Vstupujete do nové hry ze strašně vysoké pozice

► Když jste před patnácti lety odcházel z postu guvernéra ČNB, nebylo vám ani padesát. Guvernér je vrchol kariéry a najednou jste musel hledat místo jinde. Jak se na to díváte dnes?

V Česku existoval gap, tedy mezera, v ekonomickém vzdělání. Platilo to pro celou střední a východní Evropu, všude bylo docela hodně mladých guvernérů. Otevřela se velká možnost relativně velmi mladým lidem, což ve vyspělých západních zemích nebylo. Ale najednou bylo dost těch, kteří z ČNB odcházeli ještě velmi aktivní, v polovině kariéry, a nikdo nevěděl, jak tento přechod jinam řešit.

► Ani na západě Evropy to ale nebylo tak jasné, mnozí guvernéři pokračovali v kariéře.

Museli bychom si vzít deset patnáct jmen a srovnávat, ale převažoval model zasloužené penze. To je třeba příklad Klause Liebschera, šéfa rakouské centrální banky, kterému nechali v bance kancelář, aby měl kam chodit a zůstal v kontaktu, nebo guvernéra Bundesbanky Hanse Tietmeyera. Jeho pokračovatel Axel Weber, další významný německý centrální bankéř, se naopak po odchodu z banky stal šéfem představenstva UPS ve Švýcarsku. Kypřan Athanasios Orphanides, kterého si vážím a mám ho velmi rád, znovu učí v USA na MIT, i když je v důchodu, je velmi uznávaným ekonomem, a to už od doby, kdy působil ve Fedu. Stanley Fischer, izraelský guvernér, skvělá kariéra i v mezinárodních institucích. Je to případ od případu trochu jiné. Vzpomeňte si na Maria Draghiho, který se stal šéfem Evropské centrální banky, a nakonec i italským premiérem.

► Co vám zkušenost v centrální bance do další kariéry nejvíce dala?

Když neuděláte nic zásadně špatně, dává vám to reputaci, a to nejen v akademické sféře. Ale zase vás to trochu znevýhodňuje, protože vstupujete do hry na trh ze strašně vysoké pozice. A pokud se na trhu zrovna neodehrává nějaký důležitý deal a není poptávka po zkušené a známé osobě, pak může být hledání adekvátní práce složité. Všichni neměli takové štěstí jako Pavel Kysilka, který se hned usídlil v České spořitelně a pak se stal i CEO. Když člověk nepřichází z komerčního bankovnictví – a takovou zkušenost nikdo z nás před čtvrtstoletím neměl –, tak na vás nikde tak úplně nečekají.

► Opravdu je to tak těžké najít nějakou adekvátní pozici?

Nejsme v eurozóně, to by ty příležitosti byly úplně jiné, člověk by se mohl chytit třeba v evropských strukturách. Takto vám zbývá výhradně korporát, já vzal consulting v KMPG, Miroslav Singer zase pojišťovnu.

► Řada významných lidí z bankovní rady dnes pracuje ve státních úřadech a institucích. Slouží státu jinde.

Mně se tato prostupnost a propojování státní a soukromé sféry v odborných profesích vlastně docela líbí. Dnes máme úplně nový příklad Marka Carneyho, bývalého guvernéra kanadské centrální banky, který se stal premiérem. V anglosaském světě má toto prolínání větší tradici a je jaksi samozřejmější. U nás moc ne. Když jste v ČNB na nižší pozici, máte vynikající perspektivu do další práce, když jste na těch nejvyšších postech, je to složitější.

► Vy jste také koketoval s politikou, kandidoval jste na pražského primátora, po prohraných volbách jste rychle odešel. Co vás na politice lákalo?

Líbil se mi původní TOP projekt Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga, šel jsem do toho i proto, že jsem měl v té době volno a pana Schwarzenberga jsem si velmi vážil. Byl jsem rád, že v tom můžu nějak pomoct.

► Jakou zkušenost jste si z politiky odnesl?

Najednou se na Prahu dívám úplně jinýma očima. A prošel jsem kampaní, to byla velká zkušenost, musíte se naučit spoustu věcí, a ještě o nich umět mluvit. To není málo. Ale když jsme nevyhráli, nechtěl jsem dělat stafáž a šel raději dělat consulting.