Stačí zavřít oči a představit si, jak se kdysi po válce mluvilo o znárodnění dolů, hutí a bank. Vždyť šlo přece jenom o velkokapitál, o ty nahoře, o pěkné ptáčky, no o ty, kteří si bůh ví jak namastili kapsy a beztak nejspíš kolaborovali. Kdo nebyl majitelem dolu nebo banky, mohl nejen klidně spát, ale ještě zatleskat, protože jeho se to přece netýkalo a celé to přece znělo tak spravedlivě!

Jak to myslíš, soudruhu?

Jenže dějiny mají zvláštní smysl pro humor. To, co začalo jako zdánlivá dějinná spravedlnost, se během pár let proměnilo v bezpráví a ožebračení statisíců lidí. Už nejen doly a banky, ale pak továrny, a nakonec po továrnách živnosti, činžáky a taky hospodářství s jednou krávou a kouskem pole.

Najednou se ukázalo, že definice „podezřelého majetku“ je podobně pružná jako stranická linie – a že hranice mezi velkotovárníkem a majitelkou mandlu může být jen otázkou aktuálního rozhodnutí stranických orgánů.

A tak v té době došlo i na mého pradědečka, majitele obchodu se smíšeným zbožím v Rosicích nad Labem, který pracoval od rána do večera, aby se zajistil na staří a postaral se o rodinu.

Jednoho dne se dostavili soudruzi z národního výboru a oznámili mu, že k majetku přišel vykořisťováním pracujících a jeho obchod od teď patří všemu lidu. Takže ano, mám buržoazní původ a taky dost velký odpor k tomu, když se lidem něco bere.

broz

Dnešní návrhy na odčerpávání „podezřelého“ majetku bez soudního rozhodnutí působí jako remake starého filmu. Už k tomu nemáme zachmuřená čela, rudé transparenty a řeči o vykořisťování, ale máme zachmuřená čela a řeči o organizovaném zločinu, terorismu a obchodu s drogami, ale princip zůstává stejný. Uklidňujeme veřejnost, že jde přece jen o ty, kterým se tyhle zločiny dost těžko dokazují a kteří beztak nejspíš přišli k majetku podezřelým způsobem – a je tady snad někdo, kdo je proti boji s nepoctivostí? Nebo někdo, kdo by snad chtěl krýt zločiny? A vůbec, soudruhu, jak to myslíš s tou presumpcí neviny???

Satira s vážnou tváří

Satira je v tom, že stát nám s vážnou tváří nabízí ochranu tím, že oslabí právě ty pojistky, které nás mají chránit před ním samotným.  Svobodná společnost nestojí na víře, že moc státu je vždycky moudrá a spravedlivá. Stojí na tom, že i dobré úmysly musí projít přísnou kontrolou a že majetek ani pověst člověka nemají být rukojmím aktuální politické nálady. Dějiny totiž ukazují, že největší potlesk lidu nemá se spravedlností vůbec nic společného a že si moc nakonec přijde i pro ty, kteří si mysleli, že jsou v bezpečí.

Takže když Jeroným Tejc říká, že kdo nic neprovedl, ten se nemá čeho bát, je to spíš důvod k tomu, aby člověka polil strach a vzal nohy na ramena. Právní stát právě dostává zásah pod čarou ponoru.