Vstoupit, či nevstoupit do ERM II?

Česká republika na sebe svým vstupem do Evropské unie vzala, stejně jako všechny ostatní země, jež do EU vstoupily až po uzavření Maastrichtské smlouvy, povinnost přijmout euro jako domácí měnu. Jedinou stávající členskou zemí, která eurem neplatí a zároveň si vyjednala výjimku ohledně povinnosti přijmout euro, je Dánsko, a to proto, že již při vyjednávání smlouvy členskou zemí bylo. Všechny ostatní země, které jsou dnes členy EU a vyjednávání Maastrichtské smlouvy se zúčastnily, už členy eurozóny jsou.

Ze strany unijních orgánů není na členské země, které mají formálně odklad povinnosti zavést euro (deroga­tion), v tomto směru vyvíjen žádný přímý tlak. Jsou však ze strany Evropské komise i ECB monitorovány, v jaké jsou – sportovní terminologií řečeno – kondici pro přijetí eura, mimo jiné pomocí zpracování konvergenčních zpráv. Na druhé straně dané země reportují vůči komisi a každoročně jí zasílají konvergenční programy.

Co vše je zapotřebí

Nutnými podmínkami oné dostatečné eko­nomické kondice země pro přijetí do eurozóny je několik parametrů Maastricht­skou smlouvou zakotvených; odtud název „maastrichtská kritéria“. Zaměřme se na kritérium, o jehož realizaci se nyní rozhořel spor nejen ve vládní koalici, ale k němuž se opakovaně vyjadřují i představitelé České národní banky. Jedná se o členství České republiky v evropském mechanismu směnných kurzů, ERM II.

Předmětem diskuse totiž není, zda má Česko do ERM II vstoupit. Je jasné, že minimálně dvouleté členství v ERM II je nutnou podmínkou zavedení eura. Spor je o to, zda do ERM II vstupovat bez jasné představy a závazku politické reprezentace, kdy má ČR euro přijmout.

Stanovisko, které letos v lednu opakovaně vyjádřilo několik členů bankovní rady ČNB, že členství v ERM II je něco, co má Česko plnit jen nezbytně nutnou dobu pro splnění kritéria, a tedy – logicky – až v okamžiku, kdy ČR bude mít svoji cílovou představu o okamžiku zavedení eura, není nové. Přijala jej již v roce 2003 (!) bankovní rada ČNB, jejíž členové byli ještě jmenováni prezidentem Václavem Havlem a v době, kdy teprve vrcholily přípravy na vstup do EU jako takové. Materiál nese název Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium a dodnes jej lze dohledat na webových stránkách ČNB.

Materiál je relativně podrobný. Sice nemůže reflektovat vývoj za posledních dvacet let, ale jeho podstatná část odolala „zubu času“. Poukazuje mimo jiné na fakt, který potvrdila i pozdější praxe při přijímání nových členských zemí do eurozóny, že posuzování stability kurzu v rámci systému se neděje v rámci celého povoleného fluktuačního pásma, které je +/- 15 procent od centrální parity, ale v zásadě v rámci užšího pásma, a to ještě asymetrickým způsobem (zhodnocování domácí měny většího rozsahu vlastně nevadí, znehodnocení ano, za stabilitu byla považována i revalvace centrální parity během dvouletého období, v případě přijímání Slovenska do eurozóny dokonce dvojnásobná). Zejména ale ve třetí části Přínosy a rizika pobytu v ERM II uvádí, že „účast v režimu ERM II, stejně jako v jiném režimu fixního kurzu vyžaduje konzistentní makroekonomické politiky“, pod čímž se v daném kontextu rozumí zejména střídmá fiskální politika. Dále poukazuje na to, že úvaha o tom, že zavedení režimu fixního kurzu si konzistentní makroekonomické (střídmé fiskální) politiky vynutí, nemusí být dobrý nápad. To je nakonec podloženo mnoha historickými zkušenostmi.

Státy se svými korunami

Nakonec je v monetární ekonomii známo, že – minimálně v delším období – režim fixního nominálního měnového kurzu není konzistentní s měnově politickým režimem cílování inflace. Uznávaným postulátem je fakt, že měnová politika by měla mít jen jednu kotvu, a tou je v Česku dosud inflační cíl. Vstup do ERM II „na dobu neurčitou“ by tak vyžadoval pře­nastavení celého režimu měnové politi­ky. Ukazuje to i jediný dlouhodobý člen ERM II, Dánsko, paradoxně zrovna země, která má jako jediná trvalou výjimku; euro přijmout nemusí a cíluje kurz, ovšem v pásmu výrazně užším, nežli je pásmo ERM II. Jiné země eurozóny do ERM II vstupovaly až v situaci, kdy měly ambici euro co nejrychleji přijmout. A naopak Švédsko využívalo svoji neúčast v mechanismu k tomu, že maastrichtská kritéria, která by jinak v řadě let naplnilo, neplní a setrvává dále se svou korunou.

Přijetí eura má své výhody a náklady – a jde o výsostně politické rozhodnutí. Debata o datu vstupu a délce setrvání země v ERM II je přece jen asi techničtější. Nový společný konsensus vlády a centrální banky o tom, jaká má být sekvence přípravných kroků k přijímání eura, by nebyl od věci. I z čistě legislativního hlediska se bez asistence centrální banky nedá ani přijmout euro, ani vstoupit do ERM II.

Autor je profesorem VŠE a ŠAVŠ