Československé strojírenství pracující pro mírové účely

Hned ve dvou minulých dílech našeho seriálu jsme se věnovali úspěchům zbrojní výroby předních strojírenských podniků meziválečného Československa. Ve všech případech však zbraně představovaly jen dílčí a zásadně menší segment produkce (daných) strojírenských podniků než výrobky určené pro mírové využití. Tomu se budeme věnovat nyní.

První republiku máme v paměti jako strojírenskou mocnost střední Evropy, vždyť i dnes tato produkce představuje jednu z klíčových součástí exportu České republiky. To je však příběh napsaný až v pozdější době: „Na počátku 20. století činil podíl strojírenských dělníků na celkovém počtu průmyslového dělnictva v českých zemích asi pět procent (podobně tomu bylo v USA), v letech 1924 až 1970 stoupl v Československu ze sedmi na 35 procent,“ uvádí k postupnému vývoji Otto Smrček, historik specializující se na dějiny techniky.

Podíváme-li se dále do minulosti, zdejší výrobě dominoval lehký průmysl, především textilní. A strojírenství se nejprve v první polovině 19. století utvářelo jako nezbytný doplněk právě tohoto odvětví. Nejen parních strojů bylo potřeba stále více. Když začala v polovině století mohutná výstavba železniční sítě, portfolio výroby se začalo rychle rozšiřovat, a tak kořeny gigantů meziválečného strojírenství spadají zpravidla hluboko do předminulého století.

Zlaté (rakousko-uherské) ruce

Romantický příběh o „zlatých českých ručičkách“, o drobných řemeslnících, kteří se svou přičinlivostí postupně vzepjali až ke globalizovaným koncernům, do tohoto kontextu ne vždy zcela zapadá.

Nejednou šlo o osvícené šlechtice, kteří si své privilegované společenské postavení „jen“ rozhodli pojistit prostřednictvím nových investičních příležitostí. Takovým byl i Hugo František starohrabě ze Salm-Reifferscheidtu, jenž po své nepříliš slavné vojenské kariéře v době napoleonských válek vyrazil do Anglie studovat, aby se přiučil, co se v zemi za kanálem děje převratného. Počínal si doslova jako „průmyslový špion“ a údajně se ani neštítil nechat se zaměstnat jako obyčejný dělník, aby se dostal na kloub nejnovějším technologiím, na nichž byl anglický průmyslový boom založen. Rozhlížel se.

Jeho začátky v podmínkách konzervativního rakouského císařství nebyly po napoleonských válkách nejsnadnější. Hraběcí pokus o strojírnu z roku 1810 – patrně první svého druhu na našem území – v Doubravici nad Svitavou skončil již po pár letech. Hugo František vyráběl ledacos: od dalekohledů přes spřádací stroje až po ozubená kola. V roce 1816 své stroje zabalil a začal znovu, o kus dál. V Blansku a tentokrát již daleko úspěšněji. Díky němu se město stalo jedním z center strojírenství na Moravě a zůstalo jím i během 20. století.

Snad ještě důležitější nežli podnikaví tuzemští šlechtici byli rozliční cizozemci – nejčastěji Angličané –, kteří zkoušeli své štěstí v regionu střední Evropy.

Třeba podnik Josepha Rustona, později zvaný Pražská akciová strojírna (i Rustonka), ještě do nedávna zdobil pomezí pražského Karlína a Libně. Dnes je však již zcela zahlazen soudobou kancelářskou výstavbou. Ruston měl zájem hlavně o paroplavbu a do dějin se zapsal prvním domácím kolesovým parníkem pro říční plavbu z roku 1841, nazvaném příznačně Bohemia.

Ruston však nebyl zdaleka sám. Dávným předchůdcem ČKD bývala strojírna, kterou ve čtyřicátých letech 19. století založil saský rodák Karl Friedrich Breitfeld s podnikavým anglickým inženýrem Davidem Evansem. Ta pak téměř o třicet let později, v roce 1873, fúzovala s podnikem Čeňka Daňka.

O rozvoj strojírenství v severních Čechách na Liberecku a Jablonecku se postarali ve stejné době zase jiní dva Angličané: Edward Thomas a Thomas Bracegirdle. Druhý ze jmenovaných se poté, co se nabažil podnikání na severu a poptávka po jeho textilních strojích začala klesat, přemístil do Brna, kde v roce 1872, pouhý rok před svou smrtí, založil První brněnskou strojírenskou společnost. Firma se postupně vypracovala na prvořadý brněnský průmyslový podnik a existuje dodnes v rámci holdingu PBS.

Sága rodu Ringhofferových

Asi nejlépe by představám o proměně činorodého drobného selfmademana v onen obří strojírenský koncern odpovídala historie rodu Ringhofferových, kteří přesídlili v roce 1769 z Burgenlandu do Prahy. Jejich „praotec“ Josef nebyl na počátku 19. století o moc víc než relativně prosperujícím cechovním mistrem, který převzal po předcích tradiční mědikoveckou dílnu. A dařilo se mu. Dělal to dobře. Roku 1847 umíral jako zámožný, respektovaný muž. Za úspěšného života vybudoval hamr, a když se v českých zemích začalo rozvíjet cukrovarnictví, vrhl se na specializovanou výrobu strojů právě pro toto nadějné odvětví.

Skutečným tvůrcem rodového hospodářského impéria byl ale až jeho syn František. Ten se chytil konjuktury budování železnic a od padesátých let rozvíjel výrobu nezbytných vagonů. Právě s Františkem bylo roku 1852 spojeno vybudování legendární smíchovské Ringhofferky, jejíž zdivo je dnes součástí rozlehlého nákupního centra na Andělu. František se ovšem nikterak neostýchal vykročit i mimo obor strojírenství. Kromě toho, že byl aktivním politikem a starostou Smíchova, přičinil se také o restart výroby piva ve Velkých Popovicích (dnešní Kozel). Ačkoliv zemřel již v roce 1873 jako pětapadesátiletý, klan Ringhofferových disponoval dostatečným počtem členů, kteří mohli pochodeň po předcích převzít – a pokračovat dále a vpřed.

Do nově vzniklého Československa tak ringhofferovské podniky vstupovaly v pozici jednoho z nejvýznamnějších strojírenských podniků v zemi. I když byly kapitálově propojeny s rakouskými bankami, jejich rodinné vedení se rychle zorientovalo v nových poměrech a přeorientovalo se na spolupráci s domácí Živnobankou. Rozpad monarchie tak pro ně neznamenal nějaký osudový otřes, nýbrž spíše nové příležitosti. Ty vyvrcholily v roce 1923, kdy byla do koncernu začleněna Kopřivnická vozovka, původně příslušející pod křídla podnikatelské skupiny bratří Gutmannových, o nichž v tomto seriálu uslyšíme později.

Pozor, vyjíždí nová Tatra

Ač formálně zůstávala Kopřivnická vozovka samostatná, reálně ji řídilo ring­hofferovské ústředí. Přicházela doba její největší slávy; a to poté, co díky příslušnosti ke koncernu došlo k modernizaci a navýšení výrobních kapacit. V roce 1927 se z Kopřivnické vozovky staly známé Závody Tatra, akciová společnost pro stavbu automobilů a železničních vozů.

V té době měl již v rámci podnikatelského rodu stále důležitější slovo Hanuš (Johannes) Ringhoffer, poslední ředitel rodového koncernu. Autoři vynikající kolektivní monografie Fenomén Ringhoffer: Rodina, podnikání, politika (2022) neskrývají rozpaky nad rychlým zánikem slavného rodu, v němž sehrály roli jak faktory biologické, tak i politické. Provoz podniků, jež se poté za druhé světové války stále více dostávaly do područí a vlivu nacistické plánované ekonomiky, nevyhnutelně vyžadoval značnou míru kooperace s okupanty. A tou přitěžující okolností byla též ringhofferovská inklinace k německé národnosti.

Ačkoliv měl Hanuš i prokazatelné zásluhy o odboj, neušel obviněním z kolaborace. I když po zkušenostech z pozemkové reformy ve dvacátých letech tušil, že po válce bude pozemkové vlastnictví rodu rozchváceno, se znárodněním průmyslových podniků, zdá se, nepočítal. A jen stěží by se nadál, že zemře roku 1946 za nejasných okolností v lágru vedeném sovětskou NKVD na území východního Německa. Historik Milan Hlavačka v uvedené knize cituje paměti Josefa Roseckého, správce ringhofferovského dvora v Petříkově, jenž píše: „Když byl [Hanuš] vyšetřován v roce 1945 a ptali se ho, ve kterém státě má ulité peníze, nechtěli mu věřit, že všechny zisky investoval do podniků v republice. Když pak vyšetřující řekl, že jestli tomu je tak, pak by musel být vůl, Hanuš odpověděl: To jsem byl a korunovanej.“

Se strojírnami napříč státem

Meziválečné strojírenství však nebyl zdaleka jen Ringhoffer-Tatra nebo ČKD a Škoda, o nichž byla řeč minule. V republice existovalo velké množství dalších strojních podniků, byť menších, s úspěšnou výrobou i se zajímavými podnikatelskými strategiemi. Na nejobecnější úrovni lze říci, že strojírenský průmysl procházel v prvních letech ČSR těžším obdobím, zejména v souvislosti se ztrátou trhů v Rakousku-Uhersku a s energetickým nedostatkem, způsobeným nedostatečným zásobováním uhlím v prvních letech po skončení války.

Jednou z odpovědí na poválečné nesnáze se stala koncentrace výroby a sdílení nákladů, trend, který postupoval po celé meziválečné období. Významnou postavou tohoto úsilí se stal ministr průmyslu a obchodu v několika čs. vládách dvacátých let, Ladislav Novák. Sám byl synem podnikatele Josefa Vincence Nováka a z toho titulu byl rovněž členem vedení podniku Novák & Jahn, který se již od sedmdesátých let 19. století specia­lizoval na výrobu zařízení pro pivovary i lihovary a významem v oboru přesahoval československé hranice.

Když krátce po sobě během roku 1918 zemřeli Novákův otec i spoluzakladatel firmy inženýr Richard Jahn, vedení nepřevzal ani Ladislav, ani Jahnův syn Jaroslav – v té době již byla firma řízena z větší části bankovními akcionáři a postupně se stala součástí významného koncernu Škoda.

A samotný Ladislav Novák v prosazování trendu soustředění strojírenství a vstupu bankovního kapitálu z pozice ministra průmyslu nadále pokračoval (ostatně není bez zajímavosti, že prapravnukem Richarda Jahna je bývalý místopředseda české vlády, generální ředitel CzechInvestu a dnešní vrcholový manažer koncernu Škoda Auto Martin Jahn).

Přirozeně ne všichni podnikatelé následovali stejnou strategii. Nicméně urči­tá forma spolupráce byla nezbytná. Kupříkladu Karel Bächer, syn zakladatele roudnické továrny na zemědělskou techniku Rudolfa Bächera a představitel stejnojmenné firmy, zaměřil po roce 1918 svoji pozornost na hledání nových trhů. V rámci exportního syndikátu československých strojíren Czechomachine jako jeden z mála prosazoval orientaci na Sovětský svaz, kde viděl prostor pro mechanizaci zemědělství – a tedy i prodej roudnických pluhů.

Argumentoval tehdy následovně: „Ruský lid však nepotřebuje chleba od nás, jemu postačí, bude-li mu poskytnuta možnost koupiti si hospodářských strojů od nás… Nutno též uvažovati prohloubení styků, které by nastalo tím, že v době, kdy jiné státy nechtějí pomoci, my bychom pomohli, tedy ono slovanské cítění.“ Bächer zpočátku usiloval o zřízení společného podniku v SSSR, nicméně jeho návštěva Moskvy v roce 1922 s delegací zástupců evropského strojírenského průmyslu ke kýženému cíli nevedla. Nezískal v té době ani státní garance pro vývoz do bolševického Ruska. I tak tam ale již od počátku dvacátých let úspěšně exportoval až pětinu produkce svého podniku, který v daném oboru patřil k největším ve střední Evropě. Za druhé světové války pak byl podnik arizován, převzal jej koncern Ringhoffer-Tatra a Karel Bächer dožil v Argentině, kde se angažoval ve vývozu českého kovoprůmyslu.

Pumpy s trojzubcem ve znaku

Jinou formu expanze zvolila podobně tradiční strojírenská firma s kořeny už v 19. století, dodnes známá svým Neptuno­vým trojzubcem ve znaku: Sigma Lutín. František Sigmund, dědic lutínské dílny na pumpy, svým příběhem nemálo připomíná obuvníka Tomáše Baťu – tedy sociálně cítícího selfmademana, zastánce racio­nalizace a velkoprůmyslníka s ambicemi měnit a změnit svět. Podobně jako zlínský Baťa věřil i Sigmund v moc marketingu a úspěšně ji využíval, mimo jiné s proslaveným sloganem „Na pumpy jsou Sigmundi“.

Největším úspěchem podniku a vlajkovou lodí jeho expanze do zahraničí se ve třicátých letech stalo ponorné čerpadlo Nautila. A rodina Sigmundových opět neváhala investovat do reklamy, dnes bychom řekli i guerillové. V době, kdy Karel Absolon na počátku třicátých let úspěšně propagoval v Evropě Macochu a Punkvu coby jeden z divů světa, mu firma dodala svá nová ponorná čerpadla, jež umožnila odčerpání vody ze zatopených jeskyní a jejich průzkum. Byť následně živel zvítězil (a většina techniky zůstala zatopena), z pohledu firmy samé se jednalo o značný a nezpochybnitelný úspěch. Navíc se Macocha stala přístupnou pro návštěvníky, kteří mohli připlout po ponorné řece Punkvě. Plány na využití úspěchu a otevření továren ve Francii a Jugoslávii zmařila na sklonku třicátých let válka; v Británii však Sigma roku 1938 svůj podnik pod vedením dalšího ze Sigmundových, Miroslava, spustila. Cestou k prosperitě tak vedle koncentrace a úspor zůstávaly přirozeně i technické inovace, novinky.

Jestliže Nautila upadla v zapomnění, jiný hydrotechnický vynález uvedený na trh českými strojírnami zůstává dosud dobře známý – byť na rozdíl od lutínské Sigmy jméno firmy ani podnikatele, kteří jej světu představili, dnes téměř nikdo nezná. Heinrich, syn zakladatele brněnských sléváren Ignáce Storeka, se rozhodl rozšířit výrobu litiny o strojírenskou produkci a již před první světovou válkou navázal spolupráci s profesorem brněnské techniky a autorem inovativního řešení vodní turbíny inženýrem Viktorem Kaplanem.

Se značným nákladem na počátku dvacátých let firma, vedená již Heinrichovými syny, připravila technické řešení výroby turbín, které na rozdíl od v té době dominantních turbín Francisových umožňovaly přizpůsobení kolísajícím průtokům. Kromě investic do vývoje (zejména zkušební laboratoře) museli Storekové spolu s dalšími investory sdruženými v „Kaplanturbinkonzern“ podporovat také Kaplanovy patentové nároky, zpochybňované zejména švýcarskou a německou konkurencí. I po zahájení sério­vé produkce se objevovaly technické problémy – část instalovaných turbín zdaleka nedosahovala testované efektivity a podobně. Ačkoliv se problém podařilo technicky vyřešit, pro firmu to znamenalo zásadní investice do přestavby již dodaných turbín – a to včetně betonových konstrukcí.

Skutečně profitabilní investicí se tak Kaplanova turbína stávala postupně. A je to zásluhou především brněnské firmy Storek, která nesla na svých bedrech dominantní část rizik a nákladů.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK