Bude na to státní kasa mít?

Volební spojení občanských demokratů, lidovců a topkařů nezapře ve svém ekonomickém programu tradiční konzervativní nádech. SPOLU slibuje zavedení finanční ústavy a daňové brzdy, která znemožní každé příští vládě nadmíru utrácet a zároveň příliš zvedat daně. Vypadá to jako báječná zpráva, ale dá se to brát i tak, že vznikne těsná rozpočtová klec, ne-li past. Ta velmi ořeže operační prostor státu v rozpočtové politice a donutí vládu k nekonečným škrtům a daňovým výjimkám, což je oblíbené pole tradiční politiky, jak ji známe z nultých i desátých let. Prosadit dluhové omezení na úrovni ústavního zákona, což byl dávný nenaplněný sen Václava Klause a jeho politických následovníků, ale nebude v novém parlamentu vůbec jednoduché, jakkoli v Senátu by se dnes ústavní většina pro finanční ústavu zřejmě našla.

Navíc opravdu není jasné, zda je to dobrá pojistka, nebo spíše konkurenční

nevýhoda, protože finanční ústava není samozřejmou výbavou evropských liberálních demokracií, které se dnes ani v eurozóně nedrží své kotvy Paktu stability a růstu. Jako by se koalice SPOLU držela spíše uvažování Helmuta Kohla z konce 20. století než praktické politiky Angely Merkelové z 20. let století jedenadvacátého. Zejména v době prudkých změn v globální ekonomice, na něž se musí efektivně reagovat, jak dokazuje i stále velmi živá a jistě ne končící pandemie covidu-19. Volatilní a tekutá doba má být jištěna starými fiskálními kotvami? „Máte pravdu, že dnes už je to asi dost zastaralá věc, která možná může zapůsobit na konzervativní voliče v Německu, ale určitě ne na ty v Česku,“ míní ekonom České spořitelny Petr Zahradník. „Fiskální politika v moderním globálním světě potřebuje větší pružnost, rychlou reakci, protože kdo dnes ví, co zas přijde, a v tom může být takový zákon brzdou v tom špatném smyslu slova.“

Ulevit rodinám i práci

Ekonomický expert ODS Jan Skopeček, který se na ekonomické části programu SPOLU podílel a velmi prosazoval zavedení finanční ústavy na úrovni ústavního zákona, s tím nesouhlasí (viz rozhovor na straně 18). Odpovědná fiskální politika má podle něj přednost ve všech obdobích a ani krize není důvodem rozhodit státní finance na další desetiletí. „Na takovém pravidlu by měli mít zájem všichni, a to bez hledu na rozložení politických sil, aby nedošlo k totálnímu předlužení budoucích generací,“ tvrdí Skopeček, který vidí jako dostatečně zajišťující, že růst výdajů vlády bude vždy o jedno procento nižší než průměrný růst inflace. Vznikl by tak poměrně jasný „algoritmus maximální míry pružnosti státního rozpočtu“, který by však vzhledem k divokým výkyvům ekonomik v posledních desetiletích mohl být spíše omezující a tuhý a vládu v rychlých reakcích na krize nevhodně omezovat. Politickou odpovědnost a rozhodování, shodnou se politologové, nelze tak snadno distribuovat na politické automaty tohoto typu. Rozhodují lidé, nikoli matematické formule.

Prosadit dluhové omezení na úrovni ústavního zákona, což byl dávný nenaplněný sen Václava Klause, nebude v novém parlamentu vůbec jednoduché.

Podobně problematické je zákonné zafixování celkové daňové kvóty. Zejména proto, že i samotný program SPOLU obsahuje mnoho výjimek a motivačních úprav, jež s touto kvótou cvičí sem a tam. Pro věčné vyrovnávání pak možná nebude čas na skutečné priority budoucí vlády, které jsou pro lidovce jako tradičně například v podpoře rodin. „Chceme, aby rodiny s dětmi, zejména ty s více dětmi, měly daňové prázdniny a nemusely platit daň z příjmů,“ říká předseda KDU-ČSL Marian Jurečka, sám otec tří dětí a potenciálně tedy s tímto návrhem v jakémsi „střetu zájmů“. „Řádově se bavíme o jednotkách miliard korun výpadku ze státního rozpočtu, které ale zejména rodiny s více dětmi musejí dostat, aby mohly financovat potřeby svých dětí. Bude to něco stát, ale ten výpadek se okamžitě protočí zpátky do spotřeby a pomůže lepší výchově dětí,“ argumentuje Jurečka proti námitce, že v Česku je dnes několik set tisíc rodin, které by takové volno bez daní mohly získat, tudíž nepůjde o úplně levnou záležitost.

Ulevit chce koalice SPOLU také práci, protože její zdanění je, jak praví oblíbená fráze českých ekonomů a politiků, „nadmíru vysoké“. Firmy by si tak pod případnou vládou SPOLU mohly škrtnout sociální pojištění ve výši dvou procentních bodů, což přijde rozpočet na dalších několik miliard. Podle lidoveckého lídra Jurečky to podnikatelům uvolní ruce a rozpočtu to prakticky neuškodí: „Vezměte si, že je to zhruba na úrovni odvodů na politiku zaměstnanosti, která dnes prakticky neexistuje, protože nezaměstnanost je velmi nízká. Tento výběr se zavedl v době vysoké nezaměstnanosti na rekvalifikace a podobně a dnes už nemá moc význam. Když se škrtne, nikomu to neuškodí.“

Jurečkův kolega v koalici Skopeček ještě přidává argument mezinárodního srovnání, v němž Česká republika dlouhodobě vystupuje jako země s velkým zdaněním práce, a tedy méně konkurenceschopná. „Před tím může zavírat oči jen ten, kdo netuší, kolik stojí podnikatele zaměstnanec na povinných odvodech nad rámec toho, co ve skutečnosti přijde zaměstnanci na účet,“ vysvětluje Skopeček, jenž podobně jako Jurečka přehlíží, že nižší zdanění práce také znamená nižší sociální zajištění pracovních míst, které čeští občané v průzkumech veřejného mínění často zdůrazňují jako potřebnou životní jistotu. I během pandemie se lidé nejvíce báli o ztrátu práce a dávali přednost silnější podpoře státu v nezaměstnanosti než pružnému pracovnímu trhu, kdy lze v dobrých časech změnit místo ze dne na den.

Čísla jsou v tomto směru opravdu ne­úprosná. Česká republika byla v roce 2019 ve zdanění práce sedmou nejzatíženější zemí v rámci OECD se zdaněním na úrovni 43,95 procenta. To se ale změnilo už tím, že byla zrušena superhrubá mzda, takže letošní výpočet bude úplně jinde.

Skopečkův argument ale relativizuje fakt, že v čele zemí s nejvíce zdaňovanou prací jsou také často ekonomicky nejvyspělejší země Evropy jako Německo (49,4 procenta), Francie (46,7) nebo sousední Rakousko (47,9). Nejvíce zdaňovanou práci vykazuje Belgie (52 procent), výrazné zatížení sociálními odvody má i Itálie (48). Na opačné straně žebříčku OECD se najdou země jako Jižní Korea (23,3 procenta), Izrael (22,7), Švýcarsko (22,3), Mexiko (20,1), Nový Zéland (18,8). Nejnižší zdanění (ale i nejnižší ochranu práce) má Chile (7 procent).

Aby peníze zůstaly doma

Další daňovou slevou, již koalice SPOLU plánuje, je podpora ekologických výrobků, které by měly být dotovány nižší daní z přidané hodnoty. Jak konkrétně vysoká by měla být, neví zatím ani předseda Jurečka, který je odborníkem na zemědělství (byl ministrem zemědělství ve vládě Bohuslava Sobotky), kam velká část zvýhodněných produktů přirozeně patří. „Samozřejmě se to týká biopotravin, ale třeba i recyklovaných plastů, a kolik to bude? No, je to velmi jednoduché, snížení sazby DPH z 21 procent na 10 nebo 15, tam kde je dnes, 15 procent tak na deset.“ Podobně neurčitých a otevřených zůstává i řada dalších slibů, včetně toho vůbec nejzajímavějšího, totiž snížení odlivu dividend z Česka do zahraničí, které podle mnoha levicových i pravicových ekonomů a politiků dělá z Česka kolonii vysávanou západními filiálkami v Česku.

„Chceme to dělat na bázi motivace,“ vysvětluje hlavní ideu šéf lidovců Jurečka. „To znamená podívat se na nastavení investičních pobídek, protože investiční pobídky se prakticky zastavily. Ale chceme jít i cestou rychlých odpisů a podobně. Firmy nám říkají: naše matky by tu ty peníze rády nechaly, ale chybí podpora k tomu, ty investice tady realizovat.“ Koalice SPOLU chce zkrátka vytvořit prostředí vstřícné proto, aby peníze zůstávaly v Česku, což je opačný postup než další zdaňování, které navrhují jiné strany. „Je to hloupost a musíme si zakázat řešit odliv dividend tím, že bychom je zdaňovali nebo uvalovali na firmy sektorové daně,“ soudí Skopeček z ODS.

Nic ale nevypadá tak růžově, jak se může na první pohled zdát. Na investiční pobídky či reinvestiční výhody pro velké firmy působící v ČR se přece dá také pohlížet jako na skryté uplácení bohatých a velkých na úkor chudších a malých. Výhodnost takových výměnných obchodů pak záleží na tom, co osvobozování velkých firem od daní přinese těm chudším, pro něž se to, jak říkají politici, přece nakonec dělá. Konkrétní propočty a výnosnost investičního kapitálu v přepočtu na pracovní místa a průměrnou mzdu bohužel zatím neexistují. Jde tedy spíše o deklaraci než o propracovaný záměr.

Přesto se slib SPOLU zamlouvá řadě ekonomů i námi oslovenému Petru Zahradníkovi z České spořitelny, který vyjadřuje spíš středové, ideologicky neutrální postoje a rozhodně nepatří mezi pravicové či levicové jestřáby. „Vím, že taková opatření zavádělo třeba Estonsko, které v případě, že firma investovala zisky znovu na jeho území, snižuje, nebo dokonce zcela odpouští daně,“ připomíná ekonom a dodává: „Stálo by asi za úvahu přemýšlet také o podpoře českých investic v cizině, které by zase přivedly dividendy ze zahraničí k nám, což se v jiných zemích děje a vyrovnává to tak celkovou bilanci. Určitě by se dalo zvážit i to, jak pomoct tomu, aby velké české firmy měly svá sídla v Česku.“

Modré, nikoli zelené

Ekonomický program SPOLU není podrobná „cestovní mapa“, důkladný návod, jak přesně čeho dosáhnout. Řadu konkrétních parametrů však experti koalice budou zveřejnovat až během předvolební kampaně, takže se ještě dají důkladně probrat, do programu pro voliče se taková čísla ani nehodí. První dojem z ekonomické části je ovšem očekávatelné déjà vu: návrat k pravicovému pojetí ekonomické politiky, kterou prováděly vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase.

Rozdíl je snad jen ve velmi zdrženlivě přijímaném ekologickém trendu, který se do programu SPOLU přece jenom propisuje a který se v sousedním Německu a vlastně celé Evropě, na niž je Česko ekonomicky napojené, proměňuje ve vlnu zelené politiky. V Německu, shodují se tamní pozorovatelé, bude budoucí politika zelená, ať už vyhrají konzervativci, nebo Zelení a socialisté. V Česku to v případě SPOLU ani koalice Pirátů a STAN či vítězství ANO říct nelze. A jak je na tom v tomto ohledu program SPOLU?

K charakteristice by se tu dal použít dávný bonmot exprezidenta a zakladatele ODS Václava Klause, který je ve své bývalé straně stále tím, kdo ideově udává rámec ekonomických úvah (viz daně, finanční ústava apod.). Modré, nikoli zelené SPOLU.