A zase to duní

Je ještě brzo ráno, město na severozápadě Francie se teprve ospale probouzí. Skupinka pěti postarších mužů vypadá, že na dnešek se těšili celý rok. V rukou čerstvé výtisky regionálního deníku Le Maine, v nichž hltají několikastránkovou přílohu plnou fotek závodních aut. Je sobota 3. června a na centrálním náměstí Republiky v Le Mans se za chvíli rozběhne pokračování technických přejímek závodních speciálů přihlášených do letošního ročníku legendárního závodu 24h Le Mans.

Pánové spolu mluví francouzsky, ale záhy je poměrně zjevné, proč letití fanoušci dorazili na náměstí tak brzo. V jejich větách dost často rezonuje slovo porsche. Německá automobilka se totiž po šesti letech do Le Mans vrátila se zbrusu novým speciálem Porsche 963, a když ráno dorazily tři její tovární vozy na valnících, ztichlo celé náměstí.

Sto let od prvního závodu se velké automobilky začaly do Le Mans vracet a atmosféra vytrvalostního závodu se zase o něco víc přiblížila k sedmdesátým a osmdesátým létům, tedy zlaté éře světového vytrvalostního motorsportu.

Bílé prozření

Tím prvním, co člověka upoutá, když vystoupí po sto minutách jízdy vlakem TGV z Paříže, je všudypřítomná bílá barva. Na stavbách, perónech i jejich originálně zavěšeném zastřešení připomínajícím stany. Hned nádraží v Le Mans zkrátka návštěvníka oslní a dává pocit něčeho speciálního.

Jak člověk stoupá ulicí Avenue du Général Leclerc dál do centra města, plakátů a výloh obchodů s logy a nálepkami 24h Le Mans velmi rychle přibývá. Stejně tak fanoušků. Čím blíž je náměstí Republiky, tím víc chodec přemítá, jak blízko nitru globálního motorsportu zrovna je. Právě teď a tady se odehrává to, co se snažili zachytit už Steve McQueen a spol. v roce 1970 ve filmu Le Mans.

Kulisy starobylého francouzského města plného mohutných staveb a za nimi spousta menších a větších, ale vždy silných příběhů vonících benzinem s dobrým, ale často i tragickým koncem. Auta s extrémně silnými, a tím pádem nebezpečnými motory tam, kde celý zbytek roku probíhá normální život. I to je magie Le Mans.

Zatímco většina ostatních závodů se jezdí na uzavřených tratích, více než třináct kilometrů dlouhý okruh La Sarthe vede z velké části po běžných silnicích, kudy dennodenně projíždějí tisícovky osobních a nákladních aut. Motorsport tu zkrátka úplně prorůstá do běžného života města.

A dobře je to vidět i první červnový víkend, kdy přímo v centru probíhají technické přejímky všech závodních vozidel. Zatímco komisaři kontrolují váhu auta, rozměry či jeho motor, zpoza zábran sleduje jejich práci několik tisíc přihlížejících. Řada z nich čeká s ošuntělými zápisníky, až se mezi nimi objeví i piloti a podepíšou se jim stejně jako jejich předchůdci pět, deset či patnáct let předtím. Atmosféru naprostého splynutí motoristického sportu a života Le Mans pak dokreslují situace, kdy mechanici tlačí vozidla po přejímkách náměstím mezi korzujícími lidmi.

Za oknem

Ty nejniternější pocity ovšem samozřejmě přicházejí o několik kilometrů dál. Když fanoušek rychlých vozů sedne v centru na tramvaj linky T1 a dojede s ní až do parčíku na konečnou. Už cestou lze z okna sledovat notoricky známé zeleno-bílé dopravní cedule s názvy městských částí či okolních vesnic, podle nichž se jmenují nejznámější části okruhu jako Mulsanne či Arnage či Les Hunaudières. A když se pak tramvaj blíží ke své poslední stanici a za okny se rýsuje zatáčka podél symbolické aleje Tertre Rouge, kudy automobily vjíždějí do míst, kde dosahují rychlostí více než tři sta kilometrů v hodině, začíná tep opět zrychlovat.

Zatímco La Sarthe se poprvé kompletně uzavřel v neděli 4. června, aby mohlo proběhnout testování vozidel, ještě v sobotu byla většina silnic normálně otevřena. Jednoduše ideální příležitost k tomu projít si místa, kudy se budou už za pár hodin prohánět jedny z nejsofistikovanějších závodních vozů současnosti.

A tak jsem v odpoledním slunci vyrazil na známou šestikilometrovou rovinku Les Hunaudières, která dřív platila za jedno z nejnebezpečnějších míst celého okruhu. Auta zde dosahují nejvyšších rychlostí a často se stávalo, že tu létala – tedy že se nadzvedla tím, jak je vzduch v obrovské rychlosti podfouknul. I proto je dnes dlouhá rovinka rozdělena dvěma zpomalujícími zatáčkami. Na to, že tu vozy jedou vysoce přes tři sta kilometrů v hodině, není silnice nijak zvláštně upravena. Chodce až překvapí, jak úzká vlastně je a že její krajnice připomínají spíše polní stezku.

Pár stovek metrů před zpomalující šikanou, jíž se říká Daytona, stojí přímo u cesty žlutý domek. Už několik desetiletí v něm funguje restaurace Auberge des Hunaudières, kde si během „Le Mans dnů“ nesednete. Tak vyhlášená mezi samotnými týmy, automobilkami, jejich sponzory a fanoušky je.

V sobotu 3. června tady však ještě panovalo ticho a klid. A tak si člověk mohl k obědu a sklenici červeného vína najít místo u stolu, odkud měl z okna výhled jak na proslulou rovinku, tak na spoustu obrázků na stěnách připomínajících nejslavnější vozy, jež se v uplynulých desetiletích po La Sarthe proháněly a každou vteřinu ze čtyřiadvacetihodinového závodu bojovaly o to, aby vůbec spatřily jeho cílovou čáru.

Americké zpestření

Přes to všechno je třeba říct, že technické přejímky ve městě i prohlídka dosud ztichlého okruhu jsou spíš takovým chozením kolem nažhavené kaše. Nejsilnější emoce přicházejí s okamžikem, kdy se silnice uzavřou, za dlouhými svodidly se objeví traťoví maršálové v oranžových kombinézách a z amplionů se ozve francouzský pozdrav. Je neděle 4. června ráno a blíží se hodina, kdy letos stoletý závod 24 hodin Le Mans vejde do své horké fáze.

A pak v okamžiku, kdy se v boxové uličce rozsvítí zelené světlo a na trať vyjede dvaašedesát závodních speciálů tří kategorií, nastává regulérní motoristická extáze. Letos o to víc, jak nabité závodní pole je. Především tedy nejdůležitější třída Le Mans Hypercar. Tam se po minulých hubených letech přihlásilo rovnou šestnáct posádek. Každou z nich tvoří tři piloti, kteří se během závodu za volantem střídají.

Obrovské nadšení, jak už bylo vidno ve městě, způsobuje návrat německé automobilky Porsche a jejího nového hybridního speciálu 963. Továrna se spojila s americkým podnikatelem Rogerem Penskem, aby spolu postavili nový tým. Že by Porsche v Le Mans rádo navázalo na svých devatenáct předchozích vítězství, nejlépe dokládá to, že na start postavilo hned tři tovární speciály. Další, tedy čtvrté Porsche 963, pak jede v barvách zákaznického týmu.

Letošní čtyřiadvacetihodinovka bude opět dunivá a plná soubojů, což dokazuje i návrat italské automobilky Ferrari do nejvyšší kategorie. Už během testů, tréninků a vlastně i kvalifikace se ukázalo, že rudé monoposty Ferrari 499P budou asi největším překvapením Le Mans. Italům se jednoduše podařilo postavit konkurenceschopné auto, jež dokáže zatopit nejen vytrvalým toyotám, ale ujíždí celému zbytku hlavní kategorie Hypercar. A že naopak domácí hybridy Peugeot 9X8 můžou na vítězství pomýšlet jen v tom případě, že se soupeřům nebude dařit.

Vůbec největší radost uším návštěvníků dělají americké speciály Cadillac V-Series.R s 5,5litrovým motorem konstrukce V8 o síle 680 koní. Jejich dunivý zvuk je slyšet zdaleka. Ovšem ještě větší paseku – a to především na rovině Les Hunaudières, kde je slyšet mnoho vteřin před i po průjezdu – dělá další americký host. Upravený Chevrolet Camaro ZL1 týmu Hendrick Motorsports, jenž letos do Le Mans přivezl ducha slavné americké série Nascar. Působí tu sice především jako obrovské zpestření, nicméně díky své síle 680 koní v testech i trénincích válcuje všechna vozidla v kategorii GTE.

Pokud by fanoušek snad hledal ve startovní listině české zastoupení, už několik let bude smutný. Zatím posledním českým pilotem v Le Mans byl v roce 2014 Jan Charouz. Od té doby do nejslavnějšího vytrvalostního závodu světa nikdo jiný z naší země nepronikl.

Přicházejí dobré časy

Po pěti letech, kdy francouzskou čtyřiadvacetihodinovku opanovala automobilka Toyota a její hybridní speciály, to letos před závodem vypadalo trochu jinak. Jistota obhajoby byla pryč a především rudé Ferrari 499P vypadalo velmi hladově. Novou situaci si připouštěl i Rob Leupen, šéf týmu Toyota Gazoo Racing. K soupeřům přistupoval velmi pokorně.

Když pak během krátkého setkání přímo v boxech došla řeč na samotný závod Le Mans, začal se usmívat: „Co mám na Le Mans nejradši? Je to kombinace několika věcí. Ze všeho nejvíc historie – Le Mans je legenda. Byl jsem dítě, měl jsem šest sedm let, když jsem si pořád hrál s autodráhou a jezdil jako Jacky Ickx, byl to můj oblíbený jezdec. Le Mans je extrémní výzva nejen pro celý tým, ale pro každého z nás. Navíc ta atmosféra, kdy je všude cítit, jak blízko týmům a závodu chtějí lidé být.“

Ona atmosféra gradovala celý uplynulý týden. Počínaje nedělními testy přes středeční a čtvrteční kvalifikace a noční tréninky až po sobotu 10. června, kdy v Le Mans nastal ten nejdůležitější den. Přesně ve čtyři odpoledne, za tónů symfonické básně Richarda Strausse Tak pravil Zarathustra se téměř dvě stovky jezdců pustily do náročné čtyřiadvacetihodinové bitvy na třináct a půl kilometrů dlouhém okruhu. A stovky tisíc diváků podél trati mají husí kůži.

Sto let po zahájení tradice je znát, že pro Le Mans opět nastává ta lepší etapa v dějinách. A že vytrvalostní závodění to má minimálně na několik dalších let dobré. Velké automobilky se i přes otřesy na trhu vrátily a jsou ochotné do vývoje a provozu závodních hybridních speciá­lů investovat. Vive la Le Mans!

Autor je členem redakce Reportérů ČT