Budoucnost je v lithiu

Svět zachvátila klimatická horečka. Splnit smělé zelené plány na ochranu klimatu a ochránit lidstvo před dopady klimatických změn ale nepůjde jen tak. A bude k tomu nutné hodně hrábnout do země. Jednou ze součástí evropské Zelené dohody (Green Deal) je například přechod na elektromobilitu. Už v roce 2030 se má po silnicích Unie prohánět sedm milionů elektrických vozů. Všechny automobilky Evropy už investovaly do úpravy výroby miliardy eur. To hlavní však Evropanům chybí – lithium. Vzácný kov, který je nutný k výrobě lithium-iontových baterií, jež jsou srdcem i Achillovou patou elektrických automobilů. A tak se Evropa, prakticky jako zbytek světa zcela závislá na výrobě baterií z Číny, odkud pochází 80 procent produkce, snaží lithiové závislosti zbavit. Hledají se nová ložiska lithia a nové možnosti těžby a zpracování.

Do boje o lithium, který probíhá v nových nalezištích v Latinské Americe, Africe a nově i v Evropě, je samozřejmě zapojena i Čína, jež nechce přijít o svůj lithiový vliv. Čína totiž produkuje pouze desetinu roční těžby lithia. Hlavním producentem je Austrálie, kde se vytěží přes 60 procent veškeré spotřeby, která se však v užitečnou a čistou zpracovatelskou surovinu či v baterie mění většinou v Číně. Silnou pozici na trhu mají vedle čínské společnost CATL, jež se speciali­zuje na automobilové baterie do osobních vozů, také jihokorejské firmy Samsung a LG.

Těžba na Cínovci

Trendem, který razí nejen Evropa, ale chtějí ho využívat i jihoamerické státy, je těžba napojená přímo na zpracovatelský průmysl. Tak se na těžbu lithia, která je většinou ekologicky i technologicky dost náročná, dívá i český ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček. Česko by rozhodně nemělo například jen tak těžit na Cínovci, kde se podle terénního průzkumu Karla Breitnera z Geologického ústavu Akademie věd na české straně nachází 140 tisíc tun, a surovinu vyvážet. Mělo by lithium zpracovávat do sofistikovanějších využitelných podob, případně se pokusit přímo postavit závod na zpracování lithia a výrobu lithium-iontových baterií, které by časem používaly automobilky na českém území.

Podobně uvažuje celá Evropská unie. Podle jejích odhadů je cíl obsažený v Green Deal – tedy mít na evropských silnicích do roku 2030 sedm milionů elektro­aut – dosažitelný jenom tehdy, když bude na evropském území také 17 míst na zpracování hydroxidu lithného. A to také znamená otevření nových těžebních míst. Česká těžba na Cínovci, již podobně jako další ložisko u Horního Slavkova v Karlovarském kraji ovládá investiční skupina RSJ miliardáře Karla Janečka, by mohla začít během pár let. V obou případech by v první fázi šlo o zpracování hmoty v kalištích po těžbě cínu, mědi a wolframu, které by v prvním případě trvalo sedm, ve druhém pak až třináct let.

Otázkou je, jak to udělat, aby takový těžební cirkus příliš nezatěžoval životní prostředí a život lidí a aby se taková těžba vůbec vyplatila. Počítá se přitom i s hlubinnou těžbou, která by podle studie proveditelnosti za dvacet let přinesla asi 250 tisíc tun uhličitanu lithného. To vše by podle této studie, jež odečítá náklady a přičítá zisky z prodeje cínu a wolframu, dalo při průměrné ceně lithia 10 tisíc dolarů za tunu přibližně 12 miliard korun.

Ceny lithia se ale rychle mění, takže ekonomický přínos by mohl být daleko větší, pokud necháme stranou pozitivní vědecké souvislosti vývoje baterií a další přínosy související s ušlechtilým zpracováním těžce vyrubané suroviny. Hodnota lithia na trhu jde nahoru minimálně od chvíle, kdy začalo být jasné, že jeho potřeba v dalších letech bude ohromná. V reakci na zelené plány Evropské unie a prudce narůstající poptávku se na trhu vytvořil nedostatek lithia. Ceny vyskočily během sedmi měsíců z 6500 dolarů na

14 tisíc dolarů za tunu a není vyloučeno, že ještě dál porostou.

Musk to rozjíždí u Berlína

Otevírání nových těžebních a zpracovatelských kapacit pro lithium chystá i Německo, které vzalo za svou evropskou lithiovou strategii. Ta počítá s vytvořením výrobních lithiových řetězců od těžby přes zpracování po výrobu baterií na evropském území. Ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko už probíhá pilotní projekt výstavby závodu na zpracování lithiové rudy, která se převádí do podoby uhličitanu lithného, jenž umožňuje udržovat kov ve velmi čisté podobě (99 procent), protože ta je potřeba ke kvalitě dalšího zpracování. Jeden takový závod vyjde na 400 milionů eur.

Kanadská společnost Rock Tech, využívající surovinu narubanou v Kanadě, staví takový závod ještě v Austrálii. Německá fabrika by se měla začít budovat příští rok, v roce 2023 začne dodávat čisté lithium do bateriových závodů. Možná ho bude časem využívat i nová Tesla Gigafactory Elona Muska v Grüneheide u Berlína. Musk tam zaměstná deset a půl tisíce lidí a plánuje vyrábět u Berlína sto tisíc aut značky Tesla za rok. Součástí fabriky je také výroba baterií s kapacitou 250 GWh ročně. Protože jádrem elektro­mobilu je baterie a jejím šémem lithio­vá složka, která se velmi pracně těží, občas se o Muskovi kriticky mluví jako o podnikateli v oboru baterií či lithia, nikoli jako o výrobci aut.

Také Elon Musk čerpá surovinu například z Latinské Ameriky, kde se v takzvaném lithiovém trojúhelníku Bolívie, Chile, Argentina nacházejí obrovská ložiska lithia, zejména pak ve slaných jezerech na náhorních plošinách And. Argentina a Chile těží dohromady 25 tisíc tun ročně, což je téměř třetina veškeré světové produkce. Bolívie zatím své sny o lukrativní těžbě neuskutečnila, a to z mnoha důvodu, z nichž jen jeden je ekologický. Těžba, jak ukazuje příklad argentinských a chilských lithio­vých zásob, životní prostředí velmi zatěžuje a může poškodit krajinu v mnohem větším rozsahu, než se doposud myslelo.

Bolivijská cesta

Bolívie se už před lety dohodla s německými firmami, že budou lithium těžit společně. V roce 2019 vznikla společná firma schwarzwaldské společnosti ACISA a státního podniku Yacimientos de Litio Bolivianos. Těžit a zpracovávat lithium se mělo z andského solného jezera Salar de Uyuni, které je údajně největším ložiskem lithia na světě, i když výtěžnost z hrubé suroviny je pouze 0,1 procenta, zatímco v kanadských či australských dolech je to jedno procento.

Ročně by se tu vytěžilo 35 až 40 tisíc tun lithiového uhličitanu. Záměr byl však zastaven ve chvíli, kdy padla vláda Eva Moralese, který musel nakonec utéct ze země.

Proti plánu na těžbu lithia v oblasti Rio Grande se postavili občané a místní starosta, který považuje smlouvu s německou společnosti ACISA uzavřenou na 70 let za nevýhodnou. „Z lithia, jež se schovává pod slanou krustou, musejí profitovat všechny obce kolem solného jezera a všichni Bolivijci,“ řekl starosta Panfilo Huayllas v německé veřejnoprávní televizi ZDF, která na místě natáčela. Podle Huayllase „musejí zisky z těžby pomoct především místním, kteří budou snášet dopady lithiové industrializace okolí.“ A o ty dopady jde o v Bolívii stejně jako v Česku, Číně, Chile nebo Německu.

ZDF uváděla příklad chilské firmy SQM, která těží v podobném jezeře v Andách lithium už 25 let. Po vypumpování kalu ze dna se surovina suší a později drtí. Proces je velmi náročný na vodu, které je v okolí nedostatek. Zisky z těžby je tedy třeba pořádně zvážit, protože kvůli honu na lithium může být zasažen celý ekosystém. Jako vždy je to otázka pro a proti, něco za něco, ekologie za peníze. Na nabízený trade-off zatím v Rio Grande říkají spíše ne, což se může po vyřešení dlouhé politické krize rychle změnit. Ostatně starosta Huayllas spíše zvedal cenu obchodu a reagoval na tlak místních občanských iniciativ, než že by řekl jasné „ne, nikdy tu nebudete těžit“.

Světový boj o lithium teprve naplno začíná, jak jsou rozděleny síly na trhu, ukáže dalších pět let. Jisté je zatím jen to, že lithium bude oním polem největšího těžebního a zpracovatelského zájmu, protože bez něj se žádné sny o efektivní ochraně klimatu planety nenaplní. Pokud se tedy neudělá krok stranou k omezení spotřeby masa nebo k omezení osobní dopravy. A protože nic takového se od politiků a lidí v Evropě ani na celém světě čekat nedá, je třeba válku o lithium začít brát jako strategickou potřebu. V lithiu je, zdá se, i naše klimatická budoucnost. Otázkou je jen to, za jakou ekologickou a lidskou cenu jsme ochotni jej ze země brát.