Zdravotnický systém je třeba změnit

Zdravotnická zařízení totiž značně závisejí na platbách od pojišťoven a ministerstvo zdravotnictví se zatím ani neodvážilo přenést větší část finančních rizik na poskytovatele služeb. Bude-li však nadále konkurence a funkce tržních cen oslabovaná, stane se současná dostupnost a kvalita zdravotní péče nákladnější, a to za stále napjatějších veřejných rozpočtů.

Dosud byla veškerá doporučení k reformě systému s ohledem na jeho dlouhodobou udržitelnost ignorovaná. Proto nyní bude bolestnější, protože se podmínky pro systémové změny velmi zhoršují. Většina řešení je na nákladové straně, ale jsou obtížná a nepopulární. Značnou část péče lze zefektivnit, ještě víc koncentrovat nákladná a náročná ošetření a omezit zbytnou a duplicitní péči, ale současně rostou nároky na objem péče kvůli stárnutí populace a nové dražší léčbě.

Pokud rychle nenastane hospodářský růst, přijde diskuse, které úkony mají být plně kryté pojištěním a které vůbec, nebo se spoluúčastí. Do jisté míry by šlo o návrat k původnímu solidárnímu zdravotnímu pojištění – pokrýt zejména mimořádné a velmi nákladné situace, na něž jednotlivec nestačí, zatímco ty menší si kryje zčásti či zcela sám. Součástí takových změn je sociální ochrana těch, kterých by se to výrazně dotklo. Pro zvýšení spoluúčasti pacientů v porovnání s okolními státy u nás prostor je.

Ani rovnostářská britská Národní zdravotní služba se spoluúčasti nevyhýbá a současně část pacientů nízkou časovou dostupností vytlačuje mimo solidární systém k plné úhradě. Aktuální poplatek za položku na receptu je 9,35 libry, tedy 263 korun. Ve stejném poměru k průměrné mzdě by to pro českého pacienta bylo 113 korun.

V Německu se za předepsaný lék platí buď plná cena (je-li nižší než pět eur), nebo deset procent z ceny určené pojišťovnou, minimálně pět a maximálně deset eur. Při poměru průměrné mzdy zhruba jedna ku třem by to v Česku bylo 80 korun. Standardní jsou i poplatky za pobyt v nemocnici, deset eur za den. Samozřejmá však je i sociální ochrana.

Jakékoli změny k vyšší efektivitě nebo spoluúčasti pacientů jsou politicky nesmírně citlivé. Pokrytí chybějících nákladů státem byla dosud méně bolestivá varianta. S rostoucím deficitem už to tak být nemusí. Ani zvyšování pojistného v současnosti ekonomika neumožňuje.

Výhodou veřejného zdravotního pojištění je, že i nemajetný má nákladnou léčbu závažné nemoci zdarma. Podfinancované zdravotnictví vyčerpané nadměrným rozsahem hrazeným z veřejných zdrojů by však tuto garanci mohlo ztratit. Český systém je nyní do velké míry v pasti veřejného očekávání téměř bezplatné a vše pokrývající péče a zdravotních pojišťoven, které z rozhodnutí ministerstva zdravotnictví plně financují současná zdravotnická zařízení. Toto uspořádání je však drahé a ani významně bohatší země si ho dlouhodobě nemohou dovolit.

Na příjmové straně je nyní v Česku jasno – záleží na růstu ekonomiky a platů. Deficit bude muset řešit v úsporách nákladů. Lze jít cestou buď výraznějších kompetencí zdravotních pojišťoven a jejich tlaku na efektivitu léčby, nebo omezování růstu nároků z veřejného zdravotního pojištění a následných soukromých financí. Za současné inflace a energetické krize se však změny budou prosazovat obtížně.

Navzdory tomu je i nyní třeba přemýšlet, jak nastavit efektivnější systém nejpozději pro příští volební období. Zatím nezbývá než věřit, že se najde rozumný kompromis financování, který umožní současný model v ekonomicky udržitelném stavu alespoň tak dlouho, než se shodneme na změnách.

Ladislav Friedrich, prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR