Když je zisk ukrytý hodně dobře a hluboko

Přes tři sta let leží na dně Atlantiku u kolumbijské Cartageny trosky galeony San José s pokladem v nominální hodnotě, která by na rok až dva dokázala pořešit schodek českého národního rozpočtu. Skoro půl století se o svůj podíl na nákladu zlata, stříbra a smaragdů s Kolumbií a s dalšími zainteresovanými subjekty handrkují objevitelé ze Sea Search Armady.

A minimálně čtvrt století vyprchává naděje investorů stojících za těmito hledači pokladů, že dokážou získat patřičný podíl z odhadu hodnoty pokladu ve výši až osmnáct miliard dolarů. Série právních bitev, do nichž vstupuje řada stran, a rostoucí náklady na právníky naznačují, že obecná romantická představa o hledačích pokladů trefujících „pomyslné jackpoty“ má značné trhliny. A investoři poskytující své prostředky těmto dobrodruhům tak většinou pláčou – anebo zpláčou úplně.

Poklady, kam oko dohlédne

Legendy o nich slyšeli všichni. Každá země má svůj poklad, každá země má příběh „svého blázna“, který se zaslepeně nějaký poklad vydal hledat. Jsou zakopané v zemi, schované ve zdech historických budov, odpočívají na dně moří a oceánů. Zlato, stříbro, drahé kamení, historické artefakty! Zmizelé ve starověku až po nedávnou minulost, v našem geoprostoru třeba z doby středověku nebo z druhé světové války. V médiích se pravidelně objevují nahodilé nálezy a s nimi související příběhy kandidátů na novodobá „hrabata de Monte Christo“. Za těmito kulisami je však mnohem víc těch, kteří to zkusili, investovali čas i nemalé finanční prostředky. A neuspěli. Naposledy třeba propukla horečka loni v Nizozemsku, kde místní archiv po uplynutí zákonné lhůty odtajnil mapu nakreslenou německým vojákem, z níž někteří vydedukovali, že ve vesnici Ommeren osmdesát kilometrů jihovýchodně od Amsterdamu by mohl být poklad zakopaný nacisty. Nebyl. Respektive nikdo ho (zatím) nenalezl. Magazín 1843, který vychází jako příloha renomovaného týdeníku The Economist, zase minulý měsíc přinesl reportáž o tureckých hledačích, kteří v zemi pátrají po cennostech dávných civilizací i před stoletím vyháněných Arménů.

A pak jsou tady velcí hráči, kteří míří na velké trefy. Utrácejí – i za pomocí investorů – miliony dolarů a pomáhají si nejnovějšími technologiemi. Obvykle nejsou příliš otevření chlubit se svými (ne) úspěchy. A jen velmi neurčitě se vyjadřují o svém byznysu. „Nedělám to pro výdělek nebo abych si zajistil živobytí. Zajímá mě využití technologií k řešení problémů hluboko pod hladinou moře,“ řekl agentuře Bloomberg v krátkém rozhovoru Anthony Clake.

V civilu manažera jednoho z největších světových hedgeových fondů Marshall Wace, jež spravují 62 miliard dolarů, identifikovali jako investora stojícího za objevem amerického parníku Coloradan u Jižní Afriky. Ten byl během druhé světové války torpédován německou ponorkou a ke dnu šel s třemi tunami zlata na palubě. Poněkud severněji pak měl jiný tým podporovaný Clakem (a zřejmě i dalšími investory) nalézt další vrak s padesáti tunami stříbrných mincí na palubě. Tento objev měl pak být udržen v tajnosti, nalezené mince se měly roztavit a všichni zúčastnění byli zavázáni dohodami o mlčenlivosti. Není tedy ani jasné, jak se finančně Clakeovi a spol. jejich investice do tohoto specifického segmentu vyplácejí. A i další příklady naznačují, že stavět na hledání pokladů profitabilní byznys je velmi problematické.

Jak vachrlaté mohou být osudy „systémových“ hledačů pokladů, ilustruje příběh Odyssey Marine Exploration. Ta se ve své době pokusila svým způsobem hledání pokladu institucionalizovat. V polovině devadesátých let 20. století ji založili dva zkušení hledači pokladů Gregory Stemm a John Morris. A z průzkumu mořského dna udělali byznysmodel. Peníze nabrali přes burzu, když za cenu 120 dolarů za kus upsali své akcie a slíbili svým investorům podíl na budoucích ziscích. Ty se ale nedostavily. Přitom co se týká hledání, nedá se říct, že by neměli úspěchy. Záhy po IPO v roce 1996 u Gibraltaru lokalizovali vrak britské HMS Sussex, který měl na konci 17. století převážet deset tun zlatých mincí na „úplatek“ pro jednoho britského spojence ve válce s Francií. Jenomže hned první projekt držitelům akcií těšícím se na podíl na zlatém pokladu ukázal, že od nalezení pokladu k vyplacené odměně je dost daleká cesta. Vrak schovaný 821 metrů pod mořskou hladinou totiž firma mohla začít zkoumat díky komplikovaným povolovacím procesům až sedm let po jeho objevení a následně se dostala do středu konfliktu velmocí. Na vrak a jeho zkoumání si totiž vedle Anglie a jeho državy Gibraltaru začali dělat zálusk i Španělé, podle kterých byl Sussex v jejich teritoriálních vodách, a činili si nárok participovat na výzkumu. A brzy pak přišli s teorií, že hledači z Odyssey neobjevili britský Sussex, ale jejich fregatu Nuestra Senora de las Mercedes, a že tedy dohody Odyssey s britskou vládou neplatí.

A firma se tak dostala do spirály diplomatických sporů, v nichž se vlády a jejich archeologové přeli, kdo má na co nárok. A akcionáři zjistili, že oni nemají nárok v podstatě na nic…

Cenné papíry s tickerem OMEX se po primární emisi zásadně propadly a přes úspěchy Odyssey v dalších průzkumech – například objev britského křižníku Gairsoppa s 61 tunami stříbra na palubě, který byl během druhé světové války potopen německou ponorkou; během dvouleté operace se podařilo většinu těchto stříbrných ingotů vyzvednout – se na svou zaváděcí cenu již nikdy nepodívaly. Jakkoli především Gregory Stemm se opravdu pokoušel z konceptu postavit relevantní byznys a popularizoval své podnikání mimo jiné spoluprací s televizí Discovery Channel na dokumentární show Treasury Quest. Náklady na hledání a následné vyzvedávání vraků spojené s diskusemi s vládami, v jejichž jurisdikcích se vraky nacházely, se ukázaly být příliš komplikované.

„Máme tým námořních badatelů, historiků a archivářů, kteří procházejí světové knihovny a archivy a zkoumají potenciální vraky lodí. Využíváme všechny dostupné primární zdroje – soukromou korespondenci účastníků, originální dokumenty dochované v archivech nebo zveřejněné přepisy těchto dokumentů, novinové zprávy, vládní vyšetřování, obchodní záznamy a všechny další základní zdroje, které se obvykle používají v námořní historii,“ popisoval Stemm svůj modus operandi pro magazín Military History. Odyssey tím však „pálila“ hotovost a občasná trefa, respektive podíl na vyzvednutém bohatství už nedokázaly otočit firmu dlouhodoběji do černých čísel. Takže zhruba čtvrtstoletí po IPO se akcie firmy propadly do jednociferných dolarových a nyní až centových hodnot a Odyssey byla nucena změnit svůj profil z „hledání pokladů“ na obecnější „průzkum mořského dna“. Tam ale nyní pátrá především po fosfátech a dalších minerálech.

Lodní vraky jsou prostě příliš specifický koníček a jejich hledání je i přes stále pokročilejší technologie pomyslným „hledáním jehly v kupce sena“. Náklady na tyto procesy společně s těmi navazujícími na „povolovací procesy“ a vyzvednutí vraku dělají z romantické profese hledače pokladů velmi dlouhodobý a většinou nerentabilní byznys. Který se velmi obtížně kvantifikuje/analyzuje a následně nabízí investorům. Což ostatně dobře ilustruje i případ největšího dnešního souboje o miliardový poklad z mořského dna. Tam investoři čekají na vyrovnání už téměř půl století. První výstřel přitom zahřměl před více než třemi staletími. A mimochodem: byl špatně zamířený.

Velikánský nález…

V roce 1708 se jednalo o normální kolonizační přesun bohatství z Latinské Ameriky směrem do Španělska. Na tehdy deset let sloužící trojstěžník jménem San José v oblasti dnešní Panamy naložili náklad drahých kovů z jihoamerických kolonií (především ze zlatých a stříbrných dolů v bolivijském Potosí) a loď s více než šestisetčlennou posádkou se na začátku června 1708 měla po zastávce v přístavu Cartagena vypravit přes Atlantik do své španělské destinace.

Ani do kolumbijské zastávky nicméně nedoplula. U poloostrova Barú španělskou galeonu vystopovalo britské válečné loďstvo. A pokusilo se jí zmocnit. Britská dělová salva však podle dostupných pramenů minula „necitlivé“ břicho lodi a zasáhla zásobníky se střelných prachem. A toho trojstěžník San José osázený čtyřiašedesáti děly neměl málo. Krátce po obřím výbuchu se tak místo v rukou Britů koráb ocitl na mořském dně. Tam pak setrval více než 250 let.

Klidný pobyt pod hladinou ustal s progresem sonarové techniky a dalšími vymoženostmi 20. století. Soupisy nákladu v podobě zlata, stříbra a smaragdů měly jít už v tehdejších cenách do miliard dolarů a přitáhly ke galeoně pozornost hledačů pokladů. A po lodi San José, jinak též nazvané „Svatý grál lodních vraků“, se začalo intenzivně pátrat. V roce 1981 skupina investorů skrytá za firmou Sea Search Armada oznámila úspěch. Přičemž si začala činit nárok na pětatřicetiprocentní podíl z hodnoty pokladu, jejž plánovala na své náklady vyzvednout.

Kolumbie si ovšem představovala jiné dělení a její parlament přijal zákon, podle něhož měl podíl nálezce pokladů v kolumbijských teritoriálních vodách činit pět procent. A následně podléhat pětačtyřicetiprocentní dani. Načež začala předlouhá právní bitva, do které se následně vložili se svými nároky i Španělé, zástupci potomků domorodých Bolivijců, kteří v Potosí poklady vytěžili, i ekologové a námořní historici, kteří zase mají vlastní představu o nakládání s pokladem respektive s místem odpočinku stovek lidí (z posádky se kdysi zachránilo pouze jedenáct námořníků).

…a ještě větší problémy

A tak se odhadovaná hodnota nálezu dodnes vyšplhala na 18 miliard dolarů, právní spory doputovaly do Haagu a pozice zainteresovaných stran nemají jednoduché východisko. „Je to velký zmatek a nevidím tam žádné přímočaré řešení,“ komentovala situaci pro BBC historička Carla Rahn Phillipsová, jež o galeoně San José napsala knihu: „Španělský stát, kolumbijská vláda, různé domorodé skupiny, hledači pokladů. Myslím, že neexistuje způsob, jak zajistit, aby všichni odešli z tohoto sporu spokojeni.“

Přitom hledači podle expertů tahají za velmi krátký konec pomyslného provazu. Už jen proto, že jejich hlavní trumf – znalost místa nálezu – jim před devíti lety sebrala kolumbijská vláda, která na základě pátrání svého námořnictva prohlašuje, že také ví, kde trosky galeony s jejím nákladem leží. A naděje alespoň na návrat jejich někdejších investic se tak pro členy Sea Search Armady stále snižuje. Stejně jako kohokoli dalšího.

Podle OSN je galeona San José zhruba jedním ze tří milionů vraků, jimiž jsou poseta dna řek, jezer, moří nebo oceánů. Vzhledem k historickým konsekvencím je mnohdy velmi sporné, kdo na ně má nárok. Před čtyřiceti lety přijatá takzvaná Ústava oceánů toto téma neřeší, mezinárodní právo na otázky, komu vraky patří, kdo je má právo zkoumat a kdo má nárok na poklady v jejich troskách, neodpovídá. Když se o to na začátku tisíciletí UNESCO v rámci Úmluvy o podmořském kulturním dědictví pokusilo, řada zemí včetně USA a Kolumbie v obavě z oslabení svých nároků úmluvu neratifikovala. A hledači jsou tak stále ve vakuu. „Právní rámec není ani jasný, ani komplexní. Mezinárodní právo nemá jednoznačné odpovědi,“ shrnul situaci pro BBC Michail Risvas, jenž se na University of Southampton specializuje právě na mezinárodní arbitráže a námořní spory.