Samotné soláry a větrníky změnu energetiky neroztočí
Transformace k udržitelné energetice se v uplynulých letech stala extrémně diskutovaným, a zejména mediálně viditelným tématem. Veřejná i politická diskuse našla poměrně rychle mediální vítěze, ale skutečnost je jako vždy složitější, než to na první pohled vypadá.
Proč jsou vítr a slunce celebritami „Green Dealu“, zatímco další technologie se zcela zásadním dopadem zůstávají jeho popelkami? Některé technologie, například fotovoltaické panely nebo větrné elektrárny, se staly symbolem energetické transformace. Jejich popularita vychází především z jednoduchosti jejich konceptu i vizuálního dopadu. Téměř každý si totiž dokáže představit solární panely na střeše nebo větrné turbíny na kopci. Tyto technologie jsou snadno pochopitelné, relativně rychle instalovatelné, a především jejich přínosy okamžitě viditelné. Tento „sex appeal“ je navíc podpořen silným marketingem a veřejným tlakem na rychlá a efektní řešení, často související s veřejnými dotacemi. Pokud se však podíváme hlouběji na jejich reálný ekonomický dopad, zjistíme, že ne vždy odpovídá jejich mediálnímu obrazu. Fotovoltaika a větrné elektrárny sice výrazně přispívají k dekarbonizaci, ale jejich schopnosti pokrýt reálné energetické potřeby moderní společnosti mají limity, zejména pokud jde o stabilitu dodávek a závislost na přírodních podmínkách. Navíc je jejich instalace často podmíněna značnými dotacemi, což vyvolává otázky o dlouhodobé (zejména ekonomické) udržitelnosti bez veřejné podpory.
Na druhé straně pomyslného mediálního ringu stojí například technologie na zachytávání a ukládání uhlíku (CCUS) či pyrolytická recyklace. Ty mají obrovský potenciál pro globální snižování emisí a cirkulární ekonomiku, zejména v průmyslu, ale nejsou stejně mediálně atraktivní. Jejich problém tkví zejména v obtížnějším pochopení médii, vyšších počátečních investicích i delším času technologického zavádění. To snižuje jejich okamžitou atraktivitu jak pro investory, tak zejména pro politiky. Jejich ekonomický přínos se často projeví až dlouhodobě, což přesahuje rámec běžného politického cyklu. Uplynulé roky ukázaly, že se debata s názvem „Green Deal“ dostává do nové fáze, která se začíná řídit spíše racionálními kritérii než pouze emocemi a nadšením. Evropa si například ověřila, že i bez ruského levného plynu zůstávají moderní technologie založené na tomto palivu vysoce efektivním, a především stabilizujícím prvkem. Stejně tak moderní spalovací motory s námi zcela zjevně ještě nějakou dobu zůstanou. Pojďme tedy vpustit racionální debatu i do dalších oblastí moderní průmyslové energetiky. Technologie založené na vodíku, cirkulární ekonomice, zachytávání uhlíku nebo „waste to X“ se totiž stávají součástí globální energetické transformace. Procesu, který má stále jako portrétní fotku točící se větrník. Ten ale celou změnu nezvládne.
Vojtěch Křenovský, výkonný ředitel společnosti 2JCP
