Advokacie je posláním, nejen byznysem

Pavel Fráňa patří mezi advokáty, kteří zažili bouřlivý rozvoj české advokacie po roce 1989. Po více než 30 letech se letos rozešel se společníkem a pokračuje ve vlastní kanceláři. V rozhovoru mluví o proměnách advokacie od devadesátých let, generační obměně právníků, roli umělé inteligence v právu a o svém propojení práva s fotbalovým klubem Bohemians.

► Co vás na začátku devadesátých let přivedlo k právu a advokacii?

K právu jsem se dostal těsně před sametovou revolucí – šel jsem studovat práva, protože mě zajímaly mezinárodní vztahy a s tím spojená právní úprava. Právnická fakulta tehdy připravovala pro druhé ročníky nový program mezinárodních vztahů, na který jsem byl přijat. Ve stejném roce přišla revoluce a všechno se začalo dynamicky měnit.

► Jak se odvíjela vaše profesní dráha v advokacii?

Byla přímočará. Ještě během studia práv jsem začal pracovat v advokátní kanceláři, která vznikla v Hradci Králové a začínala působit i v Praze. Zůstal jsem v ní celý profesní život – po škole jako advokátní koncipient a po advokátních zkouškách jako partner. Strávil jsem v ní 33 let, podílel se na jejím fungování a rozvoji až do jejího rozdělení k letošnímu 1. lednu. Jsem přesvědčen, že se nám podařilo vytvořit dobře fungující kancelář s respektovanou pozicí na trhu. Během let jsem přijal i dvě další profesní role: stal jsem se rozhodcem u rozhodčího soudu při hospodářské komoře a začal se věnovat mediaci. Alternativní řešení sporů se však u nás zatím příliš neprosazuje.

► Proč se vaše dlouholetá, relativně velká, přitom ryze česká advokátní kancelář letos rozdělila na dvě části?

Hlavním důvodem bylo, že jsme se s druhým společníkem přestali shodovat na směřování kanceláře. Poslední roky se naše představy rozcházely. Pět let jsme plánovali postupné předání kanceláře mladším kolegům, ale nakonec bylo zřejmé, že společník není připraven a ochoten takovou změnu uskutečnit. Navíc každý preferoval jiný okruh klientů: on spíš veřejnou sféru, já soukromou klientelu. Naše postoje se rozešly natolik, že řešením bylo kancelář rozdělit. Asi tomu přispěl i věk a s tím zkušenosti, kdy člověk již není ochoten dělat kompromisy za každou cenu a některé věci přehlížet. Každý si k sobě vzal tým spolupracovníků, kteří sdíleli podobný styl práce, zaměření, ale i žebříček hodnot. Jsem rád, že kolegové, kteří šli se mnou, chtějí vykonávat advokacii obdobným způsobem jako já a nebojí se změn a nové dynamiky v chodu kanceláře.

► Jakou máte s novou kanceláří Fráňa a partneři vizi do budoucna?

Chceme navázat na to dobré z tradice a zároveň hledět dopředu. Hodláme si udržet flexibilitu a do advokacie zapojovat i mladou krev. Základem je pro nás úcta k advokacii, vnímáme ji jako určité poslání, nejde jen o vydělávání peněz. Jde nám o pomoc klientovi a o zachování hodnot, které k advokacii patří. Dnes možná ne všichni kolegové tento přístup sdílejí, ale my ho chceme dál ctít.

► V čem se dnešní mladí advokáti liší od generace, která začínala v devadesátých letech?

Existují velké rozdíly. Dnešní mladí advokáti mají často vynikající jazykové znalosti a širší rozhled – mnozí z nich strávili část studia v zahraničí a dobře znají evropské právo. Na druhou stranu už advokacii nevnímají jako již zmíněné poslání nebo profesní komunitu. Vytrácí se kolegialita a respekt. Způsob jednání se výrazně změnil – někdy mě až zarazí chování některých mladších kolegů třeba u soudu nebo před svými klienty. Svět práva je dnes tvrdší a méně osobní než dřív. Věřím, že alespoň u nás v kanceláři se takový přístup neujme.

► Když k vám nastoupí začínající právník, co ho musíte naučit, nebo odnaučit? Mají mladí lidé zkreslené představy o advokacii z populárních seriálů?

Pokud má uchazeč o místo koncipienta nevhodné postoje nebo návyky, spolupráci s ním raději ani nezačínáme. U perspektivních mladých kolegů se ale některé věci dají korigovat a rozvíjet. Nejvíc je potřeba zapracovat na jejich přístupu k práci a ke klientům a na komunikačních dovednostech. Mladým právníkům dnes často chybí umění mluvit s lidmi tváří v tvář – nejsou zvyklí vystoupit a něco souvisle odprezentovat. Mají pocit, že si vystačí s e-maily, ale tak to v advokacii nefunguje. Kdo neumí srozumitelně mluvit, obvykle neumí pro ostatní jasně věci popsat. Právě v tom se jim snažíme pomoci, aby profesně rostli.

► Vnímají mladí advokáti jinak rovnováhu práce a soukromí než vaše generace?

Ano, to je pro mladé velké téma. Otevřeně říkají, že nechtějí práci obětovat všechen čas. Nejsme kancelář, která by tomu bránila – snažíme se udržet rozumnou rovnováhu mezi prací a osobním životem. Oproti devadesátým letům se doba změnila: dnes nikdo nepracuje takovým tempem, všichni se víc věnují rodině a volnu. Mladší generace se nebojí si o to říct nahlas, někdy možná chtějí až příliš. Kdybychom jim úplně vyhověli, kancelář by nemohla fungovat, poskytujeme službu, a to žádá čas a nasazení. Vždy je to o hledání rozumného kompromisu.

► Je umělá inteligence v advokacii užitečný sluha, nebo spíš hrozba? Využíváte už nějaké AI nástroje v právní praxi?

AI nástroje testujeme, nechceme ale naskočit na módní vlnu jejich až nekritického příjímání. Zatím si netroufáme nasadit AI nástroje do plnohodnotného provozu kromě rutinních činností. Uvědomujeme si, že nevhodné používání těchto nástrojů může vést k zahlcení klientů i třeba soudů výstupy, které sice vypadají odborně a impozantně z hlediska jejich rozsahu, ale jejichž užitná hodnota tomu neodpovídá. Jdeme jinou cestou – chceme nabízet řešení, o kterém jsme přesvědčeni, že je pro klienta nejpřínosnější. Nástroje strojového učení tak zůstávají v rukou zkušeného právníka, nikoli prostředkem k produkci univerzálních řešení. Za řešením, které klientovi doporučím, si profesně musím vždy stát já, ne umělá inteligence. Nechci se živit přeprodejem výstupů AI, ale vlastním rozumem a zkušenostmi. Umělá inteligence může pomoci při rutinní administrativě nebo drobnostech, ale v klíčové právní praxi zatím může napáchat víc škody než užitku. Ostatně, v USA už zavedli pravidlo, že advokát při podání k soudu stvrzuje reálnost všech citací – jinak by si AI mohla vymýšlet neexistující judikáty a justice by se zahltila nesmysly.

► Má ještě rodina nebo podnikatel svého dvorního právníka?

V dnešní době je „rodinný advokát“ spíše rarita. Osobně tak označuji dlouhodobou spolupráci s klientem, který mi důvěřuje a obrací se na mě s různými právními záležitostmi. Typicky jde o majitele firmy, který mě pak považuje za „rodinného“ právníka a pošle ke mně i své děti nebo nově založené společnosti a blízké známé. Tyto osobní vazby se dnes často přetrhnou, jakmile firma povyroste – nastoupí noví manažeři a přivedou si vlastní právníky. Kde však vzájemná důvěra přetrvá, tam pojem rodinného advokáta pořád dává smysl. Právě takové dlouhodobé vztahy s klienty si chceme udržet a rozvíjet.

► Máte blízký vztah k fotbalovému klubu Bohemians Praha 1905. Kde jsou kořeny této vášně?

Sahají do mládí. Od sedmi let jsem navštěvoval Klokánek a následně hrál fotbal v mládežnických týmech Bohemians včetně ligového dorostu. V době přechodu do dospělého fotbalu jsem se dostal na práva a fotbalové působení ukončil, chtěl jsem hrát buď na nejvyšší úrovni, nebo vůbec. Láska k zeleno-bílým barvám mi ale zůstala. Po mnoha letech, kdy klub upadl do konkurzu, mě oslovili známí, jestli bych nepomohl s jeho záchranou. Začal jsem se v Bohemce angažovat právně – převzal jsem všechny její soudní spory. Zároveň jsem se domluvil s Družstvem fanoušků Bohemians, že potáhneme za jeden provaz. Fanoušci získali v klubu desetiprocentní a mládež dvacetiprocentní podíl a současně se vyhledávali další vhodní akcionáři. Zlomovým okamžikem byla dohoda a vstup rodiny Dariusze Jakubowicze do klubu, u kterého platí právě i ten rodinný advokát.

Po všech těch bitvách se podařilo klub stabilizovat a zachránit a jsem rád, že se mohu věnovat takovým věcem, jako je tvorba smlouvy s architektem, který navrhl dominantní tribunu v Ďolíčku ohledně rekonstrukce stadionu. Dnes je Bohemka finančně zajištěná a máme před sebou snad už jen pozitivní vyhlídky. Letos slavíme 125 let od založení klubu a doufám, že do konce roku poprvé symbolicky kopneme do země a zahájíme rekonstrukci vršovického stadionu. Pokud se to v následujících, ideálně jen třech letech podaří dokončit, bude to krásné završení našeho dlouholetého snažení.