Zelená rozumu
Pozdní fáze moderní západní civilizace, v níž máme to štěstí či smůlu žít, se vyznačuje vytvářením nových společenských protikladů. Věříme jim stejně jako dříve na rozdělení socialistického a kapitalistického tábora, přičemž se po revolucích roku 1989 ukázalo, že všude chtějí lidé víceméně totéž a je jim nakonec jedno, jaká ideologie jim to osobní štěstí přinese.
Dnes se utvrzujeme v tom, že bohatí nemohou rozumět chudým a naopak, neboť rozdíly mezi nimi rostou a s tím i nenávist nemajetných, které bohatí zase berou jako byznysové krmení (Businessfutter). Podobně: lépe vzdělaní lidé se jako giganti tyčí nad méně vzdělanými a tváří se, že ti nedovzdělaní nemají do ničeho mluvit, zatímco ti bez vzdělání žijí pocitem, že jsou diskriminováni, neboť rozumějí všemu (jak kdysi pravil jistý Giordano Bruno: „Ignorance je sestrou arogance.“). Prohlubuje se propast mezi mladými a starými, rozdíl mezi městem a venkovem. Stačí se podívat, jak volí město a jak vesnice…
Tento stereotyp vnímání, který prý jen málokdo překračuje – přitom tři čtvrtiny Čechů žijí ve městě a o víkendech na chalupě na vesnici –, je i v pozadí protestů evropských zemědělců, které ve zvláštní variantě doputovaly i do Česka. Politici na nás zapomněli a prosazují změny a regulace, jež jsou proti zájmům zemědělských podnikatelů na vesnici, znělo při demonstracích, když přes rachot antisystémových bojovníků proti vládě byli skuteční zemědělci slyšet.
Bouří se celá zemědělská Evropa, ale proti čemu vlastně, to během traktoriády v Praze jaksi zapadlo. Jde o protest proti civilizačnímu proudu, na němž Evropská unie pluje už řadu let. Farmáři nechtějí Green Deal, tedy rozhodně ne v podobě, která by jim snížila zisky a ztížila obživu. Klidně budeme ekologičtí, ale nesmíme to platit jen z vlastních kapes, zní nejobecnější argument a Evropská komise před volbami ustupuje. Protahuje se plán na omezení používání pesticidů, ruší se záměry nedotovat „zelenou naftu“, ustupuje se v povinnosti držet kvůli přirozené obnově živin část půdy jako úhor.
Volby nejsou jediným důvodem politických ústupků. Společná zemědělská politika byla po počátečním uhlí a oceli hlavním pojítkem Evropské unie dlouhá desetiletí. Šlo o to udržet nízké ceny potravin i tam, kde by to kvůli vnější konkurenci nebylo ekonomicky možné. A z této dotační politiky vyrůstal bezpečný potravinový blahobyt Unie.
Dnes už to není tak jednoduché, navíc i zemědělci, kterých dál ubývá, vidí, jak i na polích před očima odchází příroda. Je farmaření byznys jako každý jiný, nebo musí už navždy počítat s proklimaticky motivovanou krajinotvorbou? Město a vesnice se na tomto moderním východisku snad mohou shodnout a pak už je dost prostoru, abychom se my jako společenství domluvili, za jaké peníze nám naše potraviny stojí. Green Deal musí být spíše myšlenkový rámec, nikoli direktivní dogma.
Traktoriáda skončila, město pobavila, vesnici zesměšnila, komentují někteří analytici nepovedenou pražskou akci. Naštěstí kdesi mimo ni zůstává v zemědělství ještě dost racionálních lidí, kteří vědí, o co jde, i to, že propast mezi městem a vesnicí je více vynález vhodný k politické manipulaci než čistá ekonomická realita.
Přeji vám přínosné čtení, nejen o (ne)rozumu v zemědělství.
