Tišina v předvolebním běsu
Česká politická scéna je nejen trvale rozpůlená, ale také permanentně rozhádaná. Ani v předvolebních debatách to není jiné: jedni křičí na druhé, že lžou, popřípadě, že kradou, druzí mluví o zničené zemi, povyšování a cenzuře, „argument“ lhaní a zlodějny nechybí ani tady, je všudypřítomný.
Kdo je tu zlo, a kdo dobro, zdá se být klíčovou otázkou voleb, jako by se politika v demokratických zemích změnila v bitvu světla a tmy z Hvězdných válek. Přitom je všem přece dávno jasné, že my jsme vždy dobro a oni zlo, jen to dobré my a zlé oni se jaksi pružně variuje, takže nakonec všichni svítí, i temní zároveň.
Politické prostředí se hysterizuje přeháněním a přepalováním prakticky všeho. Příkladem budiž útok holí na lídra ANO Andreje Babiše. Fyzické násilí je odsouzeníhodné a také všemi odsouzeno bylo – útočník se omluvil. Stejně k odsouzení je zveličování výbuchu jednoho člověka, který měl najednou reprezentovat násilí a zlo celé současné vlády, ne-li všech lidí, kteří dnešní koalici volili. ANO tak ždímá něco, co dost dobře vyždímat nelze, zvláště když slovní agresivita jeho vlivných členů ve veřejném prostoru v posledních čtyřech letech povážlivě vzrostla. Máslo na hlavě máme ve věci vyhraněnosti veřejné diskuse prakticky všichni. Sprostá agresivní urážlivá slova se nakonec vždy promění v pěsti nebo něco horšího. Poučení z rány holí Andreji Babišovi spočívá v poznání, že slova nejsou jen slova. Slovy vytváříme svět, a ten je dnes podle toho násilně vypjatý.
Týdeník Euro proto v tomto běsnění emocí hledá tišinu zklidnění. Pokusili jsme se převést boj o hlasy voličů tam, kde vždy probíhal nebo by běžet měl, totiž na věcnou rovinu programů a politických plánů. V dvojrozhovoru s ministrem dopravy a místopředsedou ODS Martinem Kupkou a místopředsedou ANO a Poslanecké sněmovny Karlem Havlíčkem primárně zkoumáme pět oblastí, které nejvíce ovlivňují ekonomický život v Česku. Co si myslí Kupka a Havlíček o daních, energetické bezpečnosti, podpoře podnikání…
Rozhovory jistě nenahradí komplexní předvolební rozhodování, nakonec každý volí i podle svého naturelu a svého vlastního pohledu na svět; nabízejí však rozumný vhled do plánů lidí, kteří usilují o vládu nad Českem na další čtyři roky. Každý si při čtení jistě najde své srovnání a míru, přesto nelze v editorialu neříct, že společného je tu překvapivě mnohem víc, než se v agresivních slovních přestřelkách v parlamentu a v médiích zdá.
V rostoucí předvolební nervozitě vám nabízíme prostor pro přemýšlení o tom, co tato společnost potřebuje a zda jí to politici, favorizovaní v průzkumech stranických preferencí, budou umět dát.
Možná budete trochu překvapeni jako my. A stejně jako my se nakonec zeptáte: a proč se všechny ty smělé a vlastně docela promyšlené plány po volbách tak snadno ztratí v někdy až trapné každodennosti mediální politické hry?
Klidné čtení!
