Adopce za miliony

Dědická daň se poprvé objevila už ve Svaté říši římské. Vybíralo se pět procent z hodnoty odkázaného majetku a její výnos sloužil k financování penzí vysloužilých vojáků. V Česku byla sice na konci roku 2013 zrušena, v mnoha zemích světa a zejména Evropy se však vybírá. Právě starý kontinent je, jak se zdá, šampionem ve zdanění dědictví. Například v Belgii může v závislosti na regionu, míře příbuzenství a hodnotě dědictví sazba této daně dosáhnout až těžko uvěřitelných 80 procent. Vysoké dědické daně vybírá například Dánsko (nejvyšší možná sazba 52 procent), Německo a Švýcarsko (až 50 procent) či Francie (45 procent).

Vyspělé státy obecně sahají po této dani mnohem častěji než země rozvojové. Starší studie španělské firmy UHY Fay & Co. zaměřující se na daňové poradenství vyčísluje, že sazby dědické daně v zemích G7 a Evropské unie jsou více než desetkrát vyšší než v rozvíjejících se ekonomikách. To potvrzují i sazby z dalších vyspělých států – v Jižní Koreji můžete odevzdat státu až polovinu zděděného majetku, v Japonsku dokonce 55 procent a v USA i 40 procent.

Hračka pro bohaté

Samozřejmě výše uvedené sazby daní platí pro nejvyšší majetky a také často závisejí na příbuzenském vztahu, nejvíce logicky platí osoby cizí. Dobrým příkladem je sousední Německo. Zatímco v případě příbuzných v první skupině dědiců (například manžel, manželka či přímí potomci zesnulého) činí v případě dědictví v hodnotě přesahující 26 milionů eur sazba „pouhých“ 30 procent, tak u nepříbuzných osob se vyšplhá na tučných 50 procent. A nejde jen o sazby daně, ale i o nezdanitelné částky. Zatímco v první skupině je nezdanitelná částka u dědické daně čtyři sta tisíc eur, tak ve třetí skupině je to jen dvacet tisíc eur.

Tušíte správně, správným nastavením „rodinných“ vztahů lze na odvodech státu značně ušetřit. Například pokud německý občan pan Schmidt chce odkázat majetek v hodnotě pěti milionů paní Wagnerové, se kterou není příbuzný, odvede dědička do státní kasy téměř 1,5 milionu eur. Pokud ale pan Schmidt paní Wagnerovou adoptuje, dědická daň klesne na 874 tisíc eur. A tak v zemích, které vybírají dědické daně, je adopce dospělých poměrně oblíbená. Například v již zmíněném Německu se počet adopcí nezletilých pohybuje posledních deset let těsně pod hranicí čtyř tisíc osob ročně. Adopce dospělých sice německé statistiky nesledují, ale podle šetření ekonomického listu Manager Magazin se tam může každoročně uskutečnit stejný počet osvojení dospělých osob. Časopisu to potvrdila i advokátka Dorothee von Dettenová z Kolína nad Rýnem, jež se specializuje na rodinné právo.

Z investigace Manager Magazinu vyplývá i další zajímavost. Obzvlášť oblíbený je tento právní akt na jihu Německa, kam se často stěhují bohatí Němci. Zatímco například v Berlíně byl počet adopcí dospělých a nezletilých vyrovnaný, u soudu v Mnichově se uskutečnily asi čtyři stovky osvojení, z toho ale téměř tři čtvrtiny připadaly na osoby starší osmnácti let. A ještě výraznější podíl dospělých vykazuje zemský okres Starnberg v malebném podhůří Alp, velmi oblíbeném právě zámožnými občany Spolkové republiky. Soud tam vyčíslil počet osvojení dospělých od ledna do prosince 2023 na 36. Počet osvojení nezletilých za stejné období byl pouhé tři případy.

Přísné podmínky

Německé rodinné právo umožňuje osvojení zletilé osoby pouze tehdy, pokud mezi osvojencem a budoucími osvojitelem existuje co nejbližší vztah. „Taková adopce není možná, neexistuje-li morální ospravedlnění. Osvojení zletilé osoby je morálně oprávněné, pokud mezi osvojitelem a osvojencem již vznikl vztah rodič–dítě nebo se vznik takového vztahu dá očekávat,“ řekla advokátka von Dettenová. Přitom i zletilá osvojená osoba získává příjmení svého adoptivního rodiče, a navíc se stává dědicem rovnoprávným s jeho dosavadními případnými potomky. To je poměrně zajímavý aspekt, protože pokud adoptivní rodič nemá své biologické potomky ve velké oblibě, může tak omezit jejich povinné podíly na dědictví.

Každý případ přitom posuzuje soud, jenž může adopci zamítnout. Podmínky jsou přitom přísné, vedle dostatečného věkového rozdílu asi 15 let nesmí jít o situaci, kdy mezi osvojencem a osvojitelem existoval předchozí sexuální vztah, a důvodem adopce nesmí být ani získání povolení k pobytu cizinců, ani zamezení hrozícího vyhoštění. V neposlední řadě by důvodem adopce neměly být ani žádné daňové motivy, jako je výše zmíněná úspora na dědické dani, nicméně z vyjádření advokátů oslovených Manager Magazinem právě finanční aspekty hrají zásadní roli, a to tím spíše, čím větší jsou aktiva osvojitele.

Když se však jedná o velké peníze, k soudní při často není daleko. Spory také často vznikají v případě osvojení zletilými v souvislosti s dědictvím nebo firemním nástupnictvím. V procesu adopce jsou nakonec u soudu vyslechnuti všichni zúčastnění – včetně potomků, kteří mohou být v důsledku případné adopce znevýhodněni. „Stávající děti se mohou vyslovit proti adopci. Rodinný soud zvažuje zájmy zúčastněných osob, adopce pouze za účelem vyloučení jiných dětí je zakázána,“ popisuje von Dettenová.

Justiční dohra

Německé soudy se nebojí v takových situacích rozhodovat negativně. Nejzná­měj­ším případem poslední doby byl zřejmě případ hamburského podnikatele s kávou Alberta Darbovena (podle posledních odhadů by měl disponovat majetkem v hodnotě 150 milionů eur), který se před pár lety pokusil adoptovat Andrease Jacobse (tomu je aktuálně 60 let, věkový rozdíl mezi oběma pány činí 27 let), dědice stejnojmenné brémské kávové dynastie, který se však stáhl z podnikání. Plán narazil na odpor Darbovenova biologického syna Arthura Ernesta Darbovena a hamburský soud na konci roku 2018 adopci zamítl.

A další spory o osvojení a dědictví jsou na obzoru. Na konci loňského roku se francouzský multimiliardář Nicolas Puech, bezdětný osmdesátník a dědic dynastie luxusního zboží Hermès v páté generaci, dostal na titulní stránky novin. Objevila se totiž informace, že velkou část svého jmění (jeho hodnota je odhadována na více než deset mi­liard eur), chce odkázat svému někdejšímu jednapadesátiletému zahradníkovi. Za tímto účelem plánuje Puech žijící ve švýcarském kantonu Wallis adoptovat svého bývalého zaměstnance, uvedl list Tribune de Genève – k velké nelibosti nadace Isocrate, rovněž sídlící v Ženevě. Nadaci přitom založil sám Puech v roce 2011 a dosud byla určena jako dědic jeho aktiv. Ihned poté, co se plány staly známými, Isocrate Foundation oznámila, že je proti, ale nechává dveře otevřené pro diskusi se svým zakladatelem. Pokud se ale nedohodnou, ponechá rozhodnutí v této věci na příslušných úřadech, uvádí nadace. Jinými slovy, bude-li Puech trvat na svém záměru, o případu rozhodne švýcarská justice.

Jiné adoptivní záměry evropských miliardářů budou mít soudní dohru zcela určitě. Na konec března je například naplánováno řízení u krajského soudu v Ulmu, které má projednat spor mezi Erwinem Franzem Müllerem, zakladatelem drogistického řetězce Müller, a třemi jeho loveckými přáteli. Müller v polovině desátých let adoptoval své známé Andrease, Stefanii a Adriana a začlenil je tak do nejužšího okruhu své rodiny. Mimo jiné speciálně vytvořená fotoalba zjevně stačila k tomu, aby soud v Ulmu přesvědčila o jejich dlouholetém a zvláštním vztahu. Ale šlo i o peníze: Müllerovi lovečtí společníci v průběhu adopce v roce 2015 podepsali prohlášení o zřeknutí se podílu na dědictví a dostali za to prý značnou náhradu.

Ta jim ale evidentně již nestačí. Adop­tivní potomci drogistického magnáta žalují o „prohlášení o neúčinnosti smlouvy o vzdání se povinného podílu“. Podle magazínu Bild chce uvedené lovecké trio vysoudit svůj povinný podíl náležející jim ze zákona, tedy majetek za půl miliardy eur. Forbes odhaduje aktuální jmění jednadevadesátiletého německého podnikatele na tři miliardy dolarů.