Bereme si, co jsme nechtěli

Prostě radar nebude, tak můžeme uvažovat, že bychom Brdy kompletně zpřístupnili veřejnosti. S mírnou nadsázkou se dá říct, že právě tahle slova tehdejšího ministra obrany Alexandra Vondry (ODS) stála v dubnu roku 2011 na začátku dlouhého a komplikovaného veřejného obhajování, proč česká armáda po mnoha desetiletích opustí kopcovitý prostor na pomezí Středočeského a Plzeňského kraje.

Za zrušením vojenského újezdu tehdy řada místních viděla především podnikatelskou lobby. Říkalo se, že v Brdech časem vyrostou resorty, hotely, a dokonce i sjezdovky. „Žádní podnikatelé do toho nezasahovali. Jednoduše jsme si spočítali náklady,“ vysvětlil tehdy Jan Vylita, generální sekretář ministra obrany, Lidovým novinám. Podle něj byl stav, kdy si armáda držela pět velkých újezdů, déle neudržitelný.

Střih, rok 2024. Obrana předvádí téměř dokonalý obrat. Bez oblasti v Brdech pro výcvik dělostřeleckých paleb se prý už neobejde. Nejdřív minomety a teď i samo­hybné houfnice se tedy do prostoru vrátí. „Dělostřelectvo a minometné jednotky musely za výcvikem jezdit na Hradiště či Libavou, což bylo ekonomicky velmi nákladné a také komplikované z hlediska koordinace s ostatními armád­ními útvary,“ tvrdí Jan Cífka, velitel posádky v Jincích.

Doprava houfnic po železnici prý „celý proces neúměrně komplikuje, prodlužuje a samozřejmě prodražuje“.

Jak je možné, že neuběhlo ani deset let od chvíle, co obrana po urputném obhajování toho, jak Brdy pro dělostřelecký výcvik vlastně vůbec nepotřebuje, razantně otočila? Co všechno se uvnitř ozbrojených sil muselo stát, že vojáci nyní návrat střeleb obhajují argumenty, proti nimž kdysi tak vehementně bojovali?

Detailní pohled do hlubin armádní duše navíc ukazuje, že zdaleka nejde jen o pahorkatinu rozprostřenou mezi Středočeským a Plzeňským krajem. Že těch míst, nad nimiž si vojsko v minulosti „umylo ruce“ a odešlo, aby se tam postupně začalo vracet, je hned několik. Jak tedy vypadá to překvapivé manévrování, kdy si ozbrojené síly berou místa, která už nechtěly?

Příběh z vojenského letiště

Jedněmi z výmluvných lokací, kde si člověk může ověřit, jak má armáda promyšlené své odcházení a zda třeba náhodou nejde o zbytečná rozhodnutí, jsou (bývalá) vojenská letiště. Třeba Žatec, odkud stíhačky zmizely před třiceti roky. Před dvaceti lety se pak osud základny uzavřel úplně, když soukromá firma provedla za 88 milionů korun demolici dlouhé vzletové a přistávací dráhy.

Areál se definitivně proměnil v průmyslovou zónu, kde se dnes vyrábějí hlavně pneumatiky. Letadlo tu tak dnes může přistát maximálně nouzově na dálnici D7, která po žatecké plošině kopíruje prostor bývalého důležitého letiště.

Aby vzdušné síly podobně nepřišly o možnost přistávat v západních Čechách, začaly se po letech přešlapování více angažovat v případu letiště Líně u Plzně. Jen pro připomenutí – základna byla od roku 1996 v pronájmu, ministerstvo obrany pak smlouvu s firmou PlaneStation Pilsen vypovědělo v roce 2013 kvůli dlouhodobému neplacení nájemného. Jenže společnost se z areálu nedaří dostat, resort víceméně jen sleduje, jak dochází k ničení jeho infrastruktury. Více než deset let tak obrana z pozice majitele přihlíží devastaci bývalé základny s přistávací plochou dlouhou téměř dva a půl kilometru.

Jak psal týdeník Euro na začátku roku 2020, už tehdy nájemce ministerstvu dlužil kolem 45 milionů korun. „Pokud společnost dobrovolně areál neopustí, jedinou šancí je domoci se soudního vyklizení, o což se snažíme. Žaloba na vyklizení je podána již několik let, ale soud o ní dosud pravomocně nerozhodl, protože řízení přerušil do pravomocného vyřešení sporu o dlužné nájemné,“ upřesňoval Jakub Fajnor, tehdejší mluvčí ministerstva. „Po dořešení soudních sporů se současným nájemcem je v zájmu armády udržet letiště Líně v síti letišť České republiky. Využití letiště pro potřeby obrany státu bylo v rámci koncepčních dokumentů schváleno vládou,“ dodal Fajnor.

O věci se opět začalo mluvit v momentě, kdy česká vláda chtěla do Líní nalákat německý Volkswagen a projekt jeho gigafactory. Když se vize nenaplnila, přispěchali vojáci. Na ploše velké 390 hektarů, na jejímž malém kousíčku dnes funguje stanice letecké záchranky, chce armáda vybudovat logistické centrum a základnu pro aktivní zálohy s kapacitou šesti stovek lidí. Tedy až v momentě, kdy se z místa podaří vyštípat firmu PlaneStation Pilsen.

„V případě vojenských krizí, které se budou dotýkat bezpečnosti České republiky, bude využívána i jednotkami alianč­ních zemí (NATO),“ přiblížil už dřív Miroslav Hlaváč, první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR.

Po demolici následuje výstavba

Podobný obrat se dá sledovat i na jiných místech Česka. Třeba v Rakovníku. Před dvanácti roky ozbrojené síly rozhodly, že tamější ženijní prapor zanikne a s tím ze středočeského města zmizí několik stovek vojáků. „Nejednalo se o žádné střílení od boku. Všemu předcházely analýzy, čísla, fakta,“ oznámil Petr Pavel, tehdejší náčelník generálního štábu, když v červenci 2013 přijel do Rakovníka na jednání se starostou řešit, jak bude vypadat odsun armády z města.

Jenže přišel rok 2015, ministerstvo mělo nové politické vedení a oznámilo, že se vojáci do Rakovníka vrátí.

Z nejrůznějších vizí nakonec zvítězila ta, že v posádce bude sídlit logistická jednotka, jež bude sloužit k podpoře spojeneckých vojsk putujících přes Česko. Obnova opuštěného areálu pak podle zveřejněných informací vyšla na desítky milionů korun.

Dalším příkladem těžko pochopitelného rozhodování může být středo­moravský Přerov. Ten byl ale ještě o něco zamotanější, neboť se do jeho příběhu přimíchaly i evropské peníze. Když v roce 2010 ministerstvo obrany uznalo, že už dále středomoravskou vrtulníkovou základnu živit nebude, přispěchaly místní samosprávy s návrhem na společné provozování. Z posádky s dopravními vrtulníky měl vzniknout aeroport se smíšeným provozem, jejž si místní představovali jako středoevropskou křižovatku pro nákladní i osobní dopravu. Co naplat, že poblíž už fungovalo brněnské i ostravské letiště. Olomoucký a Zlínský kraj společně s přerovskou radnicí založily společnost Regionální letiště Přerov.

I s vidinou půlmiliardové evropské dotace společný podnik proinvestoval mnoho milionů, ale když Brusel peníze poslal jinam a armáda definitivně provoz vrtul­níkové základny ukončila, v roce 2014 zanikla i společnost Regionální letiště Přerov. Jenže to ještě zdaleka není pointa téhle celé story. Areál by se měl během několika let stát základnou 533. praporu bezpilotních systémů sídlícího nyní v Prostějově.

„Realita se bude samozřejmě odvíjet od dostupnosti nemovité infrastruktury a rekonstrukce budov. Co se týče objektů, tak z toho, co tady je, určitě využijeme hangár pro bezpilotní prostředky a budovu staré řídicí věže. Předpokládáme, že jeden objekt projde rekonstrukcí a stavět se bude i jeden nový – ten je nyní ve fázi projektu. Určitě se to neobejde bez nějakého vozového parku, skladu a toho, co jednotka nezbytně potřebuje,“ citoval velitele praporu Jiřího Smažila v únoru regionální Deník.

Protože se ještě před několika lety počítalo, že z bývalé vrtulníkové základny bude průmyslová zóna, došlo tu k demolici několika desítek původních objektů.

Armáda: Může za to ruská agrese

I příklady Líní, Rakovníka či bochořské základny u Přerova, kdy vojsko nejdříve odejde, aby se za pár let vrátilo, oživují jednoduchou otázku. Jak koncepční jsou kroky armády? Jak je možné, že jednou generální štáb usilovně vysvětluje, proč lokalitu nepotřebuje, aby za pár let vyvíjel podobné úsilí, byť s opačným efektem – tedy proč se do místa musí vrátit a investovat do něj.

Ozbrojené síly to dnes vysvětlují změnou bezpečnostní situace v Evropě. „V minulosti bylo riziko vzniku rozsáhlého konfliktu hodnoceno jako nízké a výdaje na obranu státu se snižovaly, na což armáda reagovala snižováním svých struktur a posádek. Ruská agrese vůči Ukrajině prudce zhoršila bezpečnostní prostředí. Revize struktury a posádek armády je proto jedním z logických kroků, které armáda zohledňuje při výstavbě, rozvoji či adaptaci svých schopností na změnu zadání, bezpečnostního nebo operačního prostředí,“ reaguje Magdalena Dvořáková, mluvčí generálního štábu.

Faktem nicméně je, že třeba aktuální vývoj kolem návratu dělostřeleckých střeleb do Brd provází i rapidní změna argumentace vojáků. V minulosti od nich totiž nikdy nezaznělo, že houfnice se do oblasti vrátí, byť by mělo jít jen o teoretickou možnost.

Brdský palpost na obzoru

Jednou z obcí, jichž se obnovení paleb z houfnic plánované od 1. ledna 2025 dotkne nejcitelněji, jsou Podluhy. Místní se obávají dvou věcí. Průjezdů těžké techniky po komunikacích kolem jejich domů a hluku – nejbližší palpost totiž stojí jen něco kolem sedm set metrů od zástavby. „Občany to bude omezovat,“ myslí si Stanislav Huml (Socdem), zdejší starosta. „Hlukově určitě. Pro ty lidi to nebude jednoduché. A co se týče projíždění přes obce, to nám zatím (vojáci) slíbili, že nebudou,“ pokračuje Huml.

Podluhy se tak jako jedna z deseti obcí sousedících s cvičištěm nejvíce třesou z toho, jak hlasité rány střelba z houfnic přinese. Pro řadu místních jde o velkou neznámou – výcvik armády už si nepamatují, přistěhovali se sem až poté, co se z Brd stala chráněná krajinná oblast.

„Lidi, kteří to neznají, s tím budou mít problém. Na ten hluk se nepřipravíte,“ tvrdí Huml. S vojskem prý nyní řeší i hlukové limity. Zatím ale podle starosty čekají na vyjádření armády, kolik decibelů vlastně taková ostrá střelba ze samohybných děl Dana obnáší.

Mluvčí Středočeského kraje Josef Holek k tomu dodává, že hejtmanství považuje za nejdůležitější, aby lidé od ozbrojených sil dostávali maximum informací. „Současně je třeba zdůraznit, že problematika je plně v gesci Armády ČR,“ tvrdí Holek.

Dalšími subjekty, kterých se návrat dělostřeleckých akcí dotkne, jsou Vojenské lesy a statky (VLS) a Správa CHKO Brdy. Ty se, stejně jako místní obyvatelé, budou muset na novou realitu adaptovat, jiné řešení nezbývá.

Jak vypočítává David Novotný, ředitel oblastní divize VLS, ročně v brdských lesích vytěží zhruba 240 tisíc kubíků dřeva. Pokles v souvislosti se střelbou ne­očekávají. „Divize Hořovice hospodaří na pozemcích o rozloze zhruba 28 tisíc hektarů, posádkové cvičiště včetně ochranných zón je vyhlášeno na pozemcích o rozloze asi pět tisíc hektarů. V rámci své běžné činnosti pro VLS není problém přizpůsobit orga­nizaci prováděných prací potřebám výcviku armády,“ sumarizuje Novotný.

A stejně zůstává optimistický i Bohu­mil Fišer, vedoucí chráněné krajinné oblasti. Jak se můžou střelby dotknout návštěvnosti, Fišer ovšem netuší, neboť prý tohle číslo nesledují. „Mám informace, že je v plánu provádět střelby ve všední dny, kdy je návštěvnost minimální. Pro fungování ochrany přírody v rozšíření střeleb nevidím žádnou komplikaci. S armádou se dohodneme, jako to děláme nyní,“ myslí si Fišer, vedoucí brdské CHKO.

Co se změnilo? Ukážou příští roky

„Střelby s ostrou municí budou probí­hat ze severního směru z dříve využí­vaných prostorů palebných postavení, která jsou v rámci současného posádkového cvičiště Jince. Do budoucna se plánuje povolení střeleb z některých dalších bývalých palebných postavení. To je však nyní předmětem našich analýz a jednání,“ vysvětluje mluvčí generálního štábu Dvořáková. Z jejích slov je zřejmé, že finální podoba toho, jak bude vojsko Brdy využívat dál, zatím ještě není úplně hotová.

Dvořáková zároveň upozorňuje, že Brdy nejsou jediné, kam se vojáci chtějí vrátit. Cituje z nového strategického dokumentu Koncepce výstavby armády do roku 2035. Ten vypočítává 48 základen, v nichž bude vojsko působit. „V této souvislosti zmiňuje záměr návratu armády do posádek Přerov, Kozlov a Mošnov,“ dodává.

Dá se tak čekat, že Rakovník či Brdy jsou pouze začátkem diskuse. Válka na evropském kontinentu, stoupající obranné výdaje a spolu s nimi i tlak na zvyšování počtu vojáků a záložáků – a vlastně i vysoce citlivé znovuzapojení veřejnosti do obrany země – s sebou logicky přinesou i otevírání nových vojenských posádek.

Jestli je k tomu ale nutné nejdříve za velkých bolestí místa opustit, aby za pár let – a znovu za značných bolestí – vojáci oznámili návrat, není jasné a především pochopitelné. Snad je v tomhle čerstvá koncepce výstavby české armády logičtější než dřív. Příští roky ukážou.

Autor je editorem České televize