Tříleté výročí třídenní operace

Kdyby někdo řekněme před deseti lety prohlásil, že některá evropská země bude bojovat proti severokorejským vojákům, asi by byl vesměs považován za blázna. Dnes už to ale není šílená fantasmagorie, nýbrž skutečnost. Za poslední tři roky se změnil status quo a svět je dnes nejblíže globálnímu konfliktu od dob nejnapjatějších fází studené války. Ruský průmysl přešel na válečnou výrobu a stejně učinila i napadená Ukrajina, ekonomicky i vojensky podporovaná Západem, jenže pevné – a po dekády trvající – spojenectví Evropy s Amerikou vykazuje povážlivé trhliny… Rusko a Ukrajina, obě znepřátelené strany, v masivní míře nasazují drony, z nichž se stala jakási moderní obdoba kulometů z první světové války. Zatímco tehdy kosila pěšáky po tisících palba nových automatických zbraní, dnes umírají v podobných počtech po útocích bezpilotních letounů, jež se staly význačným rysem této války. Škody čítají miliardy dolarů, padlých jsou statisíce.

Špatně připravená invaze

Ve chvíli, kdy nová administrativa USA avizuje, jak chce konflikt ukončit, má smysl připomenout jeho vleklý vývoj. Jak to začalo? Už během roku 2021 se začaly množit znepokojivé zprávy, že Rusko koncentruje množství vojenských útvarů u hranic s Ukrajinou. Nejprve tam v březnu až dubnu rozmístilo asi 100 až 120 tisíc vojáků, avšak následně většinu z nich stáhlo zpět do mírových posádek. Rusové tehdy tvrdili, že jde pouze „o velké vojenské manévry“ a že na vlastním území si „mohou přesouvat své síly“, jak uznají za vhodné. Obdobná situace se znovu opakovala na podzim.

V rozhovoru pro média z konce listopadu 2021 náčelník zpravodajské správy ukrajinského ministerstva obrany generál Kyrylo Budanov uvedl, že dle jeho odhadu je nyní poblíž Ukrajiny asi 92 tisíc ruských vojáků, kteří budou připraveni zaútočit na přelomu ledna a února 2022 (což se nakonec ukázalo jako velice přesné vyhodnocení). Dne 22. prosince 2021 předseda ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany Oleksij Danilov oznámil, že Rusko soustředilo přibližně 122 tisíc vojáků do vzdálenosti 200 kilometrů od ukrajinských hranic a přibližně 143 500 vojáků pak 400 kilometrů od hranic. Dne 18. února už dle amerických zpravodajských informací měla Moskva poblíž ukrajinského území na 190 tisíc svých příslušníků – 120 tisíc v útvarech pozemního vojska, 30 tisíc v námořnictvu i letectvu a přibližně 40 tisíc v Rosgvardiji (kam patří mimo jiné i nechvalně známé pořádkové policejní jednotky OMON zasahující na protirežimních demonstracích).

Bylo jasné, že se „něco děje“. Většina západních politiků, vojáků a bezpečnostních expertů si však myslela, že jde jen o velký a do krajnosti vyhnaný bluf prezidenta Vladimira Putina. Kdo soudný by také zahajoval invazi do tak rozlehlé země s tak malými silami, že? Ačkoli se může zdát, že 190 tisíc ruských vojáků je vysoké číslo (například v porovnání s armádami zemí EU), je třeba si uvědomit pár skutečností. V roce 2003, když Spojenými státy vedená „koalice ochotných“ se zhruba 150 tisíci vojáky zaútočila na Irák, měla tato země asi 20 milionů obyvatel. Ukrajina jich na začátku války měla zhruba 44 milionů a rozlohou je o polovinu větší než zmíněný Irák. A navíc: kdo by útočil právě v předjaří, kdy už pomalu na ukrajinsko-ruských dálavách nastupuje nechvalně známá blátivá „rasputica“, v níž se za druhé světové války „utopil“ německý wehrmacht a ještě dávno před ním, v roce 1812, francouzský císař Napoleon a jeho slavná Grande Armée?

Osudové datum pro Ukrajinu

To, že opravdu nepůjde o žádné plané výhrůžky, začalo být každému jasné 24. února 2022, kdy okolo čtvrté hodiny ranní místního času zahájila ruská armáda vpád na Ukrajinu. Po sérii raketových a leteckých úderů proti velitelským stanovištím, spojovacím uzlům, zbrojním skladům a vojenským základnám překročily pozemní invazní jednotky rusko-ukrajinskou a bělorusko-ukrajinskou hranici. Stejně tak zaútočily přes Perekopskou šíji, spojující okupovaný Krymský poloostrov s pevninskou Ukrajinou. Jak prohlásil ve svém projevu v 6.00 ráno prezident Putin, začala „speciální vojenská operace“, jejímž cílem je „demilitarizace“ a „denacifikace“ Ukrajiny. Svět byl v šoku.

Ruský pozemní útok se soustředil na čtyři hlavní osy postupu. První z nich vedla z běloruského území na město Černihiv a dále na Kyjev. Tam se měla invazní vojska setkat s výsadkem, který byl transportován dopravními vrtulníky na mezinárodní cargo letiště Hostomel ležící asi dvacet kilometrů od centra ukrajinského hlavního města. Druhá postupová osa směřovala z Belgorodu na Charkov a z Kursku na Sumy a Konotop. Třetí invazní směr vedl z teritoria separatistického Doněcka a Luhanska (tedy takzvaně lidových republik podporovaných Ruskem na neklidném území již od roku 2014) na Svatove a podél pobřeží Azovského moře na přístav Mariupol. Poslední, čtvrtou osou Rusové pronikli z již také osm let okupovaného Krymu severozápadní cestou k Chersonu a severovýchodním směrem zaútočili na Melitopol a následně též Mariupol. Rozhodný odpor ukrajinských obránců téměř na všech místech však vedl k tomu, že se z bleskové „maximálně tří- až čtyřdenní operace“ – kterou v rozhovoru ze 4. února se známým ruským propagandistou a televizním moderátorem Vladimirem Solovjovem předpovídal běloruský prezident Alexandr Lukašenko – stala plnohodnotná konvenční válka. Koncem března začalo stahování ruských jednotek od Kyjeva a dalších měst na severu Ukrajiny, přičemž celé toto území bylo osvobozeno začátkem dubna 2022. Tak začal konflikt, který ochromil část Evropy.

Moskva upíná zrak k Donbasu

Co následovalo? Rusové přeskupili své síly a soustředili se téměř výhradně na dobytí celé Luhanské a Doněcké oblasti. Ještě počátkem července se jim podařilo obsadit poslední větší město pod ukrajinskou kontrolou v Luhanské oblasti – téměř stotisícový Lysyčansk. Poté se však postup ruské armády na dlouhou dobu téměř zastavil, a byť prezident Vladimir Putin a ministr obrany Sergej Šojgu mluvili o „operační pauze“, skutečnost byla spíše taková, že invazní vojska byla po více než půl roce intenzivních bojů naprosto vyčerpaná, a to materiálně i personálně.

Tohoto stavu využily na přelomu srpna a září prvního roku války ukrajinské ozbrojené síly k mohutné protiofenzivě v oblasti měst Cherson a Charkov. Začátkem září 2022 ztratili Rusové za pouhých několik dní kontrolu nad územím v Charkovské oblasti o rozloze asi 8 500 km2, včetně měst Kupjansk a Izjum. Pro srovnání: za celý měsíc srpen obsadila ruská armáda na Donbase pouhých 460 km2. Do 11. listopadu ukrajinská armáda osvobodila také Cherson – s předválečnou populací čítající zhruba 280 tisíc obyvatel – a jeho okolí, dohromady přibližně 5 700 km2.

V reakci na tyto neúspěchy přijal generál Sergej Surovikin, jenž v říjnu 2022 převzal velení nad ruskými vojsky na Ukrajině, novou strategii. Jedním z jejích prvků byla masivní ofenziva proti ukrajinské elektrické přenosové soustavě pomocí přesných úderů balistickými i křídlatými raketami, stejně jako za užití „sebevražedných“ dronů íránské výroby. To mělo podlomit vůli obyvatelstva napadené země pokračovat v boji. Dalším aspektem Surovikinovy strategie bylo vybudování rozsáhlých obranných linií na okupovaných územích ve snaze zastavit nebo alespoň zpomalit další postup protivníka a prodloužit konflikt vyčerpáním protiútočících ukrajinských jednotek. „Krvavá lázeň“, kterou ruské ozbrojené síly během prvního roku invaze do sousední země prodělaly, se bezpochyby závažným způsobem odrazila na jejich kvalitě. Aby se podařilo zaplnit mezeru po značných ztrátách profesionálních vojáků, oznámil 21. září 2022 prezident Putin částečnou mobilizaci záloh. Stejně tak začala být postupně reaktivována technika a výzbroj dlouhodobě uložená ve skladech. Angažovány byly i desítky tisíc vězňů, kteří se stali členy takzvaně soukromé vojenské společnosti Wagner, jež záhy proslula krutostí k nepříteli. Rozsáhlé přípravy na obranu – v kontras- tu s agresivními válečnými cíli Kremlu – ovšem přispěly k tomu, že byl generál Surovikin v lednu 2023 odvolán a na jeho místo ustanoven náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov – tedy generál s množstvím teoretických znalostí, ovšem s nulovými bojovými zkušenostmi. Nicméně právě on měl obnovit postup vpřed. Tento velitel posléze zahájil špatně připravenou a nákladnou sérii ofenzivních výpadů, jež zejména u města Vuhledar vedly k masivním ruským ztrátám při naprosto nepatrných územních ziscích.

Postupy hlemýždím tempem

Nyní byla řada na Ukrajincích. Jejich náčelník generálního štábu (a vojáky oblíbený velitel) generál Valerij Zalužnyj byl pod silným politickým tlakem ze strany administrativy prezidenta Volodymyra Zelenského na co nejrychlejší vytlačení okupačních vojsk z dalších částí Ukrajiny. Rusy se sice podařilo zastavit, Zalužnyj však neměl dostatek vojáků a zbraní k prolomení Surovikinovy linie, tedy silných nepřátelských obranných postavení, jež ruská armáda od podzimu 2022 vybudovala. Prolomit takové pozice totiž obvykle vyžaduje minimálně pětinásobnou převahu v živé síle a technice nad protivníkem. Stejně tak toho lze jen stěží dosáhnout, pakliže útočící strana nemá vzdušnou převahu, již mnohem slabší ukrajinské letectvo pochopitelně nemohlo zabezpečit. Přesto byl Zalužnyj nucen počátkem června 2023 zaútočit na jižní frontě: ve směru na město Tokmak. Dobře zakopaní a připravení Rusové však tentokrát obrátili role a způsobili nejlepším ukrajinským brigádám těžké ztráty. Na pár místech se sice podařilo vklínit do hluboké ruské obrany, což ale v žádném případě nemohlo vyvážit vysoký počet mrtvých a raněných. To zřejmě tehdy vedlo k rozmíšce mezi Zalužnym a prezidentem Zelenským, jenž populárního generála nakonec v únoru 2024 zbavil funkce a o měsíc později jej takříkajíc „uklidil“ na místo velvyslance ve Velké Británii.

I přes postupný nárůst schopností ukrajinské armády, a to i díky masivní podpoře ze zemí EU a NATO včetně Česka, se ale invazním vojskům dařilo během let 2023 až 2025 získávat teritorium, a to především na Donbasu. V lednu 2023 okupovaly po krvavých bojích město Soledar, v květnu Bachmut, v únoru 2024 Avdijivku, v říjnu Vuhledar, v lednu 2025 potom Kurachove a v únoru Toreck. Na začátku loňského května zaútočily ve směru na Charkov, ale po obsazení příhraničního města Vovčansk se jejich postup podařilo zastavit. Během celého minulého roku tak Rusko obsadilo asi 4 000 km2 ukrajinského teritoria a nyní okupuje necelých 20 procent země; opět pro dokreslení situace – během prvního měsíce války, v březnu 2022, to bylo přes 25 procent Ukrajiny. Naproti tomu Ukrajinci v srpnu 2024 překročili „nepřekročitelnou červenou linii“ deklarovanou Putinem, když provedli neočekávaný výpad do ruské Kurské oblasti (!) a zabrali tam okolo 1 250 km2, z nichž zhruba polovinu kontrolují až do současnosti. Dokonce zde vyhlásili samozvanou Kurskou lidovou republiku, což má zjevně být odpověď Kremlu na jeho anexi takzvané Luhanské a Doněcké lidové republiky. Neschopnost, a to ani po více než půl roce vyhnat nepřítele z vlastního území silně narušuje image Ruska jakožto velmoci, již Putin v posledních dekádách tak pracně budoval. Na závažné personální problémy armády agresora poukazuje i angažmá až deseti tisíc severokorejských vojáků, kteří byli nasazeni u Kurska, a v nedávné době se stále častěji objevují záběry z dronů, na nichž Rusové vysílají do útoku vlastní raněné – a to dokonce chodící o berlích!

Ztráty? Tajemství obou stran

Přesný rozsah ruských ztrát od zahájení invaze před třemi roky do současné doby je pečlivě střežené tajemství a lze je pouze odhadovat. Například renomovaný londýnský International Institute for Strategic Studies (IISS), zabývající se bezpečnostní problematikou, v jedné ze svých posledních studií uvádí, že do začátku letošního ledna padlo minimálně 172 tisíc příslušníků ozbrojených sil Ruska a 611 tisíc utrpělo zranění (z toho 376 tisíc těžké, které je natrvalo vyřadilo z další bojové činnosti, a 235 tisíc lehčí). Celkově se dle IISS podařilo Moskvě ve zmíněném období buď nuceně zmobilizovat, nebo dobrovolně nabrat do armády na 976 tisíc osob.

V dubnu 2024 prohlásil americký generál a velitel aliančních sil v Evropě Christopher G. Cavoli, že Rusko má na frontové linii zhruba 470 tisíc vojáků. IISS ve své studii odhadl jejich počet na 617 tisíc, a to včetně lehce zraněných v týlových zdravotnických zařízeních (tedy schopných návratu k útvarům) a rekrutů ve výcviku. Ukrajina nyní přiznává asi 46 tisíc svých padlých vojáků, ve válce zemřelo přes dvanáct tisíc ukrajinských civilistů a 6,9 milionu lidí odešlo ze země.

Na poměry moderního válčení se takto kolosální ztráty netýkají jen personálu, ale též techniky. Dle odhadů IISS přišla Moskva na Ukrajině a v Kurské oblasti během loňského roku o přibližně 1 400 tanků a více než 3 700 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů. Celkové ruské ztráty od února 2022 se mají pohybovat okolo 14 tisíc tanků a obrněných vozů! Tato cifra samozřejmě převyšuje původní předválečné armádní počty, neboť již během prvního roku konfliktu byli Rusové přinuceni reaktivovat vojenskou techniku dlouhodobě uloženou ve skladech, které z velké části vznikly v rámci odzbrojení po konci studené války. I ty se však po třech letech bojů povážlivě vyprazdňují a na frontě se ve stále větší míře objevují civilní automobily, motocykly, jízdní kola, a dokonce elektrokoloběžky nebo jen osamocená pěchota bez jakékoli doprovodné podpory.

Autor je bývalý voják a zástupce šéfredaktora odborného magazínu ATM