Bůh, vlast a gril

Návštěvník Varšavy o první říjnové neděli mohl mít ohledně výsledku polských parlamentních voleb, které se uskuteční 15. října, jasno. Polskou metropoli zaplavily statisíce lidí, podle opozice rovný milion, aby vyjádřily touhu po mocenské změně. Vládní tábor však účast ve svých odhadech zredukoval na desetinu a opoziční Pochod milionu srdcí podrobil ostré verbální palbě.

Polská opozice, konkrétně Občanská koalice (KO) vedená expremiérem a někdejším šéfem Evropské rady neboli „evropským prezidentem“ Donaldem Tuskem, sice prokázala schopnost mobilizovat své příznivce, průzkumům však stále vévodí vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského. Její zisk ale nemusí stačit na jednobarevnou většinu. Teprve konkrétní rozdělení mandátů v nově zvoleném Sejmu tudíž odhalí, jaké koaliční kombinace jsou možné nebo reálné.

Poláci budou hlasovat také v souběžně konaném referendu, které si kvůli vylepšení vyhlídek na úspěch prosadila současná vládní konstelace. Čtyři otázky totiž tématikou i formulací odrážejí prio­rity PiSu a „správná“ odpověď na ně by měla voliče jaksi navigovat či predestinovat i k výběru Kaczyńského strany.

Otázky se týkají prodeje státního majetku zahraničním subjektům, zvýšení věku odchodu do penze, přijímání migrantů z Blízkého východu a Afriky dle relokačních mechanismů Evropské unie a zrušení protimigrační bariéry na polsko-běloruské hranici. Ta je navíc v kampani přítomná i díky filmovému umění.

Hořící zelená hranice

Film Zelená hranice Agnieszky Hollan­dové (u nás půjde od 19. října do distri­buce pod názvem Hranice) se zaměřuje na nedávnou a velmi specifickou polskou uprchlickou krizi, kdy běloruský diktátor Alexandr Lukašenko zcela záměrně dopravoval zástupy migrantů ze zemí třetího světa na bělorusko-polskou hranici s vědomím, že se pak budou snažit pokračovat západním směrem. Lukašenko tak vyvolal vážný a obtížně řešitelný problém.
Film, na jehož vzniku se podílela i Čes­ká televize, se však dotýká především údajné brutality polských pohraničníků vůči běžencům a lze ho snadno vnímat jako morální obžalobu současné polské vlády. Ministr spravedlnosti a generální prokurátor v jedné osobě Zbigniew Ziobro snímek přirovnal k nacistické propagandě, předseda PiSu Jarosław Kaczyński ho označil za „odpudivý paskvil“.

Dle politiků vládní strany Hollandová hanobí polskou migrační politiku i polské pohraničníky, kteří se též proti filmu ostře ozvali. Odborová organizace Pohraniční stráže dokonce vyhlásila akci Jenom svině sedí v kině, což byla původně, v době nacistické okupace, akce odbojové Zemské armády, jež Poláky odrazovala od návštěv biografů, kde se promítaly propagandistické filmy.

Předvolební boj je velmi tvrdý, ale polská politická scéna vykazuje značnou polarizaci již dlouhou dobu a je otázkou, kam až lze míru napětí ještě šponovat. Ostrosti polského politického soupeření nahrává silné ideové, ba ideologické podloží tamní scény, jež v mnohém připomíná americkou, nikoliv evropskou politickou arénu.

Soupeření PiSu a Občanské koalice se dotýká ekonomických témat a životní úrovně. Základní bojovou linii však trvale tvoří fronta mezi hodnotově vymezenými liberály a konzervativci, tedy spor o potraty, genderová témata i o míru státní či národní suverenity neboli konkrétně o pozici země v EU.

Sekularizace v roli apokalypsy

Vyostřený politický konflikt odráží pro­měny polské společnosti od pádu komunismu, poněvadž mezi společenskými a politickými postoji existuje propletená spirála, kdy jedno ovlivňuje druhé. Což lze asi nejlépe ukázat na roli a pozici katolické církve, pro polskou společnost i politiku naprosto klíčovém parametru.

Základní pilíř národní identity, formulovaný rčením „Co Polák, to katolík“, přestává platit. V roce 2018 organizace Pew Research Center zjistila, že v Polsku existuje mezi 108 zkoumanými zeměmi světa největší rozdíl mezi religiozitou lidí ve věku nad 40 let a těmi mladšími. Zatímco bohoslužeb se pravidelně účastnilo 55 procent občanů nad 40 let, u mladších pouze 26 procent. Víru teh­dy v průzkumu označilo za důležitou 40 procent starších Poláků, u nejmladších generací však jen 16 procent.

Na uvedených trendech se dodnes nic nezměnilo a současný konflikt je tudíž ve značné míře i generační. Polsko tak v zásadě sleduje sekularizační trajektorii známou z kdysi silně katolických zemí, jako jsou Španělsko nebo Irská republika. Mnozí katolíci však sekularizaci vnímají jako konec světa a mnozí politici je v tom následují či z těchto pocitů hodlají pragmaticky těžit.

Zmíněný ministr spravedlnosti Zbig­niew Ziobro je předsedou národně-kon­zervativní strany Suverénní Polsko (Suwerenna Polska), jež tvoří součást konglomerátu PiS. Strana nedávno apelovala na kněze, aby se s věřícími při mších modlili za vlast, neboť část opozice touží vymazat Boha a katolickou církev z polského života.

Polská biskupská konference pak pro katolíky vydala speciální volební příručku, podle níž mají podpořit kandidáty, kteří jsou pro ochranu života od okamžiku početí do smrti nebo pro rodinu založenou výlučně na manželství ženy a muže. Doporučení biskupů však vyvolalo kritiku kvůli nemístnému vměšování církve do politiky, k níž se přidali i někteří duchovní.

Liberální proud v církvi totiž zůstal, ale převahu má národovectví a obrana tradičních hodnot, propojení s politikou, jakási polská verze aliance trůnu a oltáře fungující u nás za habsburské monarchie. Poměrně velké množství katolíků však zároveň nevolí PiS, ba dokonce budou hlasovat pro Tuska nebo pro nějaké jiné uskupení. Zejména ti, jimž faktické úzké propojení vlády PiSu a katolické církve z principu vadí. Mladé lidi pak přímo odpuzuje nejen od PiSu, ale i od církve či křesťanství vůbec.

Generace, jež dospívala v osmdesátých letech, za polského papeže Jana Pavla II., mohla zažít církev čelící komunistickému režimu a navíc otevřenou dialogu. Navštěvovala mše za vlast, které celebrovali kněží spojeni s hnutím Solidarita. Tehdy to však znamenalo projev odporu vůči komunistickému režimu včetně důrazu na agendu lidských práv, nikoliv příklon k nacionalismu s autoritářskými sklony.

Tři třetí vzadu

Bylo by ale chybou vnímat polské volby pouze v optice souboje PiS a KO. O jejich faktickém výsledku, o držení moci, totiž výrazně spolurozhodnou tři další subjekty, zleva doprava Nová levice, Třetí cesta a Konfederace.
Nová Levice není zas tak nová, jak by se dle názvu mohlo zdát. Představuje konglomerát někdejších komunistů, kteří se ale v Polsku dokázali již v devadesátých letech úspěšně transformovat v subjekt svým profilem blízký sociální demokracii, a strany Wiosna neboli Jaro aktivisty LGBT Roberta Biedroně.

Na jejích kandidátkách se ale vyskytují i členové či aktivisté dalších levicových uskupení. Nová Levice totiž formálně působí jako jedna strana, aby se vyhnula nutnosti překonat vyšší, osmiprocentní klauzuli, jež v Polsku platí pro koalice, kdežto pro strany pouze pětiprocentní. V průzkumech osciluje kolem sedmi osmi procent.

Třetí cesta je koalicí strany Polsko 2050 publicisty, televizního moderátora a společenského aktivisty Szymona Hołownii a Polské lidové strany, která dlouhodobě cílí zejména na venkovské voliče, a konkuruje tedy PiSu. Hołownia na sebe upoutal pozornost v roce 2020 svou kandidaturou v prezidentských volbách. Provozoval tehdy turné s karavanem, který nazval Belweder na kółkach neboli, volně přeloženo, Hrad na kolečkách. Skončil třetí s téměř 14 procenty hlasů. Jestli se právě u něj inspiroval Andrej Babiš pro svůj obytňák, není známo.

Hołownia je v polských poměrech zhruba řečeno centrista, vyslovuje se pro odluku státu a církve, nicméně před vstupem do politiky publikoval řadu knížek s křesťanskou tématikou, jimiž se snažil oslovit publikum stojící mimo tradiční katolické struktury či myšlenkové vzorce. Dal by se tudíž označit též za liberálního katolíka. I v letošních volbách sází na kontaktní kampaň prezentovanou na sociálních sítích pod hastagem #1000spotkań neboli tisíc setkání, byť už bez obytňáku.

Podpora pro jeho koalici v průzkumech dost kolísá, nicméně začátkem října se pohybovala nad deseti procenty. Hołownia může ze středové pozice hodně těžit, zejména když polskou politiku formuje souboj Kaczyński–Tusk již téměř 20 let a mnoho lidí už jich má obou plné zuby. Ovšem oba matadoři také mohou jeho třetí cestu snadno zavalit jako dva mohutné balvany.

V PiSu však mají největší strach niko­liv z Tuska, ale z pravicově populistické Kon­federace Svoboda a Nezávislost, která se velmi kriticky staví k pomoci uprchlíkům z Ukrajiny i k polské zbrojní pomoci napadené zemí. A rovněž k EU. Někteří činitelé Konfederace dokonce ctili nebo i dosud ctí ruského prezidenta Vladimira Putina coby ochránce tradičních hodnot.

Uskupení se těší popularitě mezi mladými lidmi, možná především proto, že Kaczyńského a Tuska vnímají jako dva dinosaury. Migrační kartu PiSu se Konfederace, podobně jako Tusk, snaží přebít zvláštním esem – takzvanou vízovou aférou, kdy někteří pracovníci ministerstva zahraničí prodávali víza opravňující ke vstupu do Polska (a tedy i do schengenského prostoru) zájemcům z Afriky i Asie. Reálně šlo spíše jen o stovky případů, v kampani se už z nich ale staly statisíce, ba miliony.

V ekonomické politice je však Konfede­race ultraliberální, hlásá volný trh a minimální stát. Ve finále svého volebního klipu pak jako vizi budoucího Polska nabízí ráj absolutního konzumu: „dům, gril, domácí trávník, dvě auta a dovolenou“ pro každou rodinu. Stačí prý dát hlas Konfederaci a bude to! Dle průzkumů se tak chystá učinit okolo desetiny polských voličů a právě ti mohou PiSu nejvíc chybět v cestě za třetí nadpoloviční většinou.

Polsko-ukrajinská válka

Od ruského útoku na Ukrajinu patřilo Polsko k největším spojencům napadené země, například dodávky polských zbraní byly spolu s těmi českými klíčové pro zastavení první fáze ruského náporu. A od vzniku nezávislého ukrajinského státu v roce 1991 patřili právě naši severní sousedé k největším advokátům vtahování Ukrajiny do západních struktur.

Válka se však vleče a provází ji řada nepříjemných skutečností. Polsko-ukrajinské vztahy navíc v minulosti vyznačovalo spíše nepřátelství, často krvavé. Ukrajinská národní identita se historicky vymezovala nejen vůči ruskému (moskevskému) imperialismu, ale i imperialismu či nacionalismu polskému.

Stíny vzájemné minulosti se tudíž občas ve vztahu obou zemí projevily i po únoru 2022. Přímo jimi však otřásla ukrajinská snaha exportovat obilí jinými cestami než po nyní nevyzpytatelném moři. Byť by mělo jít především o tranzit, evropské trhy zaplavilo levné ukrajinské obilí a Polsko společně se Slovenskem a Maďarskem tudíž oznámilo pokračování v embargu na jeho dovoz i poté, co ho zrušila EU. Následovala ostrá slovní výměna mezi ukrajinskými a polskými politiky, jež trvá dodnes.

Jednu z hlavních příčin tvoří nadcházející parlamentní volby, poněvadž PiS čerpá hlasy spíše na venkově a v souboji o voliče mu přímo konkuruje též vyloženě protiukrajinská Konfederace. Pozornost si však zaslouží nejen dosavadní polská zbrojní pomoc Ukrajině, dle vyjádření premiéra Mateusze Morawieckého nyní přerušená, pokud jde o zcela nové dodávky, ale i samotné polské vyzbrojování.

Masivní zbrojení

Polsko v uplynulých letech vynakládalo značné finanční prostředky na zbrojení, a to dlouho před ruskou invazí na Ukrajinu. Poté však tempo i objem zbrojení ještě navýšilo, nové samohybné houfnice či tanky hodlá pořizovat řádově ve stovkách, ba tisícovkách kusů. Zbrojní výdaje však napínají již tak – štědrou sociální politikou PiSu – napjatý státní rozpočet a i víceméně nestranní pozorovatelé vyjadřují pochybnosti, zda jsou tak rozmáchlé výzbrojní plány v možnostech polských veřejných financí.

Opozice pak z údajně přebujelých investic do armády a její techniky učinila jedno z témat předvolební kampaně, zejména když zakázky neprobíhají formou výběrových řízení, ale přímo dojednaných nákupů, byť nejspíše v souladu se zákonem, poněvadž zostřující se mezinárodní napětí a údajné přímé ohrožení země k tomu opravňují.

Řadu položek tvoří i u nás nyní dobře známá vojenská technika: americké raketomety HIMARS, tanky Ambrams, bojové letouny páté generace Lockheed Martin F-35 Lightning II. nebo německé tanky Leopard. Ovšem Polsko již nejpozději od loňska poutá pozornost rozsáhlou zbrojní spoluprací s Jižní Koreou, byť i ona má své kořeny před únorem 2022. Ruská agrese vůči Ukrajině však vedla k její skoro raketové akceleraci.

Polsko nakoupilo jihokorejské samo­hybné houfnice K9 i tanky K2 Black Panther, přičemž se chystá produkce jejich upravených verzí na polském území. Navíc s výhledem expanze polsko-korejského souručenství na evropské trhy. A vedle nesporně velmi zajímavé příležitosti pro další rozvoj domácího průmyslu používali různí polští představitelé při obhajobě spolupráce se vzdálenou asijskou zemí jeden zásadní argument, hodný k vážnému zamyšlení: volnou kapacitu jihokorejských podniků, jež umožňuje velké objemy dodávek v poměrně rychlém tempu.

Ruská agrese totiž odhalila fatální poddimenzovanost evropského zbrojního průmyslu, což souvisí nejen s podceněním možnosti vypuknutí velkého válečného konfliktu na evropském kontinentu, ale též s dlouhodobým trendem deindustrializace evropských ekonomik. Pro ilustraci: v tuto chvíli jediná evropská továrna schopná vyrobit kompletní tank se nachází v Německu, přičemž před ruskou invazí na Ukrajinu dokázala vyrobit pouze několik kusů Leopardů měsíčně.

Polsko tudíž v tomto ohledu projevuje nevídanou pružnost, byť v ní může snadno narazit na limity své ekonomiky či přesněji státního rozpočtu. Řídí se však doktrínou, že polská armáda musí být natolik silná, aby odstrašila Rusko od útoku. Případná mocenská alternace na ní asi sotva něco změní, byť nová garnitura může cítit potřebu seškrtat objem zakázek či je rozložit do delšího časového období. Nebo je i na základě různých politických nebo lobbistických tlaků pozměnit, pokud jde o výrobce.

Leč těžko asi bude měnit již běžící kontrakty a spolupráce s Jižní Koreou se principiálně jeví velmi výhodná, byť, jak to bývá, v řadě detailů se může skrývat ďábel. Kromě zmíněných houfnic a tanků však již polské letectvo převzalo i první jihokorejská lehká víceúčelová bojová letadla FA-50 z celkem skoro 50 objednaných kusů.

Ať už polské parlamentní volby dopadnou jakkoliv, skoro všechny uvedené jevy, proudy a tendence budou patrně pokračovat, může se však poměrně významně změnit jejich intenzita. Volby totiž přinejlepším cosi přeskupí, nicméně od jejich výsledku nelze čekat, že se případně stane nějakým kouzelným proutkem, který radikálně změní skoro všechno.