Vědění v Afghánistánu krvácí. Opět

Je to docela nešťastná země. Afghánistán, kde dosud mají významné slovo různí kmenoví vůdci, Tálibánci či další islamisté, se opět potácí v chaosu. Minulý týden, po bojích v severní provincii Pandžšír, vyzval jeden z lídrů k „národnímu povstání“. Odborníci, kteří sledují mírné pokroky státu na pomezí jižní a střední Asie ve vzdělávání, gramotnosti a výzkumu, neskrývají obavy o jeho další osud.

Za uplynulé dvě dekády – pod ochranou západních zbraní a sborů NATO – se leccos podařilo a tamní věda a výzkum začaly „vzkvétat“. Pravda, rostly takřka z ničeho, z téměř holé půdy, ale kábulské instituce, jako jsou Akademie věd Afghánistánu (ASA) nebo Americká univerzita v Afghánistánu (AUAF), podporovaly vědění a rovněž začaly lákat do svých řad ženy. Pod Tálibánem, což paštunsky paradoxně značí „studenti (cesty)“, tomu bude nejspíše jinak.

Inteligence prchá ze země, seč může. A americká univerzita, jež se od roku 2006 držela modelu šíření západního vzdělání podobně jako její sestry v Egyptě či Libanonu, raději vyklízí pozice. Dosud nabízela výuku globálního střihu asi pro 1700 studentů ze všech 34 afghánských provincií a podle starší ročenky měla již v roce 2015 více než třetinu studentek (36 procent). Není divu, že se to Tálibáncům nelíbilo ani v dřívějších letech: v roce 2014 zemřeli při bombovém útoku dva zaměstnanci AUAF, dvě léta nato radikálové unesli dva profesory z USA a Austrálie (věznili je pak tři roky) a téhož roku zemřelo při střelbě v kábulském kampusu sedm studentů, profesor a ostraha školy… V Kábulu se doslova bojuje za vzdělání.

Neklid vědě nesvědčí

„Budoucnost je velmi nejistá,“ řekl prestižnímu magazínu Nature geolog Hammiduláh Waizy, jenž měl 15. srpna, když se ke Kábulu blížily tálibánské šiky, pohovor na ministerstvu dolů a paliv. Den poté už se ozbrojené milice toulaly městem. Waizy je vědcem Kábulské technické univerzity, která se brzy – stejně jako další instituce – preventivně uzavřela. Co bude dál?

Akademici mají obavy i strach. Vzpo­mínají na období 1996 až 2001, ještě před americkou intervencí, kdy radikální hnutí tvrdě vyžadovalo právo šaría a rozhodně nijak nepodporovalo světské poznávání světa – pod zemí, v zemi i nad ní. Na vědu v Afghánistánu tak nyní patrně nepůjdou další peníze, ohroženy budou osobní svobody, do ciziny utečou vzdělaní lidé (hovoří se hlavně o Pákistánu, Íránu a Indii) a padnou i rozvíjející se mezi­národní vazby, byť Tálibán zatím ukazuje svoji „přívětivější“ PR tvář, a dokonce organizuje tiskové konference! Na Twiteru pak lidé vtipkují, kdo že se stane ministrem vědy a technologií nově ustaveného Afghánského islámského emirátu – bude to snad mudžahedín se samopalem a laptopem?

„Pokroky, jichž se podařilo za dvacet let docílit, jsou v ohrožení,“ svěřil se témuž vědeckému časopisu Attauláh Ahmadí, expert na veřejné zdravotnictví z jiné kábulské univerzity. A další oslovený vědec Kenneth Holland, jenž v letech 2017 až 2019 rektoroval kábulskou AUAF, vzpomíná, jak to v Afghánistánu vypadalo před rokem 2006, kdy do země prvně dorazil. „V podstatě se na tamních univerzitách nedělal žádný výzkum… Neexistovala ani nějaká kultura výzkumu,“ vypráví nynější děkan Holland, jenž už stačil přesídlit do Indie na jinou školu. Od roku 2004, kdy se v Kábulu chopila vedení regulérní (a formálně i prozápadní) vláda, napumpovala Světová banka či americké a evropské rozvojové agentury stamiliony dolarů přímo do vzdělávání, jež mělo zaostalou zemi výrazně pozdvihnout.

Boj o gramotnost i média

A ne že by se něco nestalo. Afghánistán patří podle mnohých ukazatelů k nejrozvojovějším zemím světa, přestože se tohoto pojmu kvůli politické korektnosti neužívá. Zaostává v HDP a úrovni vzdělání, exceluje naopak v kriminalitě a osobní nesvobodě. Během minulých dvou desetiletí ovšem došlo k pozitivním změnám. Mezi roky 2002 a 2020 se podle údajů UNESCO zvýšila gramotnost obyvatel z 34 na 43 procent. S pomocí švédských, dánských, norských či japonských peněz byl roku 2006 spuštěn impresivní vzdělávací program, který naučil číst a psát 1,242 milionu lidí včetně 800 tisíc žen a dívek; součástí bylo i nezbytné vzdělání pro 45 tisíc policistů. Země nakročila k reformě svého školského systému, zvýšila se ochrana kulturních památek i příprava sedmi stovek expertů na kulturní dědictví země.

Aktuální dění dopadá rovněž na děti, školáky. „Ještě před eskalací krize nemohlo v Afghánistánu chodit do školy 4,2 milionu dětí. Důvodem bývá chudoba, nebezpečí, nedostatek učitelů, zejména žen, a také to, že v mnoha oblastech školy chybějí nebo byly zničeny. Situace je nejvážnější pro dívky: školy navštěvuje pouze 53 procent z nich. Pořád je to však mnohem lepší situace než před rokem 2000, kdy v zemi vládl Tálibán a do školy chodilo jen šest procent dívek,“ porovnává Pavla Gomba, ředitelka české pobočky UNICEF. Podle ní hrozí, že zlepšení, jehož se podařilo dosáhnout, bude ztraceno. „Dostáváme zprávy, že nová administrativa dívkám dovoluje studovat jen do 7. třídy základní školy. A to mluvím pouze o věcech, jež jsou zjevné. Vyrůstat v prostředí plném násilí, zmatků a nejistoty není dobré pro žádné dítě na světě,“ líčí Gomba.

Důležitou změnou, od níž se čekal – možná naivně, idealizovaně a takříkajíc etnocentricky – příspěvek k přeměně země v „moderní demokracii“, prošla afghánská média. Po dvaceti letech reforem jsou daleko silnější. Podle nejnovějších dostupných statistik v Afghánistánu donedávna působilo 1879 mediálních titulů, 203 televizních kanálů, 349 rozhlasových stanic a 1327 tištěných periodik. Loni v nich pracovalo dokonce 1139 žen-novinářek, jež teď jistě nečekají zlaté časy žurnalistiky. Budou muset do terénu jen zahalené? Zakážou jim Tálibánci práci úplně?

Něco se na islamistickém přístupu asi přece jen změnilo: třeba minulý týden vyšly do kábulských ulic ženy demonstrovat za svá práva a trochu cynicky lze jejich počínání zhodnotit, že to „přežily“ – ani obávaný Tálibán či afghánská odnož Islámského státu je nepotlačovaly ani na ulici nepostřílely. Oficiální statistiky uvádějí za období 2006 až 2021 celkem 81 zabitých novinářů, ale z toho již sedm během letošního srpna. Každá pátá novinářka loni opustila práci kvůli výhrůžkám.

Univerzity v chmurném očekávání

Po roce 2010 bylo v Afghánistánu obnoveno či založeno asi třicet veřejných vysokých škol (pro srovnání: v Česku jich máme 26 plus dvě státní) a pár desítek privátních. Zatímco v roce 2001 evidovaly jen 8000 studentů, tak v roce 2018 to bylo již přes 170 tisíc studujících vysokoškoláků. Nebývale se za tu dobu proměnila skladba studijních oborů, takže se islámská teologie či právo rozšířily mimo jiné o biologii, chemii, ekonomii nebo fyziku. Kupříkladu od roku 2018 pomohl mezinárodní rozvojový program Physics Without Frontiers (PWF) rozvíjet na Kábulské univerzitě fyzikální kurzy, na něž z provincií celé širé země zamířilo 400 nových studentů. Financování bylo hodně závislé na zahraničních zdrojích, které jsou nyní nejisté.

A jak si vede základní výzkum, opravdová věda poznávající svět? „Dlouho byl Afghánistán považován mezinárodní komunitou za jakousi černou díru,“ říká geofyzik Nadžibulláh Kakar, Afghánec, jenž léta působí v Helmholtzově GFZ centru v Postupimi. Patří k těm, kteří odešli do světa za špičkovým vzděláním s plánem vrátit se – a pomoci vlasti. Od roku 2014 tak pomáhal pod Hindúkušem instalovat první seismickou síť pro studium tektoniky tamního podloží. Činil tak až do roku 2019, kdy přibývalo lokálních bojůvek a nedalo se bezpečně dostat do odlehlých částí státu. Letos chtěli s kolegy pokračovat v budování monitorovacího centra přírodních rizik, ale od pádu Kábulu prý Kakar takřka nemůže spát – snahy jdou vniveč a místo vědy myslí v panice na to, jak své přátele dostat do bezpečí.

V hledání uplatnění pomáhá ohrožených akademikům neziskovka Scholars at Risk (SAR) z amerického New Yorku. Podle jejího ředitele Rose Andersona organizace obdržela jen během srpna přes 500 žádostí o pomoc. Vědci se obávají zejména toho, jak bude Tálibán interpretovat jejich práci a vědní obory, zda odpovídají koránu či svébytnému výkladu práva šaría. Ženy-akademičky obecně mají strach z útisku, zákazů práce, další pak z etnických či náboženských čistek, jiní z fyzického teroru i kvůli svým vazbám na americké či jiné „nevěřící“ učence. Pro kritické myšlení přichází neblahá doba, po badatelích bude pravděpodobně vyžadováno podvolení se dominantní ideologii.

„Nechci tady umřít“

Už 164 výzkumných institucí však přišlo s nabídkou hostujících pozic pro Afghánce. „Nechci umřít,“ řekl časopisu Science pod podmínkou anonymity vědec, jenž se v roce 2009 v Gardezu náhodou vyhnul bombovému útoku na jeho kancelář. V červenci 2019, kdy pracoval pro ministerstvo školství, se zase u jeho vozu ochomýtal sebevražedný atentátník. Naštěstí byl zdrogovaný, neodpálil se. Proč na něj radikálové útočí? „Jsou antivědečtí. Ne-

návidí vzdělané lidi, protože se jim dařilo měnit zemi,“ líčí muž, který pracoval pro Američany a Němce.

Afghánistán má kolem 39 milionů obyvatel, přičemž jeho vědecké výsledky patří dlouhodobě, nepřekvapivě k nejhorším na světě. Podle uznávaného žebříčku Nature Index, jenž měří výstupy v nejlepších přírodovědných časopisech světa, patří stát s černo­zelenočervenou vlajkou do úplně spodních pater: k vědeckým trpaslíkům, jako jsou Burundi, Samoa nebo Palau. Za minulý rok v zemi spoluvznikly (se zahraničním podílem) jen tři špičkové vědecké výsledky, na nichž se podíleli jedinci z Kábulské lékařské univerzity a Univerzity Nangarhar – v rankingu to znamená 0,22 bodu. Nejlepší USA vy­produkovaly špičkové publikace za 20 703,22 bodu, Němci 4815,12 bodu a Češi 219,39 bodu. Je to naprosto jiná liga! Avšak v počtu standardních vědeckých článků, jak je eviduje například databáze Scopus, si Afghánistán nicotné počty začínal zvyšovat: ze 71 studií v roce 2011 na celkem 285 před dvěma lety.

Pilířem kvalitní vědy měla být Akade­mie věd Afghánistánu (ASA), jež funguje od roku 1978 a zaměstnává v současnosti asi 200 vědců a 160 dalších pracovníků. Její roční rozpočet nebyl nijak závratný, loni činil 300 milionů afghání čili 75 milionů korun. Výplaty už však nechodí, na webových stránkách nyní visí jen inzerát poptávající uklízeče, uklízečku… Jeden z členů ASA sdělil magazínu Nature, že už je to potřetí, kdy je přímo doma ohrožován na životě. Prchal koncem 70. let před sovětskou invazí, pak před Tálibánem v „devadesátkách“ a nyní svůj odchod zvažuje znovu: „Je to velmi frustrující, těžká situace pro lidské stvoření. Narodili jste se do války, vyrůstali jste během války a nakonec ve válce beztak zemřete.“