Reálidealismus

Šestý unijní balík sankcí se od těch pěti předchozích liší tím, že obsahuje dohodu o embargu na ruskou ropu, což je právě ten krok, který z šesté vlny sankcí dělá onoho objemového rekordmana. „Nic není ale tak horké, jak se uvaří,“ což platí i o evropské sankční „Šestce“.

Unie sice zablokuje tankery, které by se snažily dovézt ruskou ropu, a většina zemí se od ruského tekutého zlata odpojí, avšak s výjimkou velké části střední Evropy. Česko, Maďarsko a Slovensko – tedy tři čtvrtiny visegradské čtyřky – budou moct dál brát ropu z ropovodu Družba, protože momentálně nemají, jak tuto ropu (kvůli kvalitě, typu a množství) nahradit a celý systém dodávek a zpracování je na tento ropovod navázán. Česko sice dováží i část ropy mimo tento ropovod, ale většina teče do Česka právě přes Družbu a Slovensko.

Premiér Petr Fiala z těchto důvodů na summitu EU výjimku pro Česko prosazoval a byl podobně jako Viktor Orbán vyslyšen. Šéf maďarské vlády ale nikdy vážně neuvažoval o tom, že by se od ruského ropného zdroje odpojoval, i když na diplomatické úrovni padl návrh, že Budapešť klidně embargo podpoří, když mu EU zajistí dodávky ve stejném objemu a ceně. Česko se na rozdíl od Maďarska považuje ve válce s Ruskem za ukrajinského spojence, posílá na Ukrajinu těžké zbraně a Fiala byl na dnes už proslulé návštěvě Kyjeva. A přesto je Česko nyní v pozici země, jež fakticky souhlasí, že bude dál platit válku i z druhé strany tím, že bude brát ruskou ropu a bude za ni platit tak, jak ruská strana chce.

Idealismus bojovníků ve spravedlivé válce proti diktátorovi z ruské orwellovské skutečnosti narazil na ekonomickou energetickou realitu a domácí zájmy. Fialův kabinet nechce riskovat energetickou bezpečnost vlastní země kvůli tomu, aby se zvýšil tlak na Putina. Z pragmatického pohledu je to dobře a každý Čech to ocení, z pohledu hodnotového, který ve vztahu k Ukrajině vláda od počátku prosazovala, a dokonce se tím ústy některých svých ministrů chlubila, je to dost podstatná nedůslednost, ne-li sebepopření.

Na příkladu české vlády je názorně vidět rozpor, s nímž se od počátku potýkají i velké země jako Německo a Francie a za který jsou nejen v českém prostředí s gustem kritizovány. Fiala, Macron nebo Scholz, ti všichni přece uvažují úplně stejně: jak pomoct v zastavení Putina a přitom zachovat stabilitu vlastního státu. I česká výjimka na protiruské ropné embargo podobně jako předchozí opatrnost německého kancléře ale otevírá závažnou otázku, zda právě reálpolitický pragmatismus tohoto typu, který Rusové u západních politiků předpokládají, není nakonec tou největší Putinovou zbraní a zárukou toho, že porážka Ruska na Ukrajině hned tak nehrozí.

I to je důvod, proč se musíme všichni připravit na dlouhou válku, jež časem zevšední (možná už se to děje) a zprávy z bojiště budou jen nudným předělem před hlavními sportovními zprávami a televizní předpovědí počasí…