Slapy obrany a války

Na sociálních sítích se tento antihavlovský mýtus o útlumu zbrojařství šíří dál jako důkaz amatérské politiky lidských práv prvního porevolučního prezidenta. Stovky lajků u takových postů svědčí o tom, že mýtus prezidenta-ničitele ve společnosti rezonuje, a paradoxně se s ním ztotožňují i lidé, kteří dnes kritizují větší výdaje na armádu a zbrojení vůbec.

Mělo by se připomenout, že útlum zbrojní výroby na konci osmdesátých let plánovali už komunisté, „nebyla rentabilní“, říkalo se tehdejším socialistickým jazykem. Nelze nicméně přehlížet, že Václav Havel opravdu podlehl atmosféře zlomové doby a věřil v pokračující odzbrojení. Ale kdo tehdy ne? Havel nicméně prozřel poměrně záhy a svůj odchod z politiky završil výzvou k útoku na Irák a odstranění Saddáma Husajna, což by se beze zbraní a zbrojení těžko podařilo. Proč se k tomu dnes vracet? Na Havlově případu se názorně ukazuje, jak vratké jsou dějiny moderního zbrojení a odzbrojování a jak snadno se zhatí idealistické představy o světě beze zbraní, který bude směřovat k hledání hlubšího smyslu lidské existence a lidstva jako takového, jak často psával intelektuál Havel. Zbrojení a odzbrojování států se zdají jako příliv a odliv, dokonce v přísně periodickém rytmu, jako by ho spolu s mořskými slapy ovlivňoval nehybný věčný Měsíc.

Momentálně prožíváme vlnu přílivovou, vlnu vzmachu, která je dokonce co do objemu výdajů na zbrojení celosvětově na nejvyšší historické úrovni. České zbrojovky nestojí mimo tento proud, nýbrž uprostřed něho a je to znát na objemu jejich zakázek i na celkových ekonomických výkonech. Zbrojařský boom dokonce přepisuje pořadí v žebříčcích nejbohatších lidí v Česku, ale to už je téma pro jiné číslo Eura. Jak připomíná rozsáhlé téma o zbrojení v Čechách, které nese toto číslo Eura, dalších deset let se jen tak zbrojit nepřestane. Svět je nejen kvůli válce na Ukrajině a na Blízkém východě, ale i kvůli mocenským ambicím Číny ve velké nejistotě. Evropa byla donucena suverenistickou politikou Donalda Trumpa k rychlému přezbrojení a dozbrojení svých armád, jemuž se – jak v rozhovoru v tomto čísle slibuje odcházející ministryně obrany Jana Černochová (ODS) – nevyhnou ani české ozbrojené síly.

Na odzbrojování si zkrátka budeme muset ještě nějaký čas počkat, až se rytmické kyvadlo války zase přehoupne na druhou stranu. Do té doby se můžeme utěšovat snad jen tím, že příprava na budoucí válku kromě průmyslového boomu a velkých peněz vždy přinášela také prudký rozvoj nových technologií, který, jak se v dějinách ukázalo, sice ne vždy zabrání nejhoršímu, ale jistý „potenciál k míru“ přece jenom má.

Havlovské humanitní ideály nikam nemizí, nemusejí, budeme-li chtít, pragmatismus chvíle ale říká jasně – pracovat pro nejlepší, připravit se na nejhorší.

Klidné a bezpečné čtení!