Tam na severu

Petr Stolín a Alena Mičeková jsou autorskou dvojicí, jejíž rea­lizace z posledních let, vznikající na lokální úrovni, nelze přehlédnout. Mezi nejvýraznější stavby, které nesou pečeť jejich ateliéru, patří nekonvenční Mateřská škola Nová Ruda ve Vratislavicích nad Nisou a dnes už slavné Zen Houses v Liberci. Právě v tamních příjemných kulisách jsme s nimi vedli tento rozhovor.

Jak jste, Petře, začínal svou kariéru?

Petr: Ve Svitavách, kde jsem se narodil, mi komunisté nedovolili jít na gymnázium. Tak jsem utekl do Liberce a celý rok jsem se učil zedníkem. Nakonec jsem šel na stavební průmyslovku. V osmdesátých letech jsem vystudoval architekturu v Brně a vrátil se zpět do Liberce, kde jsem začal pracovat ve Stavoprojektu. V roce 1990 jsem přestoupil do SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci) ke Karlu Hubáčkovi. Pár let jsem tam pracoval a pak jsem se rozhodl založit svůj vlastní ateliér. V devadesátých letech se mi podařilo dělat na poměrně velkých projektech.

Před dokončením domů Zen Houses jste na scéně moc známý nebyl. Byl to zlom ve vaší kariéře?

Petr: Určitě. Bylo to v době, kdy jsem se neustále jako autor hledal. Šel jsem trochu racionálnější cestou a nějak to vyšlo ven. Původně to neměl být ani dům pro nás, ale typový systém výstavby montovaných rodinných domů. Postavili jsme to jako experiment, abychom si na sobě ověřili, jak se v těchto domech dá bydlet. Hodně se o tom začalo mluvit a objevovat v médiích, a tak jsme dům přihlásili na Českou cenu za architekturu.

Byla to pro vás důležitá cena?

Petr: Tohoto vítězství si velmi vážím. Dokonce jsme Českou cenu za architekturu vyhráli již dvakrát. Poprvé za náš dům a podruhé za mateřskou školu. Obojí hodnotily nezávislé zahraniční poroty, takže tím spíše mě to potěšilo. Často porotci hodnotí podle fotografií, které jsou většinou působivější, než je dům ve skutečnosti. Když ho nafotí dobří fotografové, je skoro každý dům hezký, ale pak když přijedeš na místo, jsi zklamaný, protože očekáváš to, co jsi viděl na fotkách. Zatímco porotci na České ceně za architekturu nám řekli, že naše projekty vypadají lépe ve skutečnosti než na fotografiích.

Kdybyste měli možnost navrhnout si tento dům znovu, měnili byste něco?

Petr: V podstatě ne. Já bych nic nezvětšil ani nezmenšil.

Alena: Jediné, co potřebujeme, je likvi­dovat věci, které se v tak malém prostoru rychle nahromadí. Než dokončíš jeden projekt, vzniknou ti doslova haldy papírů a modelů. My to pak nestačíme vyhazovat. Jde spíše o organizaci práce. Potřebujeme se jeden den zastavit a všechno vyházet a začít nanovo.

Jak tady vypadá váš běžný den?

Petr: Každý den je jiný, nemáme běžné dny. Tady si nejde nic plánovat. Třeba dneska jsem myslel, že budeme úplně někde jinde, ale přijeli jste vy. Naše dny tvoří různé řady shod okolností.

Také učíte na fakultě architektury v Liberci. Baví vás to?

Alena: Baví, ale je to dřina. V ateliéru máme asi patnáct studentů. Ale měli jsme také třeba jen čtyři. Oni se k nám někdy bojí přihlásit, protože máme pověst ateliéru, kde se musí pracovat. Jednou se to trochu vyhrotilo. Celému ateliéru jsme zakázali prezentovat jejich práce v naší fakultní soutěži Ještěd F Kleci, protože jsme nebyli s jejich prací vůbec spokojeni.

To je docela svérázný přístup.

Alena: Ano, bylo to trochu ostré. Den předtím jsme v noci uzavřeli vstup do ateliéru a pro porotce jsme tam nechali vzkaz, ať to nehodnotí pro nedostatek práce. Samozřejmě na nás byli studenti strašně naštvaní. Nakonec jich však vždycky pár zůstane a ti jsou ochotní s námi spolupracovat a jedou na naší vlně.

Tak to je asi o nějaké chemii, která mezi vámi musí fungovat…

Alena: Tehdy jsme byli s několika studenty v Portu a navštívili ateliér architekta a laureáta Pritzkerovy ceny Eduarda Souto de Moury. Když viděli, jakým způsobem přistupuje k práci, že dělá úplně stejné polystyrenové modely jako my a jak má ve svém ateliéru stejný nepořádek, tak z Portugalska odjížděli všichni úplně vyměnění a byli do práce nadšení. Myslím, že to byl u řady z nich zlom v tom, že architekturu začali brát opravdu vážně. Pochopili, že má smysl prostě makat.

Co od studentů především vyžadujete?

Petr: Učíme je manuální práci. Chceme, aby se naučili dobře tvořit architekturu prostřednictvím modelů. Myslím si, že je to dodnes základ navrhování. Zároveň je učíme vnímat svět kolem sebe.

Když učíte architekturu, učíte zároveň své studenty i žít?

Petr: Určitě. Snažíme se. Když s nimi někam jedeme, tak je učíme všemu, co je kolem. Když jsme jeli do Říma, museli jsme zajít na dobrou italskou kávu a zažít si celou kulturu kolem. Chceme, aby vnímali život jako komplexní celek. Nekoukáme jen po domech, ale chodíme po městě a prožíváme ho.

Zpátky k architektovi Souto de Mourovi. Ten je vám blízký?

Petr: Velice blízký. Mám ho velmi rád a s jeho tvorbou se zcela ztotožňuji. Jsou to většinou pocitové záležitosti. Ale je mi sympatické, že pracuje normálně manuálně klasickou formou, hodně kreslí, používá ruce, hlavu a oči. Rád pracuje s modely, zná materiály. Myslím si, že pouze v počítači nelze nikdy celý barák vymyslet.

Jste tedy zastáncem modelů?

Petr: Jsem. Počítač je zcela odlišné médium, nefunguje to jako v reálném životě. Vizualizace by měly být pouze výsledkem, prezentací konceptů, na které přijdeš prostřednictvím práce s modelem, prostorem. Já raději udělám dobrý model, pak ho vyfotím a to prezentuji jako výslednou vizualizaci. Tak například na tomto modelu vznikl koncept naší školky. Jen jsem si s ním hrál, dělal jsem tam různé průřezy a tak dále a postupně jsem tam zapracovával další prvky.

Přinášejí vám ocenění nové klienty, jako je přinesla právě architektovi Souto de Mourovi Pritzkerova cena?

Petr: Ani moc ne, spíše naopak. Naše úspěchy jsou často vázány na projekty, které se mnoha lidem vůbec nelíbí. V kontextu jiných českých architektů je naše tvorba experimentální a zcela mimo střední proud. Obecně jsem zastáncem architektury, která by měla být jasná, čistá a přehledná. Některé budovy, jež v poslední době vznikají, jsou sice krásné, ale příliš komplikované.