Čára

Skupina Elán v jedné ze svých písní zpívá o Slovensku jako o zemi mezi Tatrami, Dunajem, Michalovcemi a Dunajskou Stredou. My se však rozhodli začít dovolenkovou expedici ještě dál, v nejvýchodnějším cípu Slovenska v Národním parku Poloniny.

Už samotná cesta autovlakem do Humenného je příjemnou změnou oproti dlouhému sezení za volantem, skutečné překvapení však čekalo za posledním větším městem, Sninou. Přehrada Starina je největší zásobárnou pitné vody v zemi, napájí krajská města Košice, Prešov a spoustu dalších míst. Směrem na severovýchod se začíná zvedat pohoří s jedním z nejhustších lesů ve střední Evropě (bohužel i zde se houfně kácí) ke slovensko-polsko-ukrajinskému trojmezí. Národní park Poloniny je součástí Bukovských vrchů, respektive východních Karpat. Kvůli vzdálenosti od městské civilizace je to jedno z nejméně turisty prozkoumaných přírodních území ve střední Evropě, Poloniny jsou zároveň označovány jako park tmavé oblohy, což odkazuje na místo s nejmenším světelným znečištěním na Slovensku.

Z Nové Sedlice, nejvýchodněji položené slovenské obce, vyrážíme hustým bukovým porostem na sever na vrchol Čierťaž, pak se vydáme po hřebenu na východ. Na několika kilometrech nastoupáme osm stovek výškových metrů a dojdeme na nejvýchodnější bod Slovenska – horu Kremenec. Výhledy do krajiny tu nejsou žádné, tato část Bukovských vrchů je původním karpatským pralesem, zapsaným na seznam světového dědictví UNESCO. Bufet tu také nečekejte, ale voda ze zdejší studánky osvěží lépe než pivo či limonáda. Výjimečnost místa je pak dána trojmezím, na pár místech se potkává slovenská, polská a ukrajinská hranice, na niž upozorňují hraniční sloupy v jednotlivých národních barvách i velký trojboký hraniční kámen.

Za poslední dny jsem si na Kre­menec opakovaně vzpomněl, když jsem sledoval vpád ruských vojsk na Ukrajinu. Právě toto místo uprostřed kouzelné přírody by se v plánech Vladimira Putina mělo stát bodem, kde by se jeho velkoruská říše potkávala s hranicí Schengenského prostoru. Nedokážu si představit, jak by Unie hlídala členitý a hustě zarostlý terén proti nekončící agresi novodobého ruského cara nebo jak by slovenská armáda s takřka nefunkčním letectvem hlídkovala na východní hranici. Slovensko-ukrajinská „čára“ má sice jen necelých sto kilometrů, ale jedna provozuschopná stíhačka je na ubránění suverenity málo.

Díky neuvěřitelně obětavým Ukrajincům je tato otázka (doufejme) přinejmenším předčasná, stejně tak všichni věříme v platnost smluv o ochraně v případě napadení člena NATO, ale zlo, které ruská armáda přinesla na Ukrajinu, otřáslo přesvědčením spousty optimistů. Putinova touha po znovuobnovení sovětského impéria se zkombinovala s prohlubující se dekadencí „Západu“ – kde se poslední dobou více než hrozba ozbrojeného útoku ve východní Evropě řešilo poklekávání sportovců, desítky scestně vymyšlených pohlaví, bizarní obvinění z rasismu nebo zavádění povinných kvót na kdovíco – a vznikla z toho regulérní válka.

Její dopad na českou i evropskou společnost – a také na ekonomiku – bude obrovský, i kdyby skončila ještě před vytištěním tohoto vydání (což se bohužel zřejmě nestane). Na následujících stranách jsme se snažili popsat geopolitické i byznysové události a predikce.

Přeji vám klid na čtení a všem lidem s dobrým srdcem hodně zdraví i štěstí. Budeme ho potřebovat.