Žiju si svůj sen

Píšou se 60. léta, Československo žije rokenrolem a společenským uvolněním, jenomže sirotek Tomáš musí vydělávat a moc nevyčnívat, aby ochránil mladšího bratra. Život se mu otřese v základech, když se před budovou československého rozhlasu objeví tanky. Za svou první hlavní roli ve filmu Vlny sklidil Vojtěch Vodochodský se svými kolegy na filmovém festivalu v Karlových Varech desetiminutový potlesk vestoje. Namísto slávy ale prý cítí především vděčnost.

► Na festivalu v Karlových Varech jste se objevil ve velmi zajímavých outfitech. Kde jste pořídil ten manšestrový oblek s velkou květinou v klopě?

Ten sehnala moje přítelkyně Marie (modelka Marie Danči – pozn. red.) v sekáči a původně to byl oblek velikosti XXXL pro 160 centimetrů vysokého 150kilového chlapa. Samozřejmě mi vůbec nebyl, ale Marie v něm viděla velký potenciál. V tu dobu jsem navázal spolupráci se zakázkovým krejčovstvím Galard a jeho majitel Karel Řepa mi nabídl, že mě obléknou do Varů a na další premiéry. Neváhal jsem mu ukázat oblek od Marie. Chtěl jsem vědět, co si o tom myslí a zda by mi ho jeho krejčí nepřešili. Poprvé řekl, že to rozhodně nepůjde. Ale zkusili to a vyšlo to.

► Je pravda, že nemáte auto?

Auto nemám, protože v Praze je nejspolehlivější emhádéčko. A vlastně jsem auto nikdy nepotřeboval. Poslední dva roky o jeho koupi sice přemýšlím, ale všichni kamarádi, moji vrstevníci, kteří auto mají, mě od nákupu odrazují.

► Jak to?

Tvrdí, že s autem v Praze je strašně starostí, že je to drahé a není ho kde zaparkovat. Navíc na natáčení mě vždycky dovezou, metrem se dostanu všude a vlastní auto bych používal maximálně na výlety. Do toho se o mě bojí máma. Myslím, že s koupí auta ještě počkám.

► Mezi odpůrce automobilismu se tedy nepočítáte?

Ne, ale auta mi v Praze vadí. Zdá se mi, že jejich počet nesmyslně narůstá a že je nadužíváme. Jen si vezměte, kolik je ve městě všech možných kurýrů, woltů, boltů a ubrů? Bydlím v Nuslích, a dostat se přes Nuselák do centra Prahy je občas i o víkendu peklo.

► Jako pravidelný uživatel pražské MHD jste si jistě všiml plakátů s hesly Zírání je obtěžování. Některé muže tato kampaň pohoršila a vidí za ní frustraci ošklivých žen. Je podle vás zírání obtěžování?

Myslím, že je rozdíl se gentlemansky podívat a ocenit krásu, nebo zírat. A spousta chlapů je v tomhle fakt nechutná, v MHD obzvlášť. Každý moc dobře ví, jestli je pod jeho pohledem sexuální podtext. Takže ano, zírání může být obtěžování. Zvlášť ve stísněném prostoru. Mám pro to pochopení, protože můj kámoš pracoval v gay baru a já tam za ním občas zašel. Setkal jsem se tehdy s pohledy, které někdy byly v pohodě a někdy naopak dost nepříjemné – jako když se mi po cestě na toaletu dostalo pohledu typu „tě vo**dám”. To si pak člověk připadá zneužitý, aniž by se cokoli stalo. Takže kampaň „zírání je obtěžování“ chápu.

► Jak jste se cítil, když diváci v Karlových Varech věnovali vám a dalším tvůrcům filmu Vlny několikaminutový potlesk vestoje?

Prvních pět minut bylo krásných, vstřebával jsem, že se to stalo. Brečel jsem, moje přítelkyně Marie brečela a všichni jsme na sebe ukazovali: „Seš dobrej! Ne, to ty seš dobrej!“ (směje se) Já jsem hodně sebekritický člověk a stojím nohama na zemi i teď. Přál jsem si, aby předpremiéra Vln dopadla co nejlépe. Ve svých nejdivočejších představách jsem viděl potlesk a hezké ohlasy. Ale tohle byl šok! Absolutní sen!

► Film Vlny získal ve Varech cenu diváků a v kinech už ho vidělo přes půl milionu diváků. Dolehla na vás sláva?

Tohle je hodně ošemetné. Rozhodně vím, že se nám film povedl. V jeho úspěch jsem věřil už od začátku. Měl jsem obrovskou důvěru v režiséra Jiřího Mádla i jeho scénář a nakonec to všechno dopadlo ještě líp, než jsem čekal. Takže spíš než slávu cítím hrdost! Jsem opravdu hrdý, že mohu být součástí filmu, který v lidech rezonuje a láká je do kina na kus kvalitní kinematografie. O tom, že bych si v takovém snímku mohl zahrát hlavní roli, se mi ještě před pár lety ani nesnilo.

► Proč jste chtěl hrát technika Tomáše?

Protože s pozvánkou na casting jsem dostal rozepsané dialogy a lehkou synopsi. Už tehdy jsem si říkal: „To by mohl být fakt dobrej film!“ Věděl jsem, že v ruce držím něco výjimečného, a líbilo se mi, jak vrstevnatě byly napsané dialogy a scénické poznámky. Díky tomu, jak Jirka popisoval postavy, jsem se velmi rychle dokázal nacítit na postavu Tomáše a jeho příběh. Tohle byl jeden z mála castingů, kdy jsem měl dopředu jasnou představu, jak na tu roli půjdu. Ze scénáře šla obrovská energie a dynamika. Dalo mi to velikou svobodu a jistotu v hereckém projevu, takže jsem se na casting hrozně těšil. A to nebývá zvykem. Jsou castingy, kdy nevím, jak na to. U Vln jsem si naopak říkal: „Kdy už to bude? Dneska si to chci zahrát!“

► Tomáš při nástupu do Československého rozhlasu podepíše spolupráci s StB. Položil jste si při přípravě otázku: „Jak bych se v jeho situaci zachoval já?“

Přiznám se, že tuhle otázku jsem si nepoložil. Nechal jsem se vést hlavně emocemi a tím, jak ke mně postava promlouvala. Ve vztahu k Tomášovi jsem našel spíše porozumění. Já jsem přece v takové situaci nikdy nebyl, nemám bráchu, nežil jsem v roce 1968, nevím, co bych tehdy dělal. A bylo by přece špatné, kdybych k Tomášovi takhle přistupoval. Spíše jsem si kladl otázku: „Chápu, proč to udělal?“ A pro mě byly jeho činy pochopitelné od samého začátku, ani na chvíli jsem Tomáše nevnímal negativně. Zdá se mi, že jeho příběh je vystaven tak, že ať už by v jeho situaci byl kdokoli, zachoval by se stejně jako on.

► Mě osobně vyděsila spojitost mezi okupací v roce 1968 a aktuálním děním na Ukrajině. Nemrazí vás, když ve Vlnách zazní, že v Československu jsou fašisti a je třeba poslat do Prahy ruské tanky?

A zajímavé na tom je, že vývoj scénáře začal už v roce 2012, tedy ještě před anexí Krymu! Vlny jsou děsivě aktuální i s ohledem na dění na Slovensku, kde právě dochází k nějaké zvláštní normalizaci skrze premiéra Roberta Fica a jeho postupnou cenzuru médií a nepohodlných lidí. Absolutně nerozumím tomu, jak může člověk, na kterého existují přímé a podložené materiály, ve kterých vysvětluje své mafiánské praktiky, a navíc pouští své kamarády z vězení, vůbec figurovat v současné politice…

► Setkal jste se s diváky, kteří Vlny kritizovali?

Setkal, v komentářích na internetu. Častý argument je: „Jak může člověk, který v té době nežil, točit film o okupaci?“ Tak to mám vždycky chuť těm lidem napsat: „A viděl jste ten film?“ Jiří Mádl se s kritikou jako režisér a autor určitě setkává častěji a podle mě je poukazování na jeho věk ten nejhloupější argument. Zajímalo by mě, jestli by režisérovi Peteru Jacksonovi, který před pár lety pro svůj film Nikdy nezestárnou rekonstruoval záběry z první světové války, vyčetli: „Jak si tohle můžete dovolit, vždyť jste tehdy nežil?!“

► Český divák miluje seriály a filmy odehrávající se v době komunistického Československa. Proč podle vás máme tohle retro rádi?

Mám k českým dobovkám spíš ambivalentní vztah. Taky jsem měl pocit, že už jsme všechno řekli třikrát. Vlny mě však vyvedly z omylu. Mám rád třeba Pelíšky, které stejně jako Vlny vypráví o těžké době skrze příběhy obyčejných lidí. Vlny jsou o tom, jak režim dopadá na vztah dvou bratrů, Pelíšky zase vypráví o osudu několika rodin. V tom je jejich síla, ale asi bych to nechtěl porovnávat. Myslím si, že se k tomuhle období rádi vracíme, protože je to taková naše nedořešená kapitola, snažíme se s naší minulostí vyrovnat. Je myslím dobré ukázat, že i v takové době byli lidé šťastní, že nic není černobílé.

► Proč jste se stal hercem?

Asi jsem k tomu inklinoval odmalička. Miloval jsem filmy, potají se natáčel na telefon rodičů a taky jsem se chodil koukat na ségru do divadla Josefa Tejkla na ZUŠ Střezina. Tam jsem pak sám na chvíli zakotvil a pěstoval v sobě vášeň pro divadlo. Můj táta (Ivan Vodochodský – pozn. red.) sice není vystudovaný herec, ale k hraní měl vždycky blízko. Bral mě do divadla, znal jsem se s herci, se kterými táta hrál, pak natáčel svoji Prima vařečku. První roli jsem dostal náhodou ve třech letech, když jsem si v Klicperově divadle zahrál Ježíška. Táta byl tehdy král Herodes. Pořádně jsem ale začal hrát až ve 23 letech.

► Je pravda, že jste trémista?

Býval jsem, ale to byla jen fáze. Díky zkušenostem jsem mohl nabýt sebevědomí před kamerou i na jevišti, pochopil jsem, co funguje, a co ne, získal jsem know-how sám na sebe. Ale mít zdravou trému, to je naopak dobře. Je to takový pud sebezáchovy a herce to vyhecuje k lepším výkonům. Během studií na DAMU to však byla spíš tréma paralyzující.

► Co ji spouštělo?

Jsem hodně citlivý a DAMU je velmi kompetitivní prostředí. Naši profesoři chtěli, abychom byli univerzálně nejlepší, a když jsme nebyli, tak se s námi nemazali. Na konci prváku to se mnou nevypadalo moc dobře. Měl jsem dost svých bloků a tenhle přístup je ve mně ještě posílil. To, co bylo uvnitř, jsem nedokázal pustit ven, byl jsem nesvobodný v projevu. Jakmile jsem se necítil komfortně, uzavřel jsem se do sebe.

► Není to normální lidská reakce?

To sice ano, ale když chcete být herec, tak se to nehodí. Neuměl jsem si vytvořit pomyslnou čtvrtou stěnu a prostor veřejné samoty. Jako studenti herectví jsme museli jít přes všechny svoje strachy, a když to nešlo hned, bylo to špatně. Přitom některé věci chtějí čas, zkušenost, trpělivost. Zároveň jsme se neměli bát riskovat. Jenomže na mě a pár dalších spolužáků to mělo opačný efekt.

► Profesoři na DAMU vám neporadili nějakou metodu, jak trému zvládnout?

Byla to metoda cukr a bič a já jsem ten typ člověka, který potřebuje slyšet i vlídné slovo a být pozitivně motivován. Na druhé straně mě tenhle přístup naučil disciplíně, pokoře a taky tomu, že se jen tak nesesypu. I když pár vlasů mi tehdy vypadalo. (směje se)

► Není to dost zastaralý přístup?

Je to zkostnatělý a neindividuální systém výuky. Ale to se bavíme o katedře činoherního herectví a pár pedagozích, nechci to globalizovat. Katedra alternativního a loutkového herectví je mnohem progresivnější. Sice je větší procento absolventů s uplatněním z činohry, ovšem studenti „alterny“ v sobě mají něco zajímavého, kreativního, svobodného. Vycházejí odtud strašně zajímavé osobnosti.

► Vedle herectví máte zajímavý vedlejšák – obchodování na burze. Jak jste se k němu dostal?

V době covidu mi kamarád říká: „Hele, kup akcie. Teď to kvůli panice na trhu hodně propadlo.“ Lidi tehdy nevěděli, co bude, jestli se náhodou neblíží apokalypsa a všichni neumřeme. Byla to ukázková panic selling (výprodej v panice – pozn. red.) a v tu chvíli je samozřejmě nejlepší nakoupit. Tak jsem nakoupil, udělal rychlý zisk a měl pocit, že jsem profesionál. Pak mi to nějakou dobu nešlo, ale teď si platím kurzy profesionálů, pracuji na vlastní strategii, testuju ji a chci se obchodování věnovat naplno.

► Co to znamená?

Hlavní trh funguje od pondělí do pátku od 15:30 našeho času. Ve tři si k tomu sednu, udělám si analýzu trhu, což mi zabere deset minut. Podívám se, jestli tam jsou zajímavé obchodní příležitosti, a pokud jsou, udělám obchod a v pět mám hotovo. Když se mi obchod nepovede, po obědové pauze newyorského času dělám další obchody třeba až do osmi hodin. Fyzicky a časově to není náročná práce. Ale naučit se to dělat konzistentně dobře, to je práce na několik let.

► Opravte mě, ale není to obchodování se spekulacemi?

Trochu ano, ale také musíte brát v potaz pravděpodobnost a risk versus odměna. Celá price action (cenová akce) má danou psychologii, která se opakuje už od první poloviny 20. století a posledních sto let se chová pořád stejně. Naučit se číst a analyzovat grafy, to bych přirovnal k učení se programovacího kódu. Základ se naučíte, ale pak už musíte pracovat sami. Správně obchodovat vás nikdo nenaučí. Baví mě, že je to kompetitivní prostředí, kde vyhrávají jen ti, co to umí nejlíp. Je to taková hra, kterou beru jako alternativu k herectví, abych mohl jednou za dva roky natočit dobrý film a po zbytek volna obchodovat z Mallorky. (směje se)

► Už jste prodělal?

Ztrátové obchody mám a vždycky mít budu. Mám asi padesátiprocentní úspěšnost, ale i to stačí, abych byl profitabilní vzhledem k poměru  :  risku k odměně. Ideálně by obchodník neměl riskovat více než dvě procenta svého kapitálu. Takže když mám 10 tisíc dolarů, v jednom obchodu nebudu riskovat víc než 200 dolarů.

► Lze obecně říct, do čeho se teď vyplatí investovat?

Bohužel neinvestuji do akcií dlouhodobě. Já investuji do akciových indexů nebo futures a na daných pozicích zůstávám pět až třicet minut. Ale kdybych měl poradit, myslím si, že na koupi S&P500 akciového indexu z dlouhodobého hlediska vyděláte vždycky.

► Bylo náročné vyrůstat jako dítě slavného táty, hvězdy televizních obrazovek?

Žili jsme v Hradci Králové, kde diváci tátu hodně poznávali. Když jsme jeli nakoupit, cítil jsem jejich pohledy, lidi za ním chodili se vyfotit. Bylo to… zajímavé. Učitelky ve škole mi to pak dávaly sežrat. „Myslíš si, že když máš tátu v televizi, tak můžeš zlobit?!“ Ne, já zlobil, protože jsem zlobit chtěl.

► Vaše sestra Tereza se také věnuje herectví, hraje především v úspěšných nekonečných seriálech. Bavíte se spolu o práci?

Ségra se vydala trochu jinou cestou. Na zušce v Hradci učí dramaťák a dělá to výborně. Mají spoustu ocenění, baví ji to. Sama se ale rozhodla, že se herectvím nechce živit, což je rozdíl mezi námi dvěma. Já jsem do toho šel naplno, vystudoval jsem DAMU, bylo to pro mě buď, anebo. Sestra to pojala jako hobby.

► Kdo přišel s tím, abyste si s otcem udělali testy DNA?

Mamka! Náš táta si totiž dlouho dělal srandu z toho, že on je hnědooký a hnědovlasý, já jsem modrooký blonďák, on je pravák, já zase levák. Ale mám jeho oči, uši, oba milujeme jídlo, rádi vaříme. Táta ovšem vždycky říkal, že jsme se sestrou modroočka, že nám udělá testy DNA, výsledek nám daruje pod stromeček a potáhneme z baráku. Tenhle fórek recykloval asi patnáct let, až se máma rozhodla dát mu to jako dárek k šedesátinám. A vidíte – jsme jeho! K tomu jsme mu ještě po vzoru kapely Lunetic zazpívali „Jsi náš táta“, takže samozřejmě brečel.

► Vaše vizáž modrookého blonďáka vás jistě předurčuje jen k určitým rolím. Vadí vám tenhle limit?

Ani ne. Sice pořád vypadám o dost mladší, než ve skutečnosti jsem, ale snad dokážu zahrát i starší postavy. Zrovna na roli Tomáše z Vln mi několik lidí řeklo, že jim na plátně připadám starší a rozvážnější. Ale jsou castingy, kdy už dopředu vím, že danou roli nemůžu hrát. Typologicky nebo věkově.

► Máte s tím potíž i v detektivním seriálu Specialisté, kde hrajete kapitána Petra Hájka?

Občas jo, když zatýkám padesátileté herecké bardy se slovy: „Co jste si jako myslel?!“ (směje se) Ale myslím, že ty správné role ke mně budou přicházet s tím, na kolik se já sám budu cítit.

► Nedávno jste oslavit třicetiny. S jakým pocitem se vám těch třicet svící sfoukávalo?

Upřímně jsem si pokládal otázku, jestli jsem stihl všechno, co jsem chtěl. Třicetiny jsou opravdu milník! Dvacetiny mi byly jedno, ale mně bude za deset let čtyřicet! Myslím, že jsem se dostal do nejproduktivnějšího věku, kdy si člověk urovná, co chce, a konečně taky ví, kudy jít. Teď mě, doufám, čeká dalších krásných deset let života a film Vlny je k třicetinám krásný výkop.