Bez selfie, zato s mapou
Cestovní ruch za dob meziválečné ČSR přinesl plno novinek. Ze zájmu o cestování profitovaly cestovní kanceláře, aerolinky, lázně, restaurace i hoteliéři. Meziválečné Československo zažilo nepochybný boom cestovního ruchu.
Přesto oproti dnešním časům, kdy si starousedlíci v populárních destinacích pod náporem návštěvníků stále více zoufají nad „overtourismem“, působí tehdejší čísla skromně, až směšně. Uveďme pro srovnání ubytovací kapacity Prahy: zatímco dnes se počet turistických lůžek v hlavním městě pohybuje kolem 95 tisíc (a to nezapočítáváme Airbnb), v počátcích první čs. republiky v něm bylo méně než 2 000 lůžek, což se do roku 1928 podařilo zvýšit na dvojnásobek.
A to nemluvíme o kvalitě, která byla notně nevyrovnaná. Praha přitom byla centrem; menší města – ovšem s výjimkami měst lázeňských – a venkovské obce disponovaly ještě podstatně horšími standardy. Přetrvávalo spartánské vybavení, chladné pokoje s kamínky a topivem za příplatek. Hojně se vyskytovaly štěnice, zdaleka nejen v nouzových ubytovnách pro chudé městské dělnictvo zachycených ve filmu Wericha a Voskovce Hej Rup! (1934). Dopisovatel časopisu Pestrý týden na konci dvacátých let v tomto smyslu hovořil o „československo-orientální hrůze“, nutící hosty „prosedět noc na židli a pálit svíčky“, aby štěnice zahnali.
Střídmé počty cestujících
Ostatně potenciálních turistů a cestovatelů bylo podstatně méně než dnes. Cestovní ruch se týkal v podstatě jen městských vyšších a středních vrstev. Pro rozvoj cestovního ruchu bylo nutné disponovat dostatečnými penězi a volným časem. Městské dělnictvo se nepyšnilo ani jedním z těchto předpokladů: plošná zákonná úprava garantující délku dovolené v rozsahu šesti až osmi dnů přišla až v polovině dvacátých let.
Venkovské obyvatelstvo tehdy většinou ještě nedospělo do stavu, že by ocenilo právě takový způsob trávení času. Navíc v drtivé většině – s výjimkou zemědělských podnikatelů – rovněž postrádalo čas i peníze.
Tehdejší dopravní možnosti také předurčovaly skladbu klientely zdejšího cestovního ruchu. Letecká doprava byla teprve v plenkách. Podle údajů Jana Štemberka poskytovala v roce 1930 Praha denně třináct letů do zahraničí a nejdále se dalo doletět do Istanbulu, Paříže nebo Bukurešti. Do zahraničí šlo v menší míře doletět také z Brna a z Bratislavy. V sezoně existovalo letecké spojení také mezi Lipskem a Mariánskými Lázněmi.
To mělo svou logiku. Kromě Prahy byl totiž západočeský lázeňský trojúhelník (Karlovy Vary – Františkovy Lázně – Mariánské Lázně, dnes v UNESCO) druhou hlavní turistickou destinací. Ostatní musely obstarat vlaky, na menší vzdálenosti také autobusy a u movitějších cestovatelů taxíky či privátní automobil.
Proto se výjezdy do vzdálenějšího zahraničí odehrávaly jen výjimečně. A obdobně valná většina návštěvníků ČSR pocházela z Německa, Rakouska a Maďarska.
Jak (ne)řídit cestovní ruch
Stát si prozatím tohoto odvětví příliš nevšímal a o cílené politice cestovního ruchu v dnešním smyslu toho slova mohla být řeč jen stěží. Sice již při rakouském ministerstvu veřejných prací vzniklo v roce 1908 cizinecké oddělení, ale spíše než koncepční politika z něho povstávala řevnivost ve vztahu k ministerstvu železnic o vymezení kompetencí.
První světová válka pak uvrhla cestovní ruch ve střední Evropě do agonie. Natolik, že nový stát musel po svém vzniku i některé hotely finančně sanovat. Ne každý dosáhl na podporu. Preference náležela hotelům z lázeňských letovisek. Poté, co vláda chvíli zvažovala, že by vznikl samostatný úřad pro cestovní ruch, byla tato kompetence nakonec svěřena ministerstvu obchodu ČSR.
Potřeby vytvoření státní politiky si byli vládní činitelé vědomi. Za tím cílem byl připravován i příslušný zákon, který by stanovil koncepci a dělbu kompetencí, včetně finančního zajištění. Byl chystán hned několikrát a až do zániku republiky v roce 1939 se jej nepodařilo schválit.
A ani později nebylo lépe. Expert na toto právní odvětví René Petraš v roce 2018 s výstižným sarkasmem konstatoval:
„O něm [o zákonu o podpoře cestovního ruchu] se v českých podmínkách uvažuje již od dvacátých let, takže dodnes v ČR diskutovaný zákon je některými odborníky označován jako vůbec nejdéle – a stále neúspěšně – připravovaný český zákon.“
Stát tedy musel spoléhat na rozličné zájmové spolky věnující se organizaci a koordinaci cestovního ruchu a jim přispívat alespoň subvencemi na činnost. Tyto částky byly z hlediska státního rozpočtu zanedbatelné.
Teprve ve druhé polovině třicátých let, když odezněla velká hospodářská krize, se začalo blýskat na lepší časy. Jestliže porovnáme podporu poskytnutou ministerstvem obchodu za rok 1920, což byl první trochu stabilnější rok republiky, s rokem 1938, tak vzrostla na úctyhodný sedmnáctinásobek. A trend prudkého vzestupu připadal na roky 1935 až 1938.
Zřejmě to souviselo s tím, že resort obchodu, průmyslu a živností tehdy spravoval protřelý živnostnický politik Josef Václav Najman, jenž si byl významu cestovního ruchu dobře vědom a byl schopen v rozpočtových jednáních obstarávat i prostředky.
Podnikání s čerstvým luftem
Oproti jiným hospodářským odvětvím působil stát v oboru cestovního ruchu i jako aktivní podnikatel. Republika po starém Rakousku-Uhersku totiž „zdědila“ segment státních lázní.
Jejich historii zpracoval již citovaný Jan Štemberk, který konstatuje, že „ani s podporou, kterou se státním lázním dostávalo, však nedosáhly takového věhlasu jako vyhlášená lázeňská místa (západočeské lázně či Piešťany)“.
Vláda nejprve zvažovala, co s tímto dědictvím. Týkalo se to hlavně Slovenska, kde mnohé z těchto podniků vyžadovaly pro dlouhodobou zanedbanost nemalé investice. V rámci expertních porad nakonec zvítězila cesta státního podnikání nad pronájmem. Privatizace, která by byla diskutována dnes asi především, tehdy nebyla tématem.
Byla nakonec dána přednost provozu ve státní režii a v roce 1921 byl dokonce do stávajícího portfolia, kam spadalo například Štrbské pleso, Sliač nebo dva mariánskolázeňské hotely, přikoupen ještě hotel s radiovými lázněmi v Jáchymově.
Státní lázně zpočátku nefungovaly zrovna ideálně. Nutnost velkých investic, nezkušenost nového managementu a těžkopádnost státního eráru udělaly své. Postupem času se však provoz zlepšil. A díky státním lázním si republika mohla později dovolit zajišťovat i zlevněné pobyty pro chudší obyvatelstvo, pro něž by komerční pobyty zůstávaly nedostupným luxusem.
Peče o zdraví v počátcích ČSR ostatně tvořila základní pilíř cestovního ruchu, tak jak se na našem území formoval od poloviny 19. století. Vodní lázně inspirované Priessnitzem vznikaly po celé republice. Po první světové válce se ovšem často rozšiřovaly a měnily na lázně klimatické, nabízející pobyt na čerstvém vzduchu, jak se stalo v Lázních Sedmihorky na okraji Českého ráje.
Hybatelem rozvoje prvorepublikového cestovního ruchu, jak upozorňuje historik Jiří Šoukal v knize Slasti a strasti letních bytů (2016), se stala představa ozdravného pobytu v přírodě. Uskutečňována byla formou „letování“ – přestěhování domácnosti na letní byt.
Krajanské spolky a Klub českých turistů (KČT) iniciovaly kampaně lákající k pobytům v oblastech nezasažených industrializací. V zázemí velkých měst a v horských oblastech tak vznikaly první rekreační oblasti nabízející zdravé ovzduší. A ačkoliv původně se tento typ podnikání nabízel spíše k vylepšování rozpočtu rolnických usedlostí, časem se prosadila i představa komfortního pobytu v zařízení hotelového typu.
Mezi nejznámější příklady trendu bychom mohli směle zařadit Hotel Medlov na Vysočině, k nejstarším a za první republiky nejvěhlasnějším podnikům podobného typu patřily senohrabské hotely Valencia a Hrušov.
S Čedokem až na konec světa
Když se řekne první republika a cestovní ruch, většině z nás vytane na mysli její emblem: Čedok. Slušelo by se, aby nový stát měl i svou národní cestovní kancelář! A tou se měl stát právě Čedok.
Přitom jeho počátky byly přinejmenším rozpačité. Jako společnost s ručením omezeným vznikl v červenci 1920 a koncesi získal o půl roku později. Založilo jej Ústředí zemských cizineckých svazů jako hlavní zájmová organizace cestovního ruchu a banka Bohemia, jež poskytla potřebný kapitál.
Podnikání však bylo ztrátové a Bohemia se navíc v roce 1922 ocitla v hlubokých hospodářských potížích, které nakonec vyústily v bankrot.
Ostatně téhož roku zanikla i kancelář konkurenční: Čeněk Šulc & spol. Ta vznikla v souvislosti s výpravami Čechů na světovou výstavu do Paříže a jako jedna z prvních nabízela, samozřejmě lázeňské, pobyty u Jadranu.
Čedok tak zůstal jedinou velkou českou cestovní kanceláří, a když hrozilo, že podíl Bohemie převezme zahraniční investor, vláda zakročila a do podniku vstoupila Legiobanka. Dodatečný kapitál poskytl soukromý investor František Oberthor, který se podílel investicí již při založení a figuroval poté i ve vedení společnosti.
Po roce 1925 se již společnost dostala z nejhoršího a začaly její slavné roky.
Přesto soustavně vznikalo napětí mezi čs. státem, který od Čedoku očekával plnění funkcí národní kanceláře hlavně ve věci propagace republiky v zahraničí, a potřebou zisku, který Čedok jako soukromý subjekt měl vykazovat.
Vše se vyřešilo až v roce 1936, kdy vznikla nová akciová společnost Čedok. A v ní již stát prostřednictvím ministerstva železnic držel 57,5 procenta akcií.
Čedok zajišťoval množství aktivit – vnitrostátních i zahraničních – a jeho portfolio se neustále rozšiřovalo. Většina zahraničních zájezdů směřovala do blízkých států a k Jadranu. Ale do portfolia Čedoku patřily ojediněle i exotické destinace jako severní Afrika, cesty Středomořím, zábavní plavba do Orientu či cesta kolem světa luxusním parníkem.
Pražská hoteliérská smetánka
Hoteliérství jako obor podnikání nadále zůstávalo zaměřené primárně na městské prostředí.
Jednou z významných postav prvorepublikového rozmachu služeb cestovního ruchu se stal v historické literatuře dosud spíše opomíjený pražský restauratér Jan Šramota. Pracoval v různých evropských destinacích a po roce 1918 otevřel v Praze nejprve honosnou restauraci nabízející francouzskou kuchyni.
Své ambice ale plně realizoval až výstavbou paláce Šramota v polovině dvacátých let, dobové pražské senzace, jak referoval tisk. Nabízel kultivovanou zábavu v mezinárodním střihu, včetně kavárny Lloyd s terasou, uzavřenými salonky či restaurací s tanečním sálem a jazzovou hudbou.
Záhy však začal pronikat i do dalších oborů – provozoval lázeňské hotely v Poděbradech i Františkových Lázních, podílel se na rozvoji státních slovenských lázní Sliač a vstupoval jako provozovatel do dalších pražských hotelových podniků. O jeho osudu po roce 1945 není bohužel nic známo.
Ovšem nejvýznamnější postavou pražského hotelnictví se bezesporu stal Šramotův blízký konkurent na Václavském náměstí: Karel Šroubek.
Jak se k byznysu dostal? Začínal podobně jako Šramota coby restauratér, nicméně věnoval mnohem víc energie modernímu marketingu. Ostatně do obecného povědomí vstoupil vydáním kuchařky Jak se vaří u Šroubků ještě před první světovou válkou.
Po ní se stal hybatelem rozvoje hotelnictví v Praze – byl posléze vůdčí osobností v pozadí československého svazu hoteliérů a restauratérů, vydával vlastní oborový časopis a inicioval mimo jiné vznik muzea věnovaného hotelnictví.
Nejednalo se o snahu samoúčelnou. Podnikatelé poskytující ubytování ve větších městech se podobně jako dnes vedle dalších problémů museli potýkat s čilou konkurencí, již považovali za nekalou.
Současné spory mezi registrovanými a řádně daně platícími ubytovateli a systémem takzvané sdílené ekonomiky, kdy lidé pronajímají lůžka, pokoje či celé byty návštěvníkům, aniž by museli plnit nároky kladené na hotelová zařízení, nejsou ničím novým.
Například na přelomu dvacátých a třicátých let se trnem v oku Svazu pražských hoteliérů a restauratérů staly pensiony, které nepodléhaly pražské pobytové dani – v době konjunktury přitom poskytovaly až 800 lůžek. Podobně organizace nahlížela i na letní byty.
Pod heslem „My hostu – host nám“ rozvíjel Šroubek koncepci moderních služeb, založenou mimo jiné na poskytování dojmu luxusu.
K tomu účelu proto nejen svůj hotel Šroubek na Václavském náměstí vybavil prvotřídními technologiemi (nejen v kuchyni a v apartmánech, ale například i v podobě amerických zdviží – výtahů), ale zval také významné osobnosti (včetně například amerického Čecha a chicagského starosty Antonína Čermáka).
Zveřejňoval ovšem nejen jména svých významných hostů a zákazníků, ale i dodavatelů surovin. Zamýšlel vytvořit celou hotelierskou dynastii – v kuchyni vládla jeho choť Berta a v hotelu pracovali i synové. Po znárodnění roku 1948 ovšem o podnik přišel a synové emigrovali do Kanady.
Medlov včera a dnes
Patrně nejznámější destinací dnešního cestovního ruchu v tuzemsku je „český Aspen“ čili Špindlerův Mlýn. V meziválečném období se ovšem kulturní i hospodářské elity státu scházely na Medlově.
Tam, uprostřed lesů Žďárských vrchů a na břehu jednoho z nejvýše položených rybníků v Čechách (710 m n. m.), začali pořádat lyžařský mistr Leoš Stehlík a baletní mistr Divadla E. F. Buriana Saša Machov letní kurzy pro dívky.
Pro potřeby svého podnikání nechal Stehlík vybudovat rozsáhlý hotelový komplex s restaurací, nabízející 59 pokojů s plnou penzí a hřiště na všechny možné sporty. Marketingovým tahákem projektu bylo propojení duchovní a tělesné kultury a oficiální označení objektu znělo „sportovní tábor“. Jednalo se nicméně o funkcionalistickou, betonovou hotelovou budovu.
Propojení s pražskou kulturní elitou umožnilo Stehlíkovi angažovat umělecké špičky. A také lákat dobové hvězdy k pobytu. Na Medlově se rekreovali taktéž členové Osvobozeného divadla, ostatně jedním z architektů stavby byl bratranec Jiřího Voskovce Alois Wachsman.
Ale objevovaly se zde pravidelně i další celebrity filmového světa (například Oldřich Nový) či levicoví literáti (Jan Drda). Nicméně ani to neuchránilo hotel před znárodněním. Sám Stehlík údajně zemřel na sklonku padesátých let při nehodě v uranových dolech.
Abychom ale nekončili pesimisticky. Medlov, proměněný v rekreační areál odborů, zažíval nový rozkvět spojený s přestavbou a rozšířením i po roce 1948.
Následně po roce 1989 zůstal v majetku odborů, neboť nespadal pod nové restituční zákony. V roce 2016 jej pak zakoupili manželé Piskořovi, kteří se snaží navazovat na odkaz původních tvůrců a citlivě celý areál rekonstruují.
Ostatně začínali podobně jako Stehlík s Machovem – provozováním tanečních škol a táborů. A pronajímání různých objektů je nakonec dovedlo zase až do Medlova.
Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK
