Banky v Itálii zachvátila akviziční horečka

V létě 2022 se římský magnát Francesco Gaetano Caltagirone setkal s Giuseppem Castagnou, generálním ředitelem banky Banco BPM, aby mu předložil svůj návrh: BPM by mohla převzít svého většího rivala, investiční banku Mediobanca. Podle dvou zdrojů dobře obeznámených s tehdejšími jednáními však Castagnu myšlenka nepřesvědčila. A sám Caltagirone nikdy veřejně nepotvrdil, že by takový návrh skutečně padl.

Své úsilí ovlivnit směřování italského finančního sektoru však nevzdal. Nyní, o necelé tři roky později kulminuje konsolidační vlna mezi italskými bankami – ve hře je hned několik vzájemně propojených transakcí a on sám sehrává klíčovou roli v propletenci zájmů této mocenské hry. Osmdesátiletý stavební a realitní magnát, jenž zároveň vlastní vlivný římský deník Il Messaggero, drží totiž podíly v několika klíčových italských firmách – mimo jiné v investiční bance Mediobanca a v pojišťovně Generali, kde je Mediobanca největším akcionářem. Podle lidí z jeho okolí doufal, že by převzetí Mediobanky spřízněným investorem mohlo otevřít cestu k výměně jejího vedení. To by mu pak pomohlo k dosažení svého hlavního cíle: sesadit generálního ředitele Generali Philippa Donneta, s nímž se dlouhodobě rozcházel ve strategických otázkách. Caltagirone se k věci odmítl vyjádřit.

Využití nejstarší banky světa

Jeho druhý pokus, jak ovlivnit směřování Mediobanky, však nakonec vedl přes banku Monte dei Paschi di Siena (MPS). Nejstarší banka světa, která byla v roce 2017 znárodněna, se o sedm let později ocitla v hledáčku pravicové koaliční vlády italské premiérky Giorgie Meloniové. Už loni začala hledat cestu, jak restrukturalizovanou MPS navrátit do soukromých rukou.

V listopadu prodala italská vláda patnáctiprocentní podíl v MPS a právě Caltagirone část těchto akcií obratem nakoupil. Do hry vstoupily také Banco BPM a Delfin, což je holdingová společnost miliardářské rodiny Del Vecchiových. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že tato tradiční toskánská banka ze Sieny znovu povstane coby významný hráč na domácím finančním trhu, možná prostřednictvím fúze s BPM. „Třetí největší bankovní skupina v zemi“ – tak tehdy takovou ambici popisoval pro Financial Times jeden z vládních činitelů, v narážce na již etablované giganty Intesa Sanpaolo a UniCredit.

To, co následovalo, však šokovalo ministry i investory. Nejprve, krátce po prodeji akcií, přišel UniCredit s nevyžádanou nabídkou na převzetí BPM za deset miliard eur (přibližně čtvrt bilionu korun). V lednu pak ale MPS překvapila trh vlastním návrhem – chtěla převzít Mediobanku, a to za třináct miliard. A nakonec se minulý měsíc přidala i samotná instituce, Mediobanca, když zase oznámila nabídku na koupi Banca Generali – soukromé banky a správce aktiv, kterou ovládá pojišťovna Generali.

Dopady na Itálii i na Evropu

Tato horečná vlna transakcí má potenciál zásadně přetvořit italský bankovní sektor – a zároveň završit dlouhé období ozdravování po krizích minulého desetiletí, kdy nedostatek kapitálu a hromadící se nesplácené úvěry ohrožovaly samotné základy některých z největších italských bank. Střet mezi bankami a mocnými postavami v pozadí však bude mít dopady i na politiky sedící v Římě a na finanční instituce po celé Evropě. Důvodem je těsné propojení italských bank, pojišťoven a správců aktiv s jejich protějšky ve Francii a Německu.

„Problém všech těchto fúzí a akvizic tkví v riziku, že budou bezzubé a potáhnou se donekonečna,“ říká Stefano Caselli, děkan fakulty managementu z univerzity Bocconi v Miláně. Podle něj hrozí, že některá z transakcí sice projde, ale s minimální podporou akcionářů – a to by jen prohloubilo nejistotu. „Pro bankovní systém by to byl ten nejhorší možný scénář.“

Ještě před rokem by převzetí Mediobanky jejím menším rivalem – někdejším firemním klientem – působilo jako krajně nepravděpodobné. Banka Monte dei Paschi di Siena (MPS), přezdívaná „Babbo Monte“ čili Taťka Monte, byla po staletí největším zaměstnavatelem v Sieně, tradičně levicově orientovaném městě, jehož radnice byla od druhé světové války téměř výhradně v rukou komunistů či socialistů. Přestože byla MPS veřejně obchodovaná, fakticky ji ovládala nadace s kapitálem osmi miliard eur (200 miliard korun), která financovala místní univerzitu, sportovní kluby i legendární koňské závody: dostihy Palio. Vliv levice však zdaleka nekončil u městských hradeb – stranické špičky se na tuto banku opakovaně obracely s žádostmi o podporu či protislužby.

Sesuvy dolů, vzestup nahoru

Po katastrofální akvizici konkurenční banky Antonveneta za devět miliard eur v roce 2007 se však karta obrátila. Nadace musela banku finančně sanovat a zároveň omezit podporu spřáteleným strukturám i místním institucím. A její podíl v MPS se postupně ztenčil – z původních 46 procent na méně než půl procenta v roce 2014. O tři roky později už musel zasáhnout přímo stát a banku zachraňovala italská vláda.

Z MPS se kvůli tomu stal symbol selhání italského bankovního sektoru. V roce 2021 nabídla vláda Maria Draghiho, autora nedávné zprávy o EU, její privatizaci UniCreditu, ten však pod vedením generálního ředitele Andrey Orcela odmítl. O rok později – pět let po znárodnění – už banka čelila miliardovým právním rizikům v důsledku dvou desetiletí skandálů, chybných rozhodnutí a obrovského objemu nesplácených úvěrů. Opět se ocitla na pokraji krachu. Mediobanca zorganizovala pro MPS klíčové navýšení kapitálu a ambiciózní generální ředitel Luigi Lovaglio dokázal přesvědčit investory, že tahle tradiční banka má stále ještě šanci na záchranu. Do roku 2024 – po sérii soudních rozhodnutí, která umožnila uvolnit téměř půl miliardy eur původně určených na právní spory – vyplatila MPS svou první dividendu po třinácti letech. Obnova MPS představovala pro italské pravicové strany, které ještě donedávna stály mimo hlavní politický proud, historický úspěch. „Pravice uspěla tam, kde levice po celá desetiletí selhávala,“ konstatuje anonymně jeden z bankéřů v Miláně.

Následně vláda obrátila svoji pozornost k bance BPM – v rámci širšího plánu proměnit MPS v takzvaný „třetí pól“ italského bankovnictví. Generální ředitel BPM Giuseppe Castagna však dal jasně najevo, že o tuto cestu nestojí. „Nemáme zájem o fúze a akvizice,“ prohlásil v září před novináři. „Budeme pokračovat v samostatné strategii,“ stál si za svým.

Krok, který ničí hodnotu

Podle lidí obeznámených s uvažováním ředitele Luigiho Lovaglia začal šéf MPS jen několik měsíců po existenčním navýšení kapitálu vážně zvažovat nabídku na převzetí Mediobanky. Když však byla transakce zveřejněna, vyvolala šok napříč politickým i finančním establishmentem. Akcie MPS se propadly o více než deset procent a analytici tvrdili, že nabídka postrádá přesvědčivé ekonomické zdůvodnění. Generální ředitel Mediobanky Alberto Nagel ji dokonce označil za krok, který „ničí hodnotu“.

Pokud by nabídka uspěla, MPS by s největší pravděpodobností dosadila do čela Mediobanky nové vedení – o totéž se přitom v minulosti neúspěšně pokoušeli jak skupina Delfin, tak sám Caltagirone. Podle zasvěcených zdrojů by změna mohla mít dopad i na vedení pojišťovny Generali. Její stávající management byl sice nedávno znovuzvolen na další tříleté období (s podporou Mediobanky), ale alternativní kandidátka prosazovaná Caltagironem získala jen tři křesla. „Nadcházející týdny a měsíce budou pro Generali okamžikem pravdy – a Caltagirone se společností Delfin budou muset otevřeně ukázat, jaké záměry s pojišťovnou skutečně mají,“ míní Stefano Caselli.

Lovaglio na březnové konferenci v Londýně uvedl, že podíl v Generali „není pro MPS zásadní“ a že „naší jedinou ambicí je stát se spolu s Mediobankou třetí největší bankovní skupinou v zemi“. Italský ministr hospodářství a financí Giancarlo Giorgetti v rozhovoru pro Financial Times přiznal, že jej tato nabídka „trochu překvapila“, zároveň však zdůraznil, že „oblast působnosti Mediobanky a MPS se vzájemně doplňují“. On i lidé z Lovagliova okolí odmítají, že by šlo o politicky řízenou akci. „Nemám ambici řídit banku,“ prohlásil Giorgetti a dodal, že celá transakce by mohla urychlit státní odchod z MPS. „Dnes jsme menšinovým akcionářem… Pokud bude (nabídka na Mediobanku) úspěšná, budeme mít v nové bance jen pět procent. A poté možná vyklidíme pole,“ dodal vrcholný politik.

Co se to s bankami děje

Akviziční horečka, která zachvátila italské banky, vyvolává otázky nejen mezi evropskými finančními institucemi, ale i uvnitř samotné italské vlády. Generali, na níž Caltagirone soustředí svoji pozornost, je největším individuálním držitelem italských státních dluhopisů. Krátce předtím, než MPS oznámila svou nabídku na převzetí skupiny Mediobanca, Generali zveřejnila záměr vytvořit společný podnik pro správu aktiv s francouzskou bankou Natixis. A tato vyhlídka vyvolala v Římě nervozitu – vláda vnímala dohodu jako možné ohrožení tolik potřebného financování státního dluhu.

Ministr financí Giorgetti však odmítl, že by nabídka MPS na Mediobanku byla reakcí na tento francouzsko-italský projekt. „Pokud je transakce mezi Generali a Natixis v rozporu s národním zájmem, jak jej definuje zákon o zlaté pravomoci, mám nástroje, jak ji zastavit – a obejdu se přitom i bez takovéhle baraondy,“ prohlásil s odkazem na italský výraz pro „chaos“. Široce pojatý italský zákon přezdívaný Zlatá moc dává vládě právo vetovat dohody nebo si klást podmínky u transakcí týkajících se národních strategických aktiv. Původně byl přijat na ochranu klíčové infrastruktury před nepřátelskými převzetími zahraničními subjekty, postupem času se však jeho působnost rozšířila na řadu odvětví. V domácích bankovních či pojišťovacích transakcích byl tento mechanismus dosud využíván jen zcela výjimečně – v dubnu však Řím stanovil pro nabídku UniCreditu na převzetí BPM hned několik podmínek: požadoval mimo jiné, aby skupina UniCredit zcela ukončila své aktivity v Rusku, kde dosud provozuje dceřinou banku, a zároveň dodržovala stanovený poměr úvěrů ke vkladům. Vláda rovněž trvá na tom, aby se UniCredit zavázal pokračovat v nákupech italských státních dluhopisů prostřednictvím správce aktiv Anima, jehož má BPM právě převzít. Analytici nicméně upozorňují, že při samotném převzetí Animy ze strany BPM – jejímž největším akcionářem je francouzská Crédit Agricole – podobné požadavky Řím nevznesl.

UniCredit označil tyto podmínky za potenciálně škodlivé pro „plnou volnost a schopnost činit v budoucnu rozumná a obezřetná rozhodnutí“. Také další exper- ti považují postup vlády za neobvykle direktivní. „Žádné jiné finanční instituci dosud nikdo nenařizoval, jaký má mít poměr úvěrů ke vkladům nebo kolik má investovat do státních dluhopisů,“ podotýká jeden bankovní manažer z Milána. Podle milánského děkana Stefana Caselliho vláda využila všechny dostupné nástroje, aby prosadila své politicko-ekonomické priority: „S podobným přístupem jsme se setkali i v dalších evropských zemích.“

Složité vztahy se státem

Napětí mezi UniCreditem a římským politickým vedením má hlubší kořeny – sahá až k neúspěšnému pokusu o privatizaci MPS v roce 2021. Když se loni UniCredit pokusil o převzetí německé Commerzbank, vyvolalo to nevoli v Berlíně a v Římě jen posílilo dojem, že generální ředitel Andrea Orcel míří se svými ambicemi daleko za hranice domácího trhu.

A když UniCredit oznámil svou nabídku na převzetí BPM, vicepremiér Matteo Salvini při veřejném vystoupení v Miláně vyjádřil naději, že spolupracující instituce jako BPM a MPS „nebudou stavěny do obtížné pozice“. Jeden z oslovených akcionářů UniCreditu si myslí, že se tím Orcel zahnal do kouta. „On do UniCreditu nastoupil s příslibem fúzí a akvizic,“ říká tento investor. „Od tradiční MPS dal ruce pryč ve chvíli, kdy mu ji vláda v podstatě nabízela zadarmo, pustil se do Commerzbank, ale narazil u německé vlády. Pak se vrhl na BPM – za mnohem vyšší cenu, než jakou by mohl získat před dvěma lety – čímž opět naštval vládu a teď už opravdu nemá kam couvnout,“ míní investor. UniCredit situaci nekomentoval.

Někteří lidé obeznámení s Orcelovým uvažováním se však domnívají, že Uni- Credit svoji nabídku na akvírování BPM nakonec stáhne. Pokud by se tak stalo, Řím by přece jen mohl získat poslední šanci zorchestrovat vznik onoho „třetího pilíře“ italského bankovnictví – prostřednictvím převzetí Mediobanky bankou MPS. Ministr Giorgetti popsal navrhovanou transakci „něco jako fúzi, která by mohla zlepšit situaci obou bank“, a dodal, že „pro italskou ekonomiku by to mohlo být zajímavé“. Jenže obchod MPS stále potřebuje souhlas Evropské centrální banky (ECB), která by mohla zvýšit nejistotu stanovením vyšší než obvyklé minimální hranice pro přijetí nabídky. A samotní akcionáři Mediobanky, kteří mají už příští měsíc rozhodovat o akvizici Banca Generali, mohou mít úplně jiné představy. Kritici Mediobanky už léta tvrdí, že se příliš spoléhá na svých třináct procent akcií Generali, které jí zajišťují třicet procent zisků. Podle znalých lidí z bankéřských kruhů si její generální ředitel Alberto Nagel dobře uvědomuje, že pokud si chce Mediobanca uchovat nezávislost, musí se zbavit svého podílu v Generali ve výši 6,5 miliardy eur (163 miliardy koruny). „Jinak bude vždy zranitelný a jeho oponenti si pokaždé najdou dobrou záminku, jak na něj zaútočit,“ říká jeden z nich. Mediobanca odmítla věc komentovat.

Hodně tajuplná skládačka

Nákup společnosti Banca Generali k tomu dává příležitost, protože Nagel navrhuje financovat akvizici prodejem podílu v Generali – polovinu by získala sama pojišťovna Generali výměnou za svůj podíl v Banca Generali a zbytek by skončil na trhu. „Není náhoda, že Mediobanca nabízí zaplatit Banca Generali svým podílem v Generali,“ dodává zdroj. Podle akademika Caselliho to bude pro ostatní akcionáře dilema. „Na jedné straně mají ještě atraktivnější spojení zahrnující jak MPS, tak Banca Generali, ovšem už bez pojišťovny Generali. Na druhé straně mohou vsadit na variantu, že Mediobanca a Banca Generali vytvoří velkého hráče ve správě majetku,“ dodává děkan.

Pro bosse Caltagironeho a společnost Delfin, kteří dohromady vlastní 27 procent akcií, by hlasování pro nabídku Mediobanky na převzetí Banca Generali znamenalo smířit se s tím, že se jim zavřou zadní vrátka do Generali…

„Teď nastal moment, kdy byli premiérka Meloniová, váhavý Castagna, ambiciózní Lovaglio, Orcel – rozený obchodník, staromódní Caltagirone, i obratný Nagel odhaleni a už se nemohou dál skrývat,“ říká jeden z insiderů, „hodiny tikají.“ Tyto různé nabídky se proměnily v okamžik zúčtování pro italský finanční sektor a tak či onak povedou k zásadní proměně po letech postcovidové paralýzy. Jeden z insiderů to glosuje: „Každý příliš dlouho přešlapoval na místě a snažil se chránit si svůj píseček, až už bylo pozdě. „Teď je ve hře tolik proměnných, že se celá skládačka nejspíš složí úplně jinak, než by se dalo z nabídek soudit.“

Silvia Sciorilli Borrelliová, Amy Kazminová, FT