Cena míru
Jednou z výhod pozdní doby, ve které žijeme, je fakt, tedy nejen pocit, že tu už všechno bylo. Pro všechno, co se děje, máme historické vysvětlení, dějinnou paralelu či poučení nebo moudrost, kterou lze použít i v nových souvislostech. Nic už nemůže tak úplně překvapit, všechno už tu bylo a jenom se v novém převleku vrací.
Platí to i o rostoucích výdajích na zbrojení, které potvrzují světové statistiky SIPRI, tedy čísla Stockholmského think-tanku neboli „institutu pro výzkum míru“. Mírový institut (!) sleduje rostoucí výdaje na zbrojení, které v dalších letech budou zcela jistě opět překračovat dnešní rekord 2 240 miliard dolarů za rok (tedy pro představu asi osmiletý výkon celé české ekonomiky), což vypadá jako paradox, který odhaluje rostoucí válečné chutě světových mocností, jako je Čína, nebo teroristických loupeživých států, jakým je dnes Rusko. Po době zbrojního oteplení přichází možná desetiletí nového překotného vyzbrojování – zní to jako titulky novin z 80. let minulého století, nepříjemné déjà vu…
A přece se v dějinách najde i opačný klíč ke čtení. Jak věděl už praotec dějepisectví Thukydidés a později napsal Publius Flavius Vegetius Renatus: „Igitur qui desiderat pacem, praeparet bellum.“ Neboli, kdo touží po míru, měl by se připravovat na válku. Na autora výroku, který koluje prakticky dva tisíce let, dnes nikdo nevzpomene, jeho slova ale omíláme poměrně často, a to s novým důrazem a naléhavostí. Válka na Ukrajině vedená agresivním Putinovým velením vyvolala takový šok, že se i jinak pacifistické společnosti proměnily v nově rozjeté zbrojovky.
V Evropě se to týká prakticky všech zemí, snad s výjimkou Francie, která udržovala své zbrojní výdaje na vysoké úrovni. Druhým extrémem bylo Německo, jež se nedostalo ani na slibovaná dvě procenta HDP v rámci NATO, ba co víc, tváří v tvář obrazům války z Ukrajiny zjistilo, že jeho bundeswehr není ve stavu, který by mu umožňoval efektivní obranu proti útočícímu nepříteli. Nikdo s válkou na Ukrajině nepočítal, a tak válka nakonec vypukla a dál trvá. I to zapadá do slavného výroku zapomenutého Římana.
Uzbrojit imperiální Rusko se už jednou v moderních dějinách podařilo, byl to konec studené války, tentokrát to ale bude trochu jiné zbrojení. Půjde v něm nejen o to vytvořit dostatečně velkou odstrašující sílu vůči Moskvě, ale také o to udržet na uzdě stále sílící agresivitu a rozpínavost Číny. Těžko dnes odhadovat, jaké množství zbraní je třeba do světa napumpovat, aby všichni politici a generálové s mocenskými ambicemi řekli dost, už stačilo, dejme si zase na čas pohov.
Cena za mír bude asi mnohem větší, než jsme v posledních relativně poklidných desetiletích počítali. Jiná než zbrojní cesta ale neexistuje, není-li ochota cokoli řešit diplomatickými globálními dohodami a vzájemnými ústupky. Víra ve starou římskou moudrost dává naději, že by to i tentokrát mohlo vyjít. Druhou variantu známe všichni: planetární konflikt s malou nadějí na přežití, jakkoli obecná ekonomie tvrdí, že válka je v době přebujelosti a nadbytku něco jako očistné plýtvání penězi, materiálem a lidmi.
Ani abstraktní očistnou válku myslitelů ale asi opravdu skoro nikdo nechce, připravovat se na ni však musíme. Abychom nebyli opět zaskočeni tím, že se najednou zase naostro bojuje.
