Windfall tax: dobrá politika, těžká realizace

V posledních devíti měsících stoupá inflace, akcie padají a světový růst se zastavil. Zdá se, že všichni trpí – tedy všichni kromě ropných společností.

Energetická krize vyvolaná ruským vpádem na Ukrajinu zvedla ceny paliv, elektřiny a tisíců dalších předmětů každodenní potřeby, ale producenti fosilních paliv a jejich akcionáři bohatnou.

Zisky největší americké ropné společnosti ExxonMobil se ve třetím čtvrtletí ztrojnásobily na rekordních téměř 20 miliard dolarů a firma se za letošní rok dostala už nad 43 miliard. Shell, největší evropský těžař, si letos přišel už na 30 miliard dolarů, včetně 9,5 miliardy ve třetím kvartálu. A pro BP bude tento rok zřejmě nejziskovější v historii. Politici od Washingtonu přes Londýn až po Milán proto hrozí, že zavedou, nebo už zavádějí, daň z mimořádných zisků – takzvanou windfall tax.

„Zisky těchto firem vyplývají z války – jsou důsledkem brutálního konfliktu, který pustoší Ukrajinu a dopadá na desítky milionů lidí po celém světě,“ prohlásil začátkem měsíce americký prezident Joe Biden, když slíbil, že fosilním společnostem zvedne daně, pokud nepomůžou snížit cenu paliv ve Spojených státech amerických.

Když v květnu Rishi Sunak – ještě jako britský ministr financí – oznamoval uložení daně ze zisků energetických firem, argumentoval tím, že zdanit „mimořádné“ zisky těžařů ropy a plynu je „fiskálně zodpovědný“ krok. O pět měsíců později zvažuje Sunak, který je dnes již premiérem, zvýšení této taxy z 25 na 35 procent a její prodloužení až do roku 2028.

Evropská unie mezitím zavedla „solidární příspěvek“ v minimální výši 33 procent z „přebytečných zdanitelných zisků“ fosilních společností. S 25procentní daní ze zisků energetických firem přišla také Itálie, zatímco Španělsko navrhuje dodatečnou 1,2procentní daň z prodejů těchto společností a 4,8procentní odvod ze zisků v bankovním sektoru.

Politická úvaha za těmito daněmi je prostá: málokterému voliči bude vadit, že se korporacím – zejména ropným gigantům – sahá na zisky, ke kterým přišly v těžkých časech. Návrh a provedení windfall tax je však mnohem složitější, obzvlášť když společnostem plynou příjmy z celého světa a zároveň je potřeba investovat do nových, zelenějších zdrojů energie.

Opakovaný postup

Daně z mimořádných zisků nejsou nic nového. V začátcích první světové války nejméně 22 zemí, včetně Velké Británie, USA, Francie, Itálie a Německa, zavedlo nějakou formu zdanění „nadbytečných“ korporátních zisků. Během druhé světové války, konkrétně v roce 1943, tvořil v USA tento typ odvodů 22 procent státních příjmů na daních, což podle Mezinárodního měnového fondu odpovídalo 2,2 procenta HDP.

V energetice se vlády opakovaně snaží zvyšovat příjmy z daní, když dojde k nárůstu cen. V řadě těžařských zemí, jako jsou Austrálie, Nigérie nebo Brazílie, funguje daňový mechanismus, který zajišťuje, že při zvýšení cen vzrostou i příjmy do státní kasy.

Ve Velké Británii, kde se nedaní těžba ropy, ale zisky, ministerstvo financí posledních 50 let pravidelně upravuje sazbu daně podle ceny ropy, jak vysvětluje Graham Kellas, vedoucí výzkumu fiskální politiky v poradenské společnosti Wood Mackenzie. „Britská daňová politika v oblasti ropy a plynu od počátku spočívá v tom, že se sleduje vývoj cen a daňové sazby se upravují, když dojde k dostatečně výraznému posunu cenové hladiny,“ dodává.

Naposledy sazbu dodatečné daně pro producenty ropy a plynu zvýšil někdejší ministr financí George Osborne, a sice z 20 na 32 procent po prudkém růstu cen ropy v roce 2011. Mezi lety 2014 a 2016 byla pak daň po jejich poklesu zmírněna na deset procent.

Danění zisků místo těžby ropy umožňuje Británii „brát si později víc“ a přitom dál přitahovat investice, ale „účelové“ změny sazby podle Kellase navozují pocit nejistoty.

Dopad britské daně z energetických zisků zatím není jednoznačný. Společ­nost BP, třetí největší producent ropy a plynu v Severním moři, začátkem listopadu prohlásila, že podle odhadů její britská pobočka odvede letos na daních asi 2,5 miliardy dolarů, včetně 800 milionů v důsledku nové taxy. Největší britský producent Harbour Energy očekává,

že letos do britské státní kasy odvede 900 milionů dolarů, z toho 400 milionů kvůli zdanění mimořádných zisků.

Naproti tomu Shell, který v Británii stejně jako BP vyprodukuje 120 tisíc barelů ropného ekvivalentu za den, zde letos na daních nezaplatil ani penci. Podle vyjádření firmy totiž po odečtení investic do nové výroby a nákladů na ukončování provozu starých ropných polí nezbývá ze zdanitelných britských zisků vůbec nic.

Shell dokonce z těžby ropy a plynu ve Velké Británii nezaplatil žádné daně od roku 2017. Odstupující výkonný ředitel Ben van Beurden si zřejmě uvědomil, že nulové daně vrhají na společnost špatné světlo, když Shell vedle toho akcionářům vynáší rekordní miliardové zisky, a tak se nechal slyšet, že jeho britská pobočka je ochotna platit víc. „Po firmách jako ta naše, jež vydělávají na volatilitě a současných cenách, budou vlády chtít peníze na zafinancování svých programů,“ řekl koncem října van Beurden poté, co Shell vykázal druhý nejvyšší čtvrtletní zisk v historii. „Myslím, že to musíme přijmout a vyjít jim vstříc.“

Názory některých konkurentů se však liší. Zatímco Shell vydělává po celém světě, řada producentů těžících v Severním moři je na britských ziscích víc závislá. „Hlavní tíhu nepředvídatelného zdanění neponesou velké ropné společnosti,“ říká Iain Pyle, investiční ředitel britské investiční firmy Abrdn, která patří mezi deset největších akcionářů severomořského plynařského podniku Serica Energy. „Zátěž dopadne na menší domácí producenty, místní servisní firmy a soukromé dodavatele,“ pokračuje. „Tyto společnosti a jejich dodavatelské řetězce se tak snadno nevypořádají s pěti lety vysokého zdanění ani se nemohou jednoduše přestěhovat.“

Sam Laidlaw, zakladatel a výkonný ředitel firmy Neptune Energy, jež zhruba 12 procent ropy a plynu vyprodukuje ve Velké Británii, je toho názoru, že vyšší daně jsou v pořádku, pokud je jasné, proč a na jak dlouho se zavádějí. Unijní „solidární příspěvek“ se bude týkat pouze zisků z let 2022 a 2023, jak vysvětluje Laidlaw. Naproti tomu britská daň ze zisků v energetice platí do konce roku 2025 a možná bude prodloužena až do roku 2028. „Letos už k jedné změně britského daňového režimu došlo. Udála se dost narychlo a skoro bez konzultací,“ říká Laidlaw. „Jestli přijdou další úpravy, zamává to se stabilitou sektoru.“

Co chtějí vlády

Přístup mnoha západních vlád k fosilnímu průmyslu v sobě od počátku krize skrývá jistý rozpor. Po několikaletém tlaku na to, aby tento sektor snižoval emise, najednou politici chtějí, aby firmy navýšily dodávky, přičemž po nich zároveň žádají, aby postupně přešly na ekologičtější paliva.

Přestože se Velká Británie zavázala, že do roku 2050 dostane svou emisní bilanci na čistou nulu, stále hodlá podporovat investice do těžby ropy a plynu, které považuje za nezbytné, aby měl stát dostatek zdrojů energie do doby, než bude moct zcela přejít na čistší energii. Daň z energetických zisků proto zahrnuje velkorysý „superodpočet“ za investice do nové produkce ropy a plynu, podle něhož společnosti na dani ušetří celkem 91 pencí za každou investovanou libru.

Profesor Michael Devereux z Centra pro podnikové daně při Oxfordské uni­verzitě říká, že tento krok ve své podstatě vytvořil dotaci pro fosilní projekty, které by se jinak nerealizovaly. „Opodstatněné by mohly být dotace do obnovitelných zdrojů, ale dotování investic do ropy a plynu je mnohem těžší ospravedlnit,“ tvrdí Devereux.

Ve Spojených státech Bidenova vláda nejprve hovořila o omezování nových vrtů a urychleném ústupu od ropy, ale nyní společnostem, které nezvýší produkci, hrozí sankcemi. „Pokud to nezvládnou, zaplatí vyšší daň z nadbytečných zisků a budou čelit dalším omezením,“ prohlásil Biden začátkem listopadu.

Většina analytiků však hrozbu nových federálních daní ze zisků amerických ropných společností považovala jen za prázdná slova před listopadovými volbami do Kongresu. Právě Kongres by totiž podobnou legislativu zřejmě musel schválit, ale dá se očekávat, že by se proti ní vyslovila část demokratů, kteří uhájili většinu v Senátu, a ve velkém také republikáni.

Reálnější jsou zásahy jednotlivých států federace, zejména pokud vysoké ceny neklesnou, domnívá se Kevin Book, ředitel washingtonské poradenské firmy Clearview Energy Partners. „Při vysokých cenách bývají vlády hamižné a recese by mohla ztížit finanční situaci na úrovni států i místních samospráv,“ říká Book. „V takové situaci by se po fosilních ziscích mohly začít poohlížet i některé těžařské státy – což by mohlo vést k úpravě stávajících pobídek nebo zavedení nových daní.“

Kdo seje daně

Daně z mimořádných zisků často nejsou zárukou vyšších příjmů. V Itálii se oproti předpokladům vybralo o několik miliard méně, protože řada energetických společností prostě odmítla zaplatit a dala vládu k soudu.

Vlády se také musí vypořádat s tím, že závratné zisky BP, Shellu a podobných společností, které u voličů vyvolávají největší pobouření, jsou celosvětové zisky, z nichž se například v Británii dá zdanit jen malá část. Zahraniční zisky se totiž obvykle daní pouze v té zemi, kde jich firma dosáhla. BP na začátku měsíce oznámila čtvrtletní zisk 8,2 miliardy dolarů, z Británie však pochází možná desetina, říká Kellas z Wood Mackenzie. BP podobně jako Shell rozdělení zisků podle jednotlivých zemí neuvádí.

Finanční ředitel BP Murray Auchin­closs tvrdí, že ačkoli se lidé „pochopitelně soustředí na míru našeho globálního zisku“ v době „těžké pro celou společnost“, jeho firma se svým povinnostem vůči britským daňovým poplatníkům prý nevyhýbá. V Británii podle něj dvě třetiny firemních zisků končí ve státní kase. Celosvětově zaplatila BP na daních ve třetím čtvrtletí pět miliard dolarů při průměrné sazbě 37 procent, dodává Auchincloss.

Poukazuje také na to, že zisky neputují jen k akcionářům, ale ve formě investic i do energetické transformace. BP v Británii plánuje během příštích deseti let vynaložit 18 miliard liber zejména na obnovitelné zdroje a technologie, jako je zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. „Chápu, že vlády jsou teď ve velmi těžké situaci, ale my se opravdu jen snažíme investovat a daně platíme,“ říká.

Společenské náklady krize však rostou a ozývají se i hlasy po radikálnějších řešeních. Daňový specialista Dan Neidle, zakladatel neziskové organizace Tax Policy Associates, která zákonodárcům radí ohledně daňové politiky, zastává názor, že zdanění zahraničních zisků se sice obvykle považuje za „nezdvořilé“, ale dala by se udělat jednorázová výjimka, pokud odvody z domácích zisků britských energetických společností nebudou stačit.

Podle Neidla by to šlo, „pokud věrohodně řekneme, že je to jednorázová záležitost, která se nebude opakovat“. Riziko, že společnosti přesídlí do zahraničí, aby se vyhnuly zdanění, by podle něj bylo nižší, než si lidé myslí, a dodává, že tomu, aby korporace nedanily ze stejných zisků dvakrát, by mohly zabránit dohody o zamezení dvojího zdanění. „Shell si o vyšší zdanění vyloženě říká,“ míní Neidle.

Tom Wilson, Mary McDougallová, Nathalie Thomasová a Derek Brower