Češi v Baku lobbovali za ropu, plyn i vlaky

Staré schody ze dřeva zavrzaly. Výstup do horního patra hotelu doprovodil i mírně zatuchlý odér. Při příchodu na recepci jsem minul zahalenou starší ženu a pod nohama mi smykem proběhla kočka. Vytahuji údaje z Bookingu, přes který jsem si bydlení rezervoval. Recepční na mě mluví rusky, občas problikne anglické slovíčko, kterého se snažím chytit. Po chvíli mi dojde, co se muž snaží celou dobu sdělit. V hotelu už není místo. Taková informace mi v devět hodin večer uprostřed třímilionového Baku neudělala úplně radost. Na ulici mě ale neposlali. Recepční přivolal kamaráda, nasedli jsme do pár desítkami let prověřené lady a odjeli do několik kilometrů vzdáleného hostelu. Našel se tam pro mě volný pokoj. „A kde jsou dveře na záchod a do koupelny,“ ptám se recepčního. „Támhle, pane, přes dvůr,“ odvětil Ali a napřáhl ukazováček směrem ven. Takže vlastně komfort, i s ohledem na to, že Baku se nazývá městem, kde fouká vítr. Na pět hvězdiček to tedy nebylo, ale místní se ukázali milí a nápomocní. Ne- šlo si nevšimnout, že globální klimatická akce OSN pro jejich zemi hodně znamená a chtějí se světu ukázat. Kapacity sice haprovaly, snahu však nešlo upřít. Vítejte v Ázerbájdžánu na akci zvané COP29, které jsem se v uplynulých dnech zúčastnil spolu s delegací premiéra Petra Fialy (ODS).

V kuloárech velkého stadionu v Baku, na němž čeští fotbalisté sehráli utkání proti Dánsku ve čtvrtfinále evropského šampionátu v roce 2021, jsem u českých i ázerbájdžánských zdrojů blízkých jednání pátral po interpretaci a zákulisí průběhu této velké mezinárodní akce.

V zajetí geopolitiky

Do středoasijské metropole se v uplynulých dvou týdnech přihlásilo několik tisíc novinářů a přes 70 tisíc delegátů. Bez přehánění šlo o celosvětový summit, který se netajil ambiciózním klimatickým cílem – udržet oteplování planety pod hranicí 1,5 stupně Celsia oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. COP29 chtěl nastavit systém financování, na kterém se nyní podílejí zejména západní státy v čele se zeměmi EU. Jejich úkolem je přimět další významné znečišťovatele, a přitom ekonomicky sílící státy jako Čínu, Indii či Brazílii k tomu, aby podobně jako Západ přispívaly do společného fondu. Západní politici cílí na zvýšení částky 100 miliard dolarů ročně na financování rozvojových zemí tak, aby zvládly dopady klimatických změn a přesměrovaly své ekonomiky od využívání fosilních paliv.

Průběh summitu však od začátku drhnul – politicky i geopoliticky. Podle českého velvyslance v Baku Milana Sedláčka začátek COP29 poznamenaly výtky ze strany Francie a Nizozemska vůči Ázerbájdžánu, kriticky se o tamní vládnoucí garnituru otřel i šéf unijní diplomacie Josep Borrell. Zpět se nedržel ani ázerbájdžánský vládce Ilham Alijev, který je háklivý na podporu některých evropských států vůči Arménii (mírová dohoda mezi Ázerbájdžánem a Arménií nad územím Náhorního Karabachu stále není ve všech bodech domluvená). Bývalý ázerbájdžánský velvyslanec v Česku a dnes ředitel vlivného think-tanku Centrum analýzy mezinárodních vztahů v Baku Farid Šafijev v rozhovoru pro týdeník Euro kritizoval postup některých západoevropských zemí.

„Bohužel musím zmínit dvojí metr a neobjektivní přístup některých evropských států k Ázerbájdžánu. Když se potýkají s problémem a potřebují naléhavou pomoc v podobě zvýšených dodávek plynu kvůli válce na Ukrajině, pak nás nazývají spolehlivým partnerem, který podporuje jejich energetickou bezpečnost. Některé evropské země by měly s takovým přístupem přestat. Pokud opravdu chtějí mír a hospodářskou integraci v regionu, musejí podpořit skutečný dialog a udržitelný mír,“ řekl Šafijev týdeníku Euro.

Písek do soukolí COP29 v Baku nasypaly nedávné prezidentské volby v USA, které vyhrál Donald Trump popírající klimatické nebezpečí. Trump hodlá odstoupit od pařížské klimatické dohody z roku 2015, ve které se signatáři zavázali přijmout důležitá opatření. Trumpovo vítězství oslabilo klíčovou americkou delegaci v Baku a znejistilo ostatní účastníky COP29.

Dalším významným faktorem, jenž ovlivnil průběh summitu, je liknavý přístup Číny. Režim v Pekingu představuje největšího světového znečišťovatele, který se však k významnějšímu financování klimatických aktivit nemá. Rozhýbat v tomto směru Čínu by bylo důležité i s ohledem na další velké země jako Indie a Brazílie, jež rovněž patří k zásadním světovým zamořovačům životního prostředí. Zmíněné země ale jedou v režimu rozvojových zemí, které se finančně vezou na zádech západních států a Evropské unie.

Průběh COP29 ovlivnila i politicky oslabená delegace Německa, které v uplynulých letech patřilo k motorům protioteplovacích opatření. Jenže vláda Olafa Scholze se rozpadá a zemi čekají volby. Summitu se neúčastnil ani francouzský prezident Emmanuel Macron, na domácí scéně rovněž oslabený. V Baku neoperovala ani nově se formující Evropská komise předsedkyně Ursuly von der Leyenové.

Evropský realismus

Výše popsané faktory způsobily, že COP29 se do dějin zapíše jako spíše „udržovací“ summit, který s klimatickými dějinami významněji nepohne. Respektive ne směrem, jaký se rýsoval na minulých summitech. Klíčoví finanční přispěvatelé v boji proti globálnímu oteplování začali přibržďovat v otázce termínů pro dosažení vytyčených cílů. Ty nepopírají, podle svých slov k nim ale chtějí dojít cestou, která bude více vyhovovat jejich ekonomikám.

Klíčový český vyjednavač a premiérův poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar popsal, jak se proměnil přístup evropských států k dosažení klimatických cílů. „Před dvěma lety byl COP pod vlivem zeleného hnutí. Tlak na ambicióznější cíle pramenil zejména ze západní Evropy a Severní Ameriky. Mysleli jsme si, že všechny přetlačíme a půjdeme jim příkladem. To se tady v Baku vůbec nedělo, Evropané vystupovali mnohem střízlivěji. Nálada se skutečně proměnila, je to dramatická změna do budoucna. Vítězí zdravý rozum a realismus,“ řekl Pojar týdeníku Euro na palubě vládního letadla. Důvodem změny přístupu je podle něho to, že Evropa ztrácí konkurenceschopnost a váhu v rámci světové ekonomiky. „V první řadě se starejme o sebe, když budeme silní, starejme se i o ostatní,“ uvedl Pojar. Dodal, že na summitu nikdo nepopíral hrozbu v podobě oteplování planety. „Byl jsem vždy zastáncem přístupu ochrany přírody, ale zároveň přizpůsobení se klimatickým změnám. Jsem rád, že v západním světě je nyní tento postoj sdílenější než před pár lety,“ dodal Fialův klíčový muž na zahraniční a bezpečnostní politiku.

Potvrdil také, že Evropa musí tlačit na velké země, které zásadně znečišťují planetu emisemi, aby se zapojily do finančního procesu spojeného s ochranou klimatu. Ať už jde o Čínu, Indii, či Brazílii. Pojmenoval to jako sdílenou snahu. Zároveň poukázal na moderní technologie rozvíjející se v Číně.

„Čína na jedné straně staví další a další uhelné elektrárny. Zároveň ale ušla velkou cestu v elektromobilitě. Není to tak, že by si Čína vytyčila fosilní cestu. V prvé řadě si ale hlídá svou ekonomiku. Zároveň ví, že musí něco udělat se svými znečištěnými městy, ve kterých se toho změnilo v posledních letech mnoho, čínská města jsou čistší,“ popsal Pojar. Náměstek ministra zahraničí Jiří Kozák hodnotí nový evropský přístup na COP29 rovněž jako realističtější, o čemž ostatně na akci hovořil i premiér Fiala. „Evropské země pochopily, že není možné udusit ekonomiku ve jménu klimatu. Že je třeba vtáhnout do hry všechny důležité hráče, kteří znečišťují ovzduší. Jde o Čínu, Brazílii, Indii či USA. Tím největším určitě není Evropa, přitom to finančně táhne. Ano, patříme k nejbohatší části zeměkoule, ale nejsme jediní, kdo ji znečišťuje. Bylo cítit, že tento přístup nyní mělo více států než v minulosti,“ řekl Euru náměstek Kozák, který má v Černínském paláci na starost ekonomickou a vědeckou diplomacii.

Exministr životního prostředí a stávající náměstek ministra Ladislav Miko zmínil, že cílem setkání v Baku na rozdíl od předchozích akcí COP nebylo nastavit nové cíle a strategie, ale diskuse o tom, jak implementovat dosavadní úkoly. „Tento COP byl o tom, kdo a jakou mírou se má na dosahování klimatických výsledků podílet. Jsme si vědomi cílů, ale k jejich naplňování potřebujeme součinnost všech. Jde o jisté zvolnění nároků na to, jak vytyčených cílů dosáhnout. Nejde však o to, že bychom daných cílů dosáhnout nechtěli,“ řekl Miko týdeníku Euro. Zdůraznil také, že chápe, že evropské státy reflektují své politické a geopolitické problémy, které způsobila covidová pandemie či ruská agrese na Ukrajině. Evropa však potřebuje, aby se klíčoví znečišťovatelé zapojili do ozdravného procesu intenzivněji. „Čína i Indie ohlásily své cíle, které jsou v principu podobné těm evropským. Jen se liší termíny pro jejich dosažení. Zazněl tu apel, aby se s naplňováním cílů začalo už teď a neodkládaly se,“ dodal náměstek Miko.

„Již nyní je zřetelný vzrůstající vliv především Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, dalších arabských i afrických zemí, jejichž delegace se těšily velké pozornosti ostatních, především neevropských států. Podle mého názoru je EU nyní poněkud zmatena tím, jak dále s Green Dealem a vůbec s energetickou a na ni navazující ekonomickou budoucností. V této souvislosti je dobře, že zde zazněl hlas premiéra Fialy, který žádal jasný přechod od slov ke konkrétním činům. Je otázkou, zda do budoucnosti neopustí OSN tento formát COP a nepřejde k formátu zabývajícím se mnohem více realizacemi konkrétních projektů,“ míní velvyslanec Sedláček.

Ruský podbřišek

Desetimilionový Ázerbájdžán leží v citlivém a komplikovaném regionu. Na jihu sousedí s Íránem, na severu má Rusko, západní hranici tvoří s Arménií, se kterou vede spor o území Náhorního Karabachu. Ekonomika státu je závislá na těžbě ropy a plynu, tyto komodity se podílejí na ázerbájdžánském HDP téměř z 50 procent. Vývoz ropy a plynu tvoří 90 procent exportu země. S Moskvou Baku udržuje navenek nekonfliktní vztah, prezident Ilham Alijev se však neřadí mezi podporovatele Vladimira Putina. Kreml si je dobře vědomý, jak Ázerbájdžán ekonomicky využívá západních sankcí uvalených na Rusko. V zájmu Rusů není ani to, aby mezi Ázerbájdžánem a Arménií nastal smír, jejich mocenským zájmům vyhovuje v jejich měkkém regionálním podbřišku spíše konflikt.

Po vypuknutí ruské války na Ukrajině se evropské státy odstřihávají od ruského plynu a ropy, v důsledku čehož musejí hledat nové dodavatele. Ázerbájdžán patří k těm klíčovým. Jenže vztahy mezi Baku a EU nejsou v současnosti idylické, protože obě strany mají odlišné představy o tom, co ten druhý má splnit.

Evropské státy na jedné straně požadují, aby Baku navýšilo dodávky plynu do Evropy skrze Jižní plynový koridor na zhruba 20 miliard kubíků (ze současných zhruba 12). Aby se tak mohlo stát, Ázerbájdžán by musel investovat do infrastruktury a zároveň mít zajištěné dostatečné zdroje plynu i pro vlastní spotřebu. Problém je i to, že v současnosti se zadrhávají dodávky plynu z Íránu a Turkmenistánu, který by jinak mohl být významným dodavatelem plynu přes Ázerbájdžán až do Evropy (v jednání je výstavba plynového propojení mezi Ázerbájdžánem a Turkmenistánem). Situaci komplikují geopolitické otřesy na Blízkém východě. Pokud by však Baku investovalo do plynové infrastruktury, chce mít záruku odběru – tedy uzavřít dlouholeté kontrakty s Evropou. Na to však státy starého kontinentu zatím příliš neslyší. „Pokud evropské státy potřebují zemní plyn ve střednědobém horizontu, musí o něj projevit zájem a podepsat dlouhodobé smlouvy. Energetický trh a energetické obchody potřebují přesné a konkrétní kroky ze strany odběratelů a dodavatelů. Nemůžeme investovat bez záruk,“ řekl Euru bývalý ázerbájdžánský velvyslanec v Česku Farid Šafijev.

Kritice podrobil chování některých evropských států, ať už jde o téma Náhorního Karabachu, či kritiku za využívání fosilních paliv. „Byla to Evropská unie, kdo požádal Ázerbájdžán o další plyn, nikoli naopak. A nyní některé evropské nevládní organizace a média napadají Ázerbájdžán za zvýšenou produkci fosilních paliv. Není to pokrytecké?“ ptá se Šafijev.

České zájmy

České diplomacii se daří s Baku udržovat pragmatický a konstruktivní vztah, což se potvrdilo i na setkání v rámci COP29 mezi týmy premiéra Fialy a prezidenta Alijeva. Řešil se nejen vzájemný obchod, ale i dodávky plynu a ropy proudící do Evropy z Ázerbájdžánu přes ropovod v Turecku či ruský přístav Novorossijsk, kam teče ropa z Baku ropovodem Baku–Novorossijsk. Do Česka se ropa nakonec dostane ropovodem TAL z italského přístavu Terst, kam se ropa dopraví prostřednictvím tankerů. „Premiér měl schůzku s prezidentem Alijevem, kde došlo i na debaty o bilaterálních dodávkách ropy a plynu, byť je nenakupuje český stát, ale firmy. Řešili jsme širší infrastrukturu, dodávky středoasijského plynu a ropy do Evropy.

Takové debaty s Alijevem měly i další země, koneckonců byl tu i kazašský či turkmenský prezident. Předpokládám, že i při jejich setkání padly otázky na dodávky do Evropy,“ popsal týdeníku Euro premiérův poradce Pojar.

Jeho slova potvrdil náměstek ministra zahraničí Kozák. „V Ázerbájdžánu se mohou uplatnit české firmy. Je to poměrně bohatý stát, který je pro nás důležitý v rámci energetické bezpečnosti,“ uvedl. Vedle klimatického programu čeští politici a diplomaté uskutečnili několik bilaterálních jednání, ke kterým by se jindy složitěji dostávali. V několika případech byly ve hře lukrativní zakázky – například s lídry z Uzbekistánu Fiala a spol. řešili financování několikamiliardové zakázky na dodávky příměstských vlaků a tramvají z dílen českého podniku Škoda Transportation. Pro české strojírenství jde o důležitý kontrakt, protože může představovat vstupenku do dalších zemí střední Asie.

Tahounem jednání byl zmiňovaný poradce z Úřadu vlády Tomáš Pojar, který možnost vyjednávat a lobbovat za české politicko-podnikatelské zájmy v zázemí celosvětového setkání OSN považuje za hlavní benefit summitu COP29. „Připravili jsme se na setkání s delegacemi, které třeba v Bruselu nepotkáte. Jednali jsme se zástupci dvou lidnatých afrických zemí Etiopie a Demokratické republiky Kongo, rovněž s lidmi z Pákistánu. Řešili jsme vzájemný obchod. Takto se má mezinárodních shromáždění využít. Jet pouze na COP29 bez bilaterálních schůzek by smysl nemělo. Odjíždím s pocitem, že některé schůzky byly ještě lepší, než jsme doufali,“ dodal premiérův klíčový vyjednavač.