestavbu i rozšíření firmy. Továrna však byla znárodněna. Jako zaměstnanec podniku Papcel pracoval na zajištění strojů pro výrobu papíru, ovšem rodina včetně synů a manželky čelila tlaku komunistické Státní bezpečnosti. Vynálezce a byznysmen zemřel v létě 1952 na ulici – údajně po celonočním výslechu a bití StB.

Jaroslava Pálu stihl podobný osud. Jeho iniciativy směřující k podpoře národně českého průmyslu mu na sklonku války vysloužily označení „zaníceného šovinisty“, rozpuštěním samosprávy v únoru 1945 ztratil úřad… a následně byl v květnu zatčen za kolaboraci. Dostal doživotí. Jeho situaci ještě zhoršilo zapletení do vyšetřování atentátu na Heydricha (1942), kdy dle některých zdrojů informoval četnictvo o podezřelém dopise, jehož vyhodnocení navedlo gestapáky k Lidicím. Pála již z vězení nevyšel. Zemřel v Ilavě roku 1963.

Dokumentarista Martin Vadas, vnuk pardubického podnikatele, natočil dokument Nevstoupíš dvakrát do téže továrny (ČST 1991), který v kulisách zdevastovaného areálu zachycoval rozpaky restituentů nad nově nabytým majetkem i nutností znovu promýšlet svoji minulost a budoucnost vztaženou k odkazu předků. Veškeré vybavení fabriky, jak uvedl na stránkách časopisu Paměť a dějiny, zmizelo „v rámci vymístění průmyslu“ z centra města, stroje byly převezeny do nové továrny a „veškerý výrobní program, kanceláře, vše bylo přemístěno… V okamžiku, kdy jsme tam směli na návštěvu, viděli jsme jenom nepořádek a prázdno.“

Autor je hospodářský historik, působí na Filozofické fakultě UK