Vytěžené prostory: nejlepší koupaliště s nejčistší vodou

Rybník Kachlička na Havlíčkobrodsku a Velký rybník na Karlovarsku mají společné, že se v nich měsíc nedá koupat kvůli znečištěné vodě. Hygienická měření letos zaznamenala v obou případech nejhorší, pátý stupeň kvality už v první polovině června. Pokud létu vydrží vysoké teploty, ostatní vodní plochy na tom brzy nebudou o moc lépe.

Lze to sledovat dokonce online díky webu koupacivody.cz, který provozuje Ústav zdravotnických informací a statistiky. Od vstupu do vody však mohou odradit i méně sofistikované metody než hygienická měření. Mnohdy stačí uvidět zelenou vodu či ucítit zápach bahna. Pozornější pohled na zmíněný web a změřené hodnoty v různých lokalitách nebo na jen na letecké snímky však ukazuje, že některé vodní plochy si zachovávají dobrou kvalitu vody a azurovou barvu celý rok bez ohledu na vedra.

Je to paradox, ale za nejlepší místa ke koupání může obor, jemuž se předhazuje ničení krajiny a životního prostředí. Zatímco povrchová těžba uhlí, štěrkopísků či stavebního kamene vyvolává často protesty a odpor dotčené veřejnosti, pozůstatky báňské činnosti ve formě rekultivovaných jezer se stávají fenoménem domácí koupací sezony a hitem sociálních sítí. Zatímco Jára Cimrman položil k nohám moře pouze Pražanům a jen na pár minut, těžaři ho vytvářejí po celé zemi a navždy.

Vstup na vlastní nebezpečí!

Koupání v pískovnách a lomech spadá do šedé volnočasové zóny, což možná přispívá k popularitě těchto aktivit. Pedantický právník by mohl říct, že náležitosti koupaliště podle zákona o veřejném zdraví nesplňuje ani jedna lokalita. O dobývacích prostorech s dosud aktivní těžbou by se odmítl bavit úplně – tam by měl platit přísný zákaz vstupu pro všechny nepovolané osoby.

Za koupaliště by se však zdráhal prohlásit i vytěžené ložisko s dokončenou rekultivací. Majitel by totiž musel zpracovat provozní řád, pravidelně monitorovat kvalitu vody a splnit řadu dalších bezpečnostních a hygienických podmínek. Zatlouct kolem jezera cedule s nápisem Vstup na vlastní nebezpečí! je o dost snazší…

Samostatnou kapitolou je vlastnictví pozemků. Dávalo by smysl, kdyby po rekultivaci a zrušení dobývacího prostoru vlastnily jezera obce a města. Zejména pro menší sídelní celky by to však znamenalo neúměrnou finanční a organizační zátěž. Proto si často území ani nepřevezmou a vlastníkem zůstává těžební společnost a koupající se toleruje. Jednou z možností pak je, že obec si lokality pronajímá za symbolickou částku.

Například Sadská byla v devadesátých letech pojmem na celém Kolínsku a Nymbursku. Čistá voda, uprostřed romantický ostrůvek, písečné pláže a nádherné borové lesy kolem. Přitom štěrko­písek se tu těžil až do roku 1992 a pamětníci upozorňují, že už tehdy byla část jezera vyčleněna ke koupání, souběžně s těžbou. Jaký lesk však má po 30 letech?

„Fenomén stále žije, jen to tu vypadá trochu jinak než dřív. Upravili a vyčistili jsme pláže, srovnali jsme břehy, k dispozici jsou dva stánky s občerstvením i mobilní toalety. Lidé se k nám pořád chodí koupat, ale je pravda, že poslední dobou to není úplně ono, protože voda se postupně kazí – už v polovině prázdnin bývá zelená.

Je to paradox, ale když se tu ještě těžilo, voda byla čistší a lepší. Těžba totiž neustále rozedírala dno a tím obnovovala prameny, které zásobují jezero podzemní vodou přečištěnou přes štěrkopísky. Vrchem pak odtékala pryč a obměňovala se. Teď se na dně usazuje listí a další nepořádek, což prameny oslabuje, a obrat vody není dostatečný, takže se objevují řasy a sinice,“ říká starosta Sadské Milan Dokoupil.

Zatímco polovina jezera zůstala v majetku těžební společnosti, jež ji postupně rozprodává chatařům, druhou polovinu vlastní obec. Další rozvoj lokality brzdí pouze čekání na zrušení dobývacího prostoru. „Místní i přespolní to tu přesto mají pořád rádi. Musím přiznat, že jsme na to jezero docela hrdí! Do budoucna bychom rádi vybudovali elektrické přípojky a stálejší infrastrukturu. Napřed ale musí být definitivně ukončen dobývací prostor,“ konstatuje Dokoupil.

Zůstaňme ještě ve středních Čechách, které díky povodím Labe a Vltavy disponují bohatými zásobami štěrko­písků. Mezi Lázněmi Toušeň a Čelákovicemi leží jezero Mezi mosty, občas nazývané Malvíny. I zde narazíte na cedule Vstup na vlastní nebezpečí!, ovšem v tomto případě jde kompletně o soukromý pozemek ve vlastnictví majitele těžební společnosti České štěrkopísky.

„Obliba vodní plochy u Labe, Labské stezky a naproti káranské vodárně každoročně vzrůstá. A to i proto, že se zde nevybírá vstupné. Faktem ale také je, že zde není žádná vybavenost, s výjimkou několika stánků s občerstvením, a v teplých dnech vznikají konfliktní situace především kvůli parkování.

Koupou se zde místní, ale i řada Pražanů, kteří to sem mají velmi blízko. Kromě koupání je zde oblíbený i rybolov. V pískovně o výměře 45 hektarů jsou dva ostrůvky, pláže jsou písčité, občas travnaté či s oblázky,“ popisuje místostarosta Čelákovic Petr Studnička.

Další místa ke koupání

Výjimečnou koupací sezonu letos zažívá Tovačov na Přerovsku. Annínskému jezeru, které jako jediné slouží ke koupání, plavci dlouho vyčítali vysoké břehy, jež komplikovaly přístup do vody. Letos na jaře se to však změnilo díky dobrovolné investici společnosti Českomoravský štěrk.

„Obyvatelé vnímají koupání v bývalém těžebním jezeře velmi pozitivně, zájem o přizpůsobení těchto prostor rekrea­č­ním aktivitám byl obrovský, proto jsme podpořili záměr těžební společnosti rozšířit pláže a upravit břehy. Výsledkem je mnohonásobně komfortnější přístup do vody.

Jezera považujeme za vzácnost, jsou hodně čistá, protože se v nich těžil štěrk. Kvalita vody tomu zcela odpovídá. Do budoucna počítáme s dalším rozvojem prostoru. Tento rok bude zkušební a po něm si vyhodnotíme, co a jak bychom mohli zlepšit,“ říká starosta Tovačova Marek Svoboda. A dodává: „Všímáme si i zvýšeného zájmu přespolních, ale zároveň se ho trochu bojíme, protože v lokalitě nemáme úplně vyřešené parkování.“ Ani tato lokalita však nepatří Tovačovu, pronajímá si ji za symbolickou korunu od těžařů.

Mezi další oblíbená místa ke koupání patří pískovny Dobříň na Litoměřicku, Náklo na Olomoucku, Jadran u Lipníku nad Bečvou, Baraba na Mělnicku či Veselské pískovny na Táborsku. A pak jsou tu desítky dalších lokalit, na které je třeba si ještě počkat, protože se v nich dosud těží. O to atraktivněji však jezera vypadají, jak ukazuje například pískovna Křenek u Brandýsa nad Labem.

Kouzelná místa pro vodní radovánky však přináší i těžba uhlí, stavebního kamene či dalších surovin. Mezi „uhelná“ jezera patří například Milada, Matylda, Benedikt či nedávno dokončený Most. Pokud jde o zatopené kamenolomy, je třeba zmínit Výkleky nedaleko Lipníku nad Bečvou či koupaliště U Libuše na Vyškovsku.

Důsledkem těžby sádrovce pak je Stříbrné jezero u Opavy, kaolinu Jimlí­kov na Karlovarsku, vápence jezero U Mariánského mlýna na Mikulovsku či Amerika na Berounsku a kamence a síry Kamencové jezero u Chomutova, které je dokonce světovým unikátem. Nejzajímavější však jsou pískovny, protože oproti ostatním těžebním prostorům disponují i jedinečným samočisticím mechanismem.

Natolik čistá, že lze pít

Tajemství čistého zahradního bazénu tkví v mnoha úkonech včetně dávkování chemie a měření pH – vodíkového exponentu, jímž se vyjadřuje, zda vodný roztok reaguje kysele, či zásaditě. Základ však spočívá v pískové filtraci a je primitivní – voda putuje přes křemičitý písek a v něm se zachycují nerozpustné nečistoty. Ten se však časem zanese, proto je nutné ho v opačném směru „proprat“. Stejné technologie, jen v mnohem větší míře, používají i vodárny při úpravě pitné vody a přirozeně i pískovny, jež k tomu nepotřebují čerpadla a další zařízení.

Vraťme se do Sadské a k paradoxnímu jevu, že jezero s těžbou bylo čistší než bez ní. Situace odpovídá bazénové filtraci bez pravidelného vyplachování. A rybníky na tom se schopností vlastní očisty bývají mnohem hůř – voda v nich prakticky stojí nebo do ní přitékají znečištěné potoky.

„Těžebními jezery proudí podzemní voda, která je díky filtračnímu průsaku horninovým prostředím velmi čistá. Tato jezera navíc bývají významně hlubší a díky tomu mají i chladnější vodu odolnější vůči biologickému oživení, tedy známému zelenání vody v rybnících za teplého počasí,“ vysvětluje hydrogeolog Zdeněk Patzelt.

Z jeho hydrogeologického hlediska však přírodní koupání v čisté vodě nepatří k tomu nejdůležitějšímu: „Zejména ve štěrkopíscích jsou tato jezera běžně využívána pro vodárenské účely, protože napomáhají zvýšení vydatnosti zdrojů pitných vod situovaných v jejich okolí nebo je pitná voda často čerpána i přímo z těchto jezer. Díky velké zásobní kapacitě napomáhají takovým vodním zdrojům odolávat výkyvům klimatu a lépe například překlenout období sucha.“

Lokalit, v nichž těžba štěrko­písku pomáhá nejen stavebnictví, ale i se zásobováním pitnou vodou, je v Česku řada, například Kluk u Poděbrad, Mo­ravská Nová Ves na Břeclavsku, Žerno­secké jezero na Litoměřicku nebo Hulín na Kroměřížsku. V některých případech probíhá vodárenské jímání dokonce přímo z těžebního jezera – Majdaléna na Jindřichohradecku, Ostrožská Nová Ves na Uherskohradišťsku či zmíněný Tovačov na Přerovsku.

Dobývání surovin představuje významný zásah do krajiny a bez ohledu na rozvoj technologií a snížení dopadů těžby tomu tak vždy bude. U obyvatel dotčených obcí nadšení z jezera může sotva překrýt 30 až 40 let intenzivní nákladní dopravy, hluku, prachu a dalších nepříjemných dopadů, které sice těžební společnosti v dnešní době dokážou zmírnit, ale ne vždy pro to dělají maximum. Na druhé straně přírodovědci dlouhodobě upozorňují, že lomy a pískovny se už v době těžby často stávají rájem pro přírodu.

„Z ochranářského hlediska je pozoruhodné, že se těžební jezera často už v průběhu těžby stávají přírodní oázou, do níž se uchylují i velmi vzácné druhy živočichů a rostlin, které by jinak v naší industriální a velkozemědělské krajině neměly kde přežít,“ potvrzuje Patzelt. Kdo protestuje proti těžbě, měl by si rozmyslet, zda mu jde o ekologii, nebo o vlastní komfort.