Českým pendlerům chybí němčina
V zahraničí pracuje zhruba 150 tisíc českých občanů. Z nich značnou část tvoří pendleři, kteří za prací pravidelně dojíždějí a vracejí se denně či týdně domů. Nejvíc se to týká obyvatel regionů sousedících s Německem a s Rakouskem, kde jsou průměrné platy dvakrát až třikrát vyšší než u nás.
Mzdy pendlerů přesáhly v uplynulých dvou letech 70 miliard korun ročně a většina z těchto pracovníků zajížděla do dvou zmiňovaných zemí.
Z pohledu banky to představuje poměrně zajímavou skupinu potenciálních zákazníků se speciálními potřebami. Jsou to totiž lidé, kteří vydělávají v cizině, naprostá většina v eurech, ale část útraty a bydlení mají v Česku. A v rámci financí řeší, jak nepřicházet zbytečně o peníze na měnové konverzi a jak se dostat k úvěru, když velká část bank se na příjmy ze zahraničí dívá podezřívavě.
Banka Creditas to vyřešila eurovým účtem s eurovou kartou a hypotékou se standardními podmínkami i pro klienty s příjmy v jiné měně. To ani zdaleka není na českém bankovním trhu standardem. Navíc si nechala udělat k pendlování detailní průzkum a dospěla k několika zajímavým závěrům, z nichž část překvapuje.
Za prací dojíždí v příhraničních regionech okolo dvou procent Čechů a 48 procent by se tomu nebránilo. Čtyři z pěti respondentů říkají, že kdyby práce měla odpovídající ohodnocení, byli by ochotní dělat i méně kvalifikovanou. Nejčastější odpovědí na otázku, kolik by bylo „odpovídající“ nebo motivující ohodnocení, je dvojnásobek čistého příjmu v Česku, 17 procent by chtělo trojnásobek a 13 procent ještě víc. Nejnáročnější jsou vysokoškolsky vzdělaní respondenti, otevření k dojíždění za prací do zahraničí spíše ti mladí.
Zájem je tedy mnohem větší, než se na první pohled jeví. Otázka zní, proč se k tomu neodhodlá více lidí, jsou-li podmínky poměrně atraktivní. Mohlo by se zdát, že hlavní překážkou práce v zahraničí je vzdálenost a časová náročnost pravidelného dojíždění, ale není tomu tak. Lidé v příhraničních regionech za ni považují jazykovou bariéru. Uvádí ji více než 53 procent z nich, přičemž pouze něco přes třetinu vzdálenost a čas.
Proč lidé nejdou za výrazně lepším výdělkem, který by jim navíc umožnil zkombinovat příjem v německém či rakouském standardu a české životní náklady? Naše zjištění ukazují, že nejdůležitější je znalost jazyka. Od devadesátých let se postupně české školství odklání od výuky druhého jazyka a primárně se učí angličtina. To dává v dnešním prostředí smysl a nikdo netvrdí, že bychom ji měli zrušit. Zejména pro vysokoškolsky vzdělané občany, kteří pracují v korporacích, je to lingua franca.
Jako bychom však zapomněli, že česká ekonomika je obrovsky navázaná na německou a rakouskou. Právě z těchto zemí sem směřují investice a právě v nich by mohli lidé z relativně chudších příhraničních regionů najít dobře placenou práci. Možná kdybychom němčinu vrátili jako druhý jazyk do odborných středních škol, otevřeli bychom tím spoustě lidí cestu k tomu, aby využívali výhod, které dává volný pohyb práce v Evropské unii. A možná by se díky tomu i zlepšil jejich pohled na ni.
Ivana Pícková, členka představenstva Banky Creditas
