USA prohlubují vojenská spojenectví

Po třicet let od konce studené války byly listnatými stromy lemované ulice u golfového hřiště Mimosa Plus Golf Course v oblasti Clark, vzdáleného zhruba 92 kilometrů severně od filipínského hlavního města Manily, převážně klidné a procházeli se po nich hlavně důchodci.

Letos v dubnu tu však na chodníku posedávalo asi sto amerických vojáků a další se hrnuli z hotelu – připomínalo to doby, kdy bývala oblast největší americkou leteckou základnou mimo území USA.

„Jsou zase zpátky,“ říká přihlížející Denmark Blances, student cestovního ruchu. „V životě jsem neviděl tolik amerických uniforem.“

Početní vojáci sem přijeli na pravidelné velké vojenské cvičení Balikatan, což v tagalštině znamená „bok po boku“. USA ho se svým nejstarším spojencem v Asii pořádají každoročně, ale letos se ho zúčastnilo více než 17 600 příslušníků amerických ozbrojených sil, nejvíce od roku 1991, kdy USA k oblasti Clark ztratily trvalý přístup.

Posílené cvičení je součástí rozmáchlé, mnohostranné strategie, kterou Bideno­va vláda rozvíjí v celé oblast Indického a Tichého oceánu a jejímž cílem je čelit narůstající vojenské přítomnosti Číny v regionu, což USA považují za hrozbu.

Když Joe Biden nastupoval do úřadu, panovaly v Japonsku a mezi dalšími spojenci určité obavy, zda nezaujme vůči Číně mírnější přístup než jeho předchůdce Donald Trump, který zastával mnohem ostřejší postoj než předchozí prezidenti USA. Biden však v otázkách bezpečnosti a ohledně dalších opatření, jako je kontrola vývozu s cílem zabránit Číně získávat vyspělé polovodiče, zaujal nečekaně tvrdý postoj.

V diplomacii se pak snažil posílit koordinaci s asijskými spojenci, kteří vůči Číně již rázně postupují, a zároveň přesvědčit zprvu váhavé evropské spojence, aby i oni nasadili ostřejší tón. Své snahy doprovázel četnými bezpečnostními iniciativami, jejichž cílem je posílit v Asii strategii odstrašování. A pokud by selhala, mají Washingtonu a spojencům pomoci lépe se připravit na konflikt s Čínou kvůli Tchaj-wanu.

Nejvyšší představitel Pentagonu pro Asii Ely Ratner říká, že mezi spojenci USA došlo k „mimořádné shodě“ ve všech oblastech – od formulování strategie pro oblast Indického a Tichého oceánu až po výcvik a společná cvičení pořádaná v regionu. Jde o součást širšího úsilí o vytvoření „provázanější“ bezpečnostní architektury v oblasti se záměrem posílit strategii odstrašení.

„Projevuje se tím, jak partneři investují do svých obranných schopností, více spolupracují a chtějí s námi prohlubovat spojenectví a partnerství,“ říká Ratner. „Všechny tyto trendy probíhají současně a všichni veslujeme stejným směrem.“

Pro Washington je prvořadou výzvou nalezení způsobu, jak překonat takzvanou tyranii vzdálenosti, kvůli níž se cítí být mimo hru. Nejenže má Čína mnohem více lodí a letadel přímo u Tchaj-wanu, ale USA se musejí potýkat s velkými vzdálenostmi i mezi jednotlivými útvary rozmístěnými v celém obrovském regionu Indického a Tichého oceánu, který zaujímá více než 50 procent planety Země.

USA nedávno slavily úspěch, když přesvědčily Manilu, aby jejich armádě na Filipínách poskytla přístup ke čtyřem dalším základnám. Tři z nich jsou přitom na severu největšího ostrova Luzon, jenž má díky blízkosti Tchaj-wanu strategický význam. Oproti předchozí vládě Rodriga Duterteho šlo o výrazný posun, neboť bývalá vláda prosazovala spíše ořezávání spojenectví s USA a sbližování s Čínou.

To je však pouze jedna z linií amerického úsilí o obnovu takzvaného obratu v Asii, jejž v roce 2011 zahájil prezident Barack Obama. Podle vysokých představitelů je „obrat 2.0“ výrazem toho, nakolik se za uplynulé desetiletí zvýšily obavy z Číny, a proto tentokrát dostává hlubší obsah a počítá s větším zapojením Evropy.

„Obrat byl pranýřován a v mnoha ohledech pravděpodobně právem. Jedním z nejspornějších bodů byla představa, že se odvracíme od Evropy směrem k Asii,“ říká jeden vysoký americký představitel. „Nyní je nepopiratelné, že významnou součástí naší strategie je propojení těchto dvou regionů, a to jak strategicky, tak prakticky.“

Na jedné straně USA vybízejí asijské spojence, jako jsou Japonsko a Jižní Korea, aby zesílili podporu Ukrajiny, na druhé pak naléhají na evropské země, včetně Británie, Francie a Německa, aby se více angažovaly v oblasti Indického a Tichého oceánu a vysílaly své vojenské lodě do Jihočínského moře.

Navzdory všem těmto bezpečnostním aktivitám však není jasné, zda bude veškeré úsilí stačit, aby USA zabránily Číně ve změně rovnováhy sil v regionu ve svůj prospěch. Navíc v Asii neorganizují společné vojenské akce, jaké pořádá NATO v Evropě.

Někteří kritici rovněž tvrdí, že za Bi­denovy vlády se USA příliš soustřeďují na vojenskou strategii a nedostatečně na tu ekonomickou, díky níž by byly schopné odolávat gravitační síle čínského trhu.

Vedoucí oddělení zahraniční politiky a obranných studií washingtonského think-tanku AEI Kori Schakeová říká: „Strašně pokazily strategii, která problém Číny příliš militarizuje. Nedokážou kvůli tomu naplnit ekonomickou vizi, která USA a jejich spojencům pomáhá snižovat závislost na Číně.“

Další pozorovatelé se zase obávají, že ruská invaze na Ukrajinu časem odvede pozornost a zdroje Washingtonu, například zbraně, z Asie. Odbornice na asijskou bezpečnost Jennifer Lindová z Dartmouth College říká, že Bidenova vláda „vysoce boduje v oblasti taktiky“, ale soustředění se na válku zuřící v Evropě se může ukázat jako potenciální překážka.

„Bidenova vláda zvládá velmocenské soupeření s Čínou, ale stále hlouběji zabředává do rusko-ukrajinské války,“ říká Lindová. „S tím, jak se tato válka protahuje, poroste riziko kompromisů.“

Hladší přechod

Hned na začátku svého funkčního období učinil Biden několik výrazných kroků k prosazení vlivu USA v oblasti Indického a Tichého oceánu. Počátkem roku 2021 obnovil bezpečnostní uskupení Quad vytvořené v roce 2007 a zahrnující USA, Japonsko, Austrálii a Indii, jehož činnost však byla utlumena poté, co se Canberra a Nové Dillí začaly obávat provokací Pekingu. Ještě téhož roku podepsaly USA s Británií a Austrálií dohodu AUKUS, která Canbeře umožní získat flotilu ponorek s jaderným pohonem. Nové stroje však budou vyrobeny až za 20 let, proto USA od roku 2027 rozmístí v Austrálii čtyři atomové ponorky a později prodají Canbeře nejméně tři stroje třídy Virginia. USA se rovněž zavázaly, že v reakci na rostoucí čínskou přítomnost v západním Tichém oceánu rozmístí v Austrálii na rotačním principu více stíhaček, bombardérů a další výzbroje.

Dalším Bidenovým krokem bylo posílení vztahů Washingtonu a Tokia. Americká administrativa zintenzivnila spolupráci ve všech oblastech – od vojenských cvičení a simulací konfliktů až po společné plánování operací v případném konfliktu.

Největší milník pro region Indického a Tichého oceánu však představovala seismická změna v obranné politice Japonska, která přišla v reakci na postup Číny jako „největší strategické výzvy“. V prosinci 2022 Tokio ohlásilo přelomovou národní bezpečnostní strategii, v níž se zavázalo výrazně zvýšit výdaje na obranu a nakoupit výzbroj pro případný protiúder – v krátkodobém horizontu plánuje nakoupit čtyři sta amerických střel s plochou dráhou letu Tomahawk schopných zasáhnout Čínu.

V lednu pak obě země oznámily, že americká námořní pěchota rozmístí na japonském ostrově Okinawa, kde mají USA dlouhodobou vojenskou přítomnost, mobilní jednotky se zpravodajskou a pozorovací kapacitou a pobřežní pluk, takzvaný Marine Littoral Regiment. Rovněž se dohodly zintenzivnit výcvik na souostroví Nansei, jež má kritický význam pro obranu Tchaj-wanu.

„Kromě trajektorie Číny je nejdůležitějším počinem v oblasti Indického a Tichého oceánu od přelomu století nová japonská bezpečnostní strategie a lednové oznámení aliance s USA,“ říká bývalý šéf amerického velitelství pro region Indického a Tichého oceánu Phil Davidson. „To vyslalo opravdu silný signál.“

USA se však nesoustředí pouze na své největší spojence. Poté, co Peking loni šokoval Washington podpisem bezpečnostního paktu se Šalamounovými ostrovy, byly nuceny posílit spolupráci rovněž s menšími tichomořskými ostrovními státy.

Nedávno USA podepsaly bezpečnostní pakt s Papuou-Novou Guineou a prodloužily takzvané dohody o volném přidružení s Palau a Federativními státy Mikronésie – tyto smlouvy americké armádě umožňují po dobu 20 let exkluzivní přístup k tamním vojenským zařízením.

„Bidenův tým v uplynulých šesti měsících dosáhl pozoruhodného pokroku v rozšiřování přístupu k zařízením ve východní Asii,“ říká bývalý úředník Pentagonu Zack Cooper. „Dohody s Japonskem, Filipínami, Austrálií, Papuou-Novou Guineou a volně přidruženými státy mají zásadní význam pro rozmístění amerických sil a prostředků.“

Nejvyšší představitel Bílého domu pro oblast Indického a Tichého oceánu Kurt Campbell dodává: „Naše trvalé angažmá v regionu Indického a Tichého oceánu je pro tuto vládu nejvyšší prioritou, potvrzujeme tím naše závazky a rozšiřujeme možnosti spolupráce USA a našich partnerů.“

Jednotné úsilí

Současně s vyřešením problému se vzdáleností plánují USA rozmístit vojenské prostředky po celém území tohoto regionu, díky čemuž dosáhnou vytvoření mobilnější a rozptýlenější armády, která bude pro čínské rakety méně zranitelná.

„Jsme ‚pohotovostními silami‘ a klíčový je v tomto ohledu boj v zóně nasazení zbraní,“ říká plukovník Timothy Brady, velitel jednoho z útvarů umístěných na Okinawě, tedy v oblasti, kde takové útoky hrozí.

Jenže Čína má v regionu k dispozici mnohem více vojenských zařízení, ze kterých může vysílat jednotky, což podle Coopera znamená, že „éra bezproblémového vysílání sil USA po Asii v případě mimořádných událostí je u konce“.

Tato situace nutí Pentagon hledat nové přístupy. Kromě koncepce „pohotovostních sil“ námořní pěchoty utváří americké letectvo model „agilního bojového nasazení“ pro rychlé akce mobilních jednotek.

„Ty mají umožnit menším útvarům udržet si bojovou efektivitu, což pomůže minimalizovat lákavé cíle, které by Čína mohla zasáhnout, a zároveň to zachová schopnost USA operovat v nepředvídaných situacích,“ dodává Cooper.

Jeden z vrcholných amerických představitelů tvrdí, že kromě změny způsobu rozmístění svých sil musí Pentagon přidat tempo i v nákupu raket dlouhého doletu a bezpilotních systémů. Tím by se snížilo riziko, že se příliš mnoho prostředků soustředí v místech, jež se mohou stát terčem raketových útoků.

Odborník na oblast Indického a Ti­chého oceánu Rory Medcalf z Austral­ské národní univerzity říká, že snaha USA o větší agilitu by byla důležitým signálem. „Bylo by dobré ukázat, že jsou USA schopné rychlého rozmístění sil v oblasti Indického a Tichého oceánu,“ říká. „Jde skutečně o ty signály, které by partnery ujistily, že Čína nebude v prvních dnech konfliktu schopná vyřadit několik (sofistikovaných) platforem, což by USA fakticky vyřadilo z války.“

Ratner z Pentagonu tvrdí, že jedním z „nejnovějších“ aspektů přístupu Washingtonu je stále těsnější propojování jeho spojenců. Jde o jeden z prvků širší strategie, jejímž cílem je vytvořit „odolnější, rozprostřenější, mobilnější a smrtonosnější přítomnost v regionu Indického a Tichého oceánu“.

Například Japonsko podepsalo dohody o vzájemném přístupu ke svým zařízením s Austrálií a Velkou Británií, které umožní jeho armádě cvičit s britskými a australskými silami na jejich území a naopak. O podobných podmínkách jedná Tokio i s Manilou.

Generálporučík Steven Rudder, který loni odešel na odpočinek a do té doby sloužil jako velitel amerických námořních sil v Tichomoří, říká, že tato spojenectví mohou přinést zásadní dopady.

„Součinnost s Austrálií, Japonskem, Filipínami, Singapurem, Thajskem, Indií a dalšími zakládá na jednotné úsilí, které je samo o sobě odstrašujícím prvkem.“

Ratner dodává, že se Pentagon snaží začlenit Japonsko i do svých aktivit s australskou armádou, jejichž cílem je posílit interoperabilitu všech tří armád. Japonsko loni historicky poprvé vyslalo stíhací letouny na mnohostranné cvičení vzdušných sil Pitch Black se základnou v severoaustralském městě Darwin. Poprvé se akce zúčastnily také Německo a Jižní Korea.

Podle jednoho amerického představitele Washington doufá, že se mu po návratu amerického ministra obrany Lloyda Austina z bezpečnostního fóra Shangri-La Dialogue v Singapuru podaří dokončit třístrannou obrannou spolupráci rovněž s Japonskem a Jižní Koreou. „Navzdory veškeré chmurnosti, která nyní prostupuje diskusemi o mezinárodní geopolitice, to v regionu Indického a Tichého oceánu prostě není pravda,“ říká.

Pravděpodobnost války

Bidenův tým sice zaznamenal velký pokrok v posílení odstrašení, ale hlavní výzva spočívá v tom, jak dobře je připraven na možnost války o Tchaj-wan – pokud by toto úsilí selhalo.

Překážek v připravenosti je řada – od zajištění, aby Tchaj-pej mohl získat zbraně potřebné ke své obraně, až po zefektivnění americké byrokracie s cílem urychlit jejich dodání. Válka na Ukrajině totiž zvýraznila potřebu předzásobení Tchaj-wanu a okolních států zbraněmi, protože po vypuknutí konfliktu už budou dodávky výzbroje na ostrov obtížné.

Bývalý vysoký představitel Bílého domu pro Asii Michael Green říká, že další výzvou pro USA je potřeba rozšířit jejich právo na „přístup k zařízením, na základny a k přeletům“. Odkazuje tím na dohody uzavřené s jinými zeměmi, které americké armádě umožňují operovat v době války s menšími omezeními. „Dosahují určitého pokroku, ale nemají uzavřené všechny dohody, které by si Pentagon přál,“ říká.

Ukázkovým příkladem úspěchu, který zároveň zůstává výzvou, jsou Filipíny. Tamní prezident Ferdinand Marcos mladší sice schválil přístup USA na základny ve své zemi, ale minulý měsíc během návštěvy ve Spojených státech amerických řekl, že nechce, aby se Filipíny staly „kulisou“ vojenských akcí.

„Na vývoji scénářů je třeba odvést ještě spoustu práce, což potrvá roky,“ říká jeden vysoký americký činitel s tím, že obě strany pracují na řešení různých situací během případného konfliktu.

Ale i v případě nejsilnějšího spojence USA v regionu, Japonska, musí Washing­ton postupovat opatrně. „Není to jako v Iráku nebo Afghánistánu, kde jsme měli trochu větší manévrovací prostor,“ říká jeden americký generál. „V Japonsku i na Filipínách musíme spolupracovat s vládami a veřejným míněním.“

Obavy místních obyvatel se projevují zejména v situaci, kdy jde o předsunuté skladování zbraní. Lidé se obávají, že by se jejich země mohla pro Peking stát cílem.

Pravděpodobně největší výzvou USA je však přimět spojence ke společným operačním cvičením založeným na skutečných válečných plánech. To se týká zejména Japonska a Austrálie, tedy zemí, které by v případě války v regionu s největší pravděpodobností bojovaly po boku USA.

„V regionu by pomohla hlubší každodenní operační integrace amerických a japonských obranných jednotek a amerických a australských sil,“ říká jeden z bývalých vrcholných amerických vojenských důstojníků a dodává, že vítaná by byla také integrace s britskými, kanadskými a francouzskými armádami.

Integrace má však být obousměrná. I americké vojsko si musí „osvojit mnohem návyky skutečné spolupráce založené na společném rozhodování a společných operačních koncepcích“, říká jeden vrcholný americký činitel.

Plánovači Pentagonu chtějí spolupracovat se spojenci v regionu Indického a Tichého oceánu stejným způsobem, jakým to už po desetiletí činí v Evropě v rámci NATO. Otázka společného plánování je ale mezi spojenci velmi citlivá, protože úniky informací by mohly posílit narativ Pekingu, že se USA a jejich partneři spojují, aby Čínu zadržovali, a tím vyvolat odvetu.

„Pentagon si přeje společné plány, ve kterých bude mít exekutivní úlohu. To je další důležitá věc pro případ, že bychom museli bojovat s Čínou,“ říká vrcholný představitel Washingtonu. „Naši spojenci to považují za velký požadavek.“

Demetri Sevastopulo, Katrin Hilleová, FT