Dřív se to jebalo. Některým ten přístup chybí

V minulosti se o něm psalo jako o českém Davidu Beckhamovi, hrál za Spartu i národní tým, do Spartaku Moskva se na výkony Radoslava Kováče (44) chodilo pravidelně dívat 70 tisíc diváků, prosadil se i v londýnském West Hamu nebo v Basileji. Dnes se o něm mluví především jako o jednom z nejprogresivnějších prvoligových trenérů, který po dvou sezonách v Pardubicích usedne na lavičku Slovanu Liberec.

„V klidu, Peťane, to nějak dáme,“ říká mi ve vinohradské sokolovně Radek a musím říct, že rozhovor s fotbalovým trenérem byl snadnější než zpovídat – co já vím – třeba nějakého pana herce.

Progresivního kouče v sobě Kováč prostě nezapře a je už jen na vás, abyste posoudili, zda se náš duel povedl.

Během své fotbalové dráhy jste vystřídal snad všechna prostředí, kterými může profi hráč projít. Teď jste trenérem prvoligového klubu. V jaké části kariéry jste se cítil nejlépe?
To asi nedokážu určit, protože i ten fotbal na škváře, který jsme hráli ještě s klukama v Loučné nad Desnou, stál za to. Když se ale ohlédnu, musím říct, že jsem si užíval ten přirozený postup, tu neustá­lou změnu prostředí. Samozřejmě že na začátku jsou ty změny vždycky složitější, zejména ve větších klubech, ale já jsem hodně otevřený, velký extrovert, a tak jsem s tím nikdy neměl problém. Asi nejvíc mě bavilo zjišťovat, jak to v profesionálním fotbale všechno funguje. Najednou to byl úplně jiný svět, úplně jiné podmínky k práci.

A o dost větší konkurence…
Samozřejmě. Čím výš člověk je, čím víc jde o peníze a prestiž, tím je ta konkurence větší a tím víc musí bojovat o tu svoji pozici. Mě to ale motivovalo. Ať už jsem jako vyjevený kluk přišel do Olomouce, pak do Sparty, se kterou jsem zažil Ligu mistrů a vyhrál titul, nebo přestup do Spartaku Moskva, což byl obrovský kolos. Všude, kam jsem přišel, bylo to konkurenční prostředí větší a posouvalo mě dál.

Myslíte, že kluci, kteří dnes s fotba­lem začínají, to mají jednodušší?
V určitých ohledech jednoznačně. Co se týče podmínek, vybavení, profesionálního vedení to všechno mají snadnější než naše generace. Ale strašně jim chybí ta ulice. Takové ty naše začátky, kde jsme si čutali za domem, lezli po stromech, když v zimě zamrzl rybník, tak jsme šli hrát hokej. Byli jsme samouci, nuceni spolehnout se sami na sebe. Dnes kluci, když mají volno, berou do ruky mobil se sociálními sítěmi. Tomu je složitější konkurovat.

Jak hráče motivujete? Máte nějakou motivační řeč?
Tu mám vždycky. Pokaždé je jinak dlouhá. Někdy řeknu tři krátké věty, jindy to víc rozebírám. Vždy to však musí být spontánní. Snažím se být pozitivní. Ne že bych jen pořád chválil, ale snažím se dodávat hráčům sebevědomí. Dřív se to jebalo, staří tě vyjebali, trenéři tě vyjebali. Prostě jsi byl mladý, tak jsi nosil tašky. Pravdou je, že některým tenhle přístup chybí.

Pomáhá vám v komunikaci s mladšími kluky, že máte doma podobně staré syny?
To určitě, ačkoli já samozřejmě trénuju už dospělé fotbalisty. Musím ale říct, že práce s mladými mě nabíjí. Je to sice hodně individuální, ale přijde mi, že jsou klidnější a fotbal prožívají intenzivněji. Ono to ani jinak nejde.

Proč?
Ta fyzická stránka je dnes tak náročná, že pokud hráči dobře nespí a nejedí, nemají šanci. Musí o sebe dbát mnohem víc, než jsme to dělali mi. Dřív když fotbalista dobře trénoval, zvládal přitom čas od času i nějaký ten noční život. Dneska je to jiné. Trénink je sice hodně náročný, ale není nejdůležitější. Zásadní je, co člověk dělá a nedělá mimo něj. Vyvážená strava, kvalitní spánek, dostatečný pitný režim, dobrá regenerace. Je to obrovské tempo, všechno se prolíná a člověk musí všemu věnovat maximální pozornost, nejen aby se pořád zlepšoval, ale třeba i proto, aby se nezranil. Pokud někdo chce hrát profi fotbal a jít třeba do Sparty nebo do zahraničí, musí na to všechno maximálně dbát.

Je jasné, že nároky na hráče jsou stále větší. Jak moc se staráte o jejich zdraví?
Mají kondičního trenéra, který hlídá chronickou únavu, tepovku a další parametry. Je hodně důležité se nezranit. V prvoligovém týmu už jde o velké peníze a pro klub je důležité, aby posily hrály, ne aby seděly na lavičce kvůli zranění. Když platíte hráčům takové peníze, chcete, aby vám to vraceli na hřišti.

Když jste použil výraz „takové peníze“, co přesně si pod tím máme představit?
Platy hráčů v Pardubicích jsou v desítkách tisíc korun. Ale je to individuální, u někoho to může být i víc. Nicméně proti těm nejbohatším klubům v Česku, jako jsou Sparta či Slavia, je to hodně velký odskok. Menší kluby jako Pardubice hospodaří s rozpočtem nějakých 100 milionů korun, kdežto velké kluby mají rozpočet třeba sedmkrát větší.

Je v Pardubicích nějaká akademie, kde si klub hráče vychovává?
Ano, a myslím, že patří do top šestky vedle Sparty, Slavie, Baníku nebo třeba Olomouce. Má dobré trenéry, zázemí, fyzio. Odchovancům dává hodně šancí.

Mluví rodiče mladých talentů trenérům do práce?
S rodiči moc do kontaktu nepřijdu, ale je pravda, že v mladších kategoriích jsou rodiče obrovský problém. Každý z nich vidí to svoje dítě jako největší hvězdu a občas mi připadá, že jsou víc ambi­ciózní než jejich děti. A to je samozřejmě špatně.

Vy to máte jako rodič jinak?
Můj starší syn hraje za FK Motorlet. Jeho trenéra sice znám, ale do práce mu vůbec nemluvím. Když vidím, že Ráďa nedělá žádný progres, jednou za čas se zeptám, co zlepšit. Nestěžuju si, neptám se, proč nehraje. Spíš se ptám, co máme udělat, aby byl lepší a trenér ho na zápasy stavěl. Abych se ale vrátil k předchozí otázce, v mé práci mám místo rodičů agenty těch kluků.

I ti mladí kluci v týmu už mají svého agenta?
Všichni. Do jednoho. Jakmile jsi v lize, máš agenta. Když bude mít hráč v Par­dubicích dobrý rok, může být během pár let za velké peníze ve Spartě nebo ve Slavii. Za hráče, kterému je 21 let, se dneska platí daleko víc než za ty, kterým je 28. A to samozřejmě agenti chtějí, takže nám neustále volají.
My se těm klukům ale snažíme říkat, ať ty věci, co je trápí, neřeší přes agenty, ale baví se s námi napřímo. Máme takovou filozofii, že si vždycky říkáme pravdu. Může být příjemná nebo naopak, ale vždycky férovou pravdu.

Co přesně dělá hlavní trenér prvoligového týmu? Co si pod tím máme představit?
Jsem už spíš manažer, který vede reali­zační tým. Ten můj měl v Pardubicích osm členů, ale ve velkých klubech to může být klidně i dvacet lidí. Důležité je, abychom byli soudržní a věděli, co chceme. Další důležitou věcí, kterou dělám, je plánování. Tréninkové plány, které musím dát dohromady. A v neposlední řadě je mým úkolem komunikovat s hráči, rozvíjet je a pracovat na jejich dovednostech, ať už jednotlivě, nebo skupinově. Každý trénink natáčíme na několik kamer a na dron a vzniklé záběry pak vyhodnocujeme a řešíme, co bylo dobře a co špatně. Výsledky pak klukům posíláme do aplikace, kterou mají v telefonu, a oni tak vědí, jak se chovali, a mohou na tom zapracovat. A co je super, my dokonce víme, který kluk se na jednotlivé záběry díval a kolik času tomu věnoval.

To je obrovský pokrok oproti vašim začátkům…
Stoprocentně. My jsme si ještě pouštěli zápasy na videokazetách VHS. Moderní technologie a s nimi spojené analýzy hodně pomáhají v rozvoji hráčů. Každý má dnes na sobě během tréninku a zápasu (vysílač) GPS a my víme, kolik toho naběhá a jakou rychlostí. Víme, v jaké pracuje intenzitě, v jakých rychlostech. Kondiční trenér má u sebe tablet a ta data vyhodnocuje v reálném čase jak na tréninku, tak při zápase. Když vidíme, že hráč začíná jít s výkonem dolů, víme, že si říká o střídání.

Je to už dneska běžná praxe?
Záleží na trenérovi a samozřejmě i na rozpočtu, protože je to finančně náročné. Nicméně v Pardubicích jsou moderním věcem nakloněni a jdou v tom realizačnímu týmu na ruku.

Jak dlouho trvá klasický trénink?
Tak 70 minut. Dřív to bylo i víc, dnes jsou tréninky kratší, ale intenzivnější. Když někdo propaří celou noc, nemá šanci to tempo zvládnout a podat dobrý výkon.

Co znamená „podat dobrý výkon“?Když hráč naběhá za zápas třeba 12 kilometrů. Já sám mám průměr 11.

No vida. A to za sebou máte vcelku bohatý noční život. Alespoň co se informací z bulváru v nultých letech týče. Jak na tyhle kauzy vzpomínáte?
Náročné to bylo hlavně v Praze, když jsme přijeli hrát za nároďák. První den jsme se vždycky rádi stmelili a zašli na pivečko. A to pak vznikaly ty bulvární kauzy. Často to bylo až nepříjemné, jak nás pořád fotili.

Viděl jste na Netflixu dokumentární sérii Beckham?
Viděl.

Hodně mě fascinovalo, jak jsou britští fanoušci i novináři zlí. Vy jste prožil nějaké dva roky v týmu West Hamu United. Cítil jste tam něco podobného?
To není jen otázka Británie, ale všech fotbalových národů, jako jsou Brazílie, Argentina nebo třeba i Německo. Tam je ta kritika obrovská a hned tak vám něco neodpustí. Ale když jsem viděl ten se­riál, teprve jsem si uvědomil, jaké to pro Davida Beckhama muselo být peklo. Stát se během vteřiny z národní modly padouchem.

Když uděláte velkou chybu, kolikrát myslíte, že dostanete šanci to napravit?
Chyby dělá každý. Důležité je si to uvědomit, vyhodnotit a omluvit se. Jde o sebereflexi – když ji máš, tu další šanci prostě musíš dostat. Vzpomínám si, že když jsem byl v Olomouci a hráli jsme ligu, chodili jsme po zápasech pařit, i když se týmu zrovna nedařilo. Najednou jsme spadli do béčka, a když jsme si uvědomili, co se stalo, začali jsme zase stoupat. Zásadní je si uvědomit ty chyby. A platí to nejen ve fotbale, ale i mimo něj. Beckham si to uvědomil, a nakonec mu pomohl celý Manchester United včetně Alexe Fergusona, který se za něj postavil.

Jak na sobě pracujete, abyste byl pro své hráče trenér, na kterého se mohou vždycky spolehnout?
Absolvoval jsem akademii UEFA a získal tu nejvyšší profi licenci, takže teď můžu trénovat kdekoli na světě. Jezdím na různé workshopy, kde mají prezentace reprezentační trenéři.
Každý je dobrý v něčem jiném. Někdo v analytických věcech, někdo v silových, jiný v technicko-taktických atributech. A člověk si z té jejich přednášky vždycky něco vezme.

Můžete být konkrétnější?
Byl jsem třeba na přednášce Giovanniho van Bronckhorsta nebo Rafaela Beníteze. Když ti tahle velká fotbalová jména vysvětlují taktiku, hodně tě to posune. A hodně zajímavé jsou také stáže, které člověk absolvuje. Byl jsem se podívat třeba v Chelsea, v Arsenalu…

Jak tohle funguje? Tam se člověk asi jen tak nepodívá!
To je pravda. Dostal jsem se tam díky kamarádům jako Petr Čech nebo Tomáš Rosický. Když jsme přijeli do Chelsea, Petr nás tam osobně provázel, viděli jsme trénink, bavili jsme se s asistenty. No a Petr, který to tam dobře zná, nám spoustu věcí řekl, vysvětlil, co a proč dělají, jak to dělají.

Vaše první zahraniční angažmá bylo ve Spartaku Moskva. Byl to pro vás tehdy velký kulturní šok?
Ten skok byl docela drsný. Když jsem tam v březnu 2005 přiletěl a viděl ten mráz a záplavu žigulíků, říkal jsem si: „Ty vole, kam jsi to podepsal?“ (směje se) Nicméně za dva měsíce přišlo léto a mně to všechno najednou připadalo úžasný. A na naše zápasy chodilo nějakých 70 tisíc lidí, a když mi vyšel zápas, dostal jsem třeba briliantové náušnice. Jednou jsem byl mezi třemi nejlepšími hráči sezony a jen tak jsem dostal céčkový Mercedes.

Myslíte, že se něco takového děje i v dnešní době?
Myslím, že ne. Ale kluci už zase berou úplně jiné peníze, i díky Instagramu a reklamě. Top hvězdy dneska vydělávají víc peněz, než si vůbec umíme představit.

Máte nějaký produkt nebo službu, se kterými byste svoje jméno nikdy nespojil?
Záleží, jakou dostaneš gáži, že jo. Zadar­mo se tváří majolky nestaneš… Pro mě by ta spolupráce musela mít nějaký smysl, muselo by to být něčím zajímavý.

Takže pod slogan „Kováč miluje Dacii“ byste se klidně podepsal?
Jasně, Dacie je dobrá. (směje se)

Co vás osobně víc zasáhne – článek v bulváru týkající se vašeho chování, nebo článek ve sportovní rubrice, který kritizuje vaši práci?
Bulvár a jejich hledání senzací tam, kde nejsou, jsem nikdy neřešil. Vždycky jsem si ale četl sportovní komentáře, a když mi někdo kompetentní zkritizoval výkon, tak jsem to bral. Sám jsem cítil, že je na tom třeba zapracovat.

Co radíte svým svěřencům, když přijdou do kontaktu s kritikou zvenčí?
Dneska to hráči snáší mnohem hůř a jsou pro ně hodně důležití mentální kouči. Ti silnější se s kritikou dokážou vypořádat, ale jsou i tací, kteří všechny ty články a komentáře čtou a mají toho plnou hlavu. Já jim vždycky říkám, aby to nečetli. Aby se vykašlali na to, co se píše na sítích, tvrdě makali a ono se jim to vrátí. Je to pořád dokola.
Nejdřív se bojíš, že nebudeš dost dobrej. A když vyhráváš, zase se bojíš, že budeš prohrávat. Vlastně jako v manželství. Tři dny máš klid a čtvrtý den můžeš čekat, že tě sekne. Je potřeba pracovat s úspěchem i neúspěchem a pokud možno to všechno vybalancovat.

Když jsme u toho manželství, jak jste se seznámil se svou ženou?
Přes kamarádku. Dodnes mi říká, že jsem se jí napoprvé moc nelíbil. Pak jsme se ale potkali na jedné přehlídce v Břevnovském klášteře, kde jsme s klukama ze Sparty předváděli spolu s modelkami. A tam už o mě musela zabojovat. (směje se)

O vás se vždycky mluvilo jako o čes­kých Beckhamových. Neštvalo vás to?
Brali jsme to tak nějak s nadsázkou a moc jsme to neřešili.

Když jsem si prohlížel nějaké vaše staré outfity a účesy, musím uznat, že na tom srovnání něco je…
Ty kráso! Když se na to podívám, říkám si, že to snad ani není možný. Ta móda byla šílená, i ty účesy. Mám jednu fotku z Ruska, kde stojím s Martinem Jiránkem a Nemanjou Vidičem, který pak hrál za Manchester United, a máme na sobě nafasované obleky, které nám šili na Champions League. Neskutečný. Šili nám je na míru, ale vypadali jsme jako klauni. To bych si na sebe už nikdy nevzal.

A jaké z toho plyne ponaučení?
Že Rusové nejsou Italové. Dnes si říkám, že je důležité jít s dobou, co se módy týče, ale ne úplně kopírovat trendy, jak jsme to dělali v těch nultých letech.

Když jste v týmu a nedaří se, je to kolektivní problém. Když ale tým spadne do nižší soutěže, většinou všichni ukážou na trenéra. Jste na tyhle věci připravený?
Ono se mi to už stalo, když jsem přišel do Opavy. Najednou jste bez angažmá, čekáte na další, ale máte škraloup, že jste spadl do nižší soutěže. Pak jsem šel do Pardubic, kde jsme po deseti kolech měli tři body. Lidé mi říkali, že jdu na popravu, že jestli spadnu podruhé, nikdo už mě nebude chtít a celá kariéra bude v prdeli. My jsme ale věřili tomu, co děláme, zkusili jsme se s tím porvat a nakonec to byl náš největší úspěch.

Nikdo přece nemůže počítat s tím, že když nastoupíte do nového klubu, výsledky přijdou hned.
Ten čas vám nikdo nedá. Management chce vidět výsledky po týdnu, maximálně dvou. Je to obrovský tlak.
A pravdou je, že když tam ten tlak není, musíš si ho vytvořit. Jako trenér potřebuješ pracovat s tlakem, aby ses zlepšoval. A stejně tak tvůj tým.

Je úspěch kombinací talentovaného trenéra a hráčů, nebo svou roli hraje i zázemí, které vám vytvoří klub?
Zázemí je hodně důležité. Ale samozřejmě záleží i na charakteru hráčů, na tom, jak ten tým poskládáš, jak zvládneš pracovat s egy hráčů. Ne všichni z týmu totiž můžou hrát. Je tam strašně moc proměnných, ale když jde o kombinaci, je daleko větší šance uspět.

Mluvil jste anglicky, když jste přišel do londýnského West Hamu?
Málo. Jel jsem tam s tím, že anglicky umím, ale jak jsem posléze zjistil, pletl
jsem se. To, co člověka naučí ve škole, nestačí. Trenér Gianfranco Zola mi tehdy říkal: „Kováč, jestli tady chceš být, tak za tři měsíce musíš umět anglicky. Zejména co se fotbalových věcí týče. Jinak nemáš šanci!“
A tak jsem se začal učit a po každém tréninku jezdil na lekce.

Když jsou peníze, všechno se zdá jednodušší. Ale ne vždycky to vychází. Vzpomínám si třeba na trenéra Andreu Stramaccioniho ve Spartě. Jak se díváte na to, když český tým vede cizinec?
Tuhle etapu jsem ve Spartě zažil osobně a je pravda, že to moc nevyšlo. Bylo to nepřipravené. Přišlo hodně nových hráčů, měli jsme tam Srba, Turka, Izraelce, Afričany, do toho sedm nových lidí v realizačním týmu. Bylo to megalomanské, zmatené. Stramaccioni sám o sobě nebyl špatný, jen podcenil naši kulturu a nenechal si poradit. Dneska jsou tam Dánové a dost se jim daří.

Jaká je v týmu hierarchie? Vy jste hlavní trenér, kdo je víc?
Už jen majitel klubu a sportovní ředitel. Když se vybírají noví hráči, musí je trenér vždycky schválit. Když je neschválí, smůla.
Hodně důležitá je symbióza mezi lidmi ve vedoucích funkcích. Pokud to sportovní ředitel vidí tak a hlavní trenér jinak, nemůže to fungovat.

Díváte se jako trenér na svět fotbalu jinak, než když jste ho hrál?
Určitě. Když hraješ, odtrénuješ si to svoje a pak se zase můžeš soustředit na sebe. Jako trenér jsi manažer, zodpovídáš za lidi kolem sebe, musíš se starat, aby fungovali. Ne všichni jsou kamarádi a ty musíš najít ten balanc a udělat z nich tým. Realizační tým i hráče je potřeba stmelit, aby začali fungovat jako tým a věřili tomu, co dělají.

Píše se o vás, že jste progresivní trenér. Co si pod tím mám představit?
Ono se to hezky čte, ale co přesně se tím chce říct, vlastně nevím. Asi bych posouzení nechal na kompetentních lidech. Nicméně co se tréninku týče, drží­me se moderních trendů, chceme hráče rozvíjet v systémových věcech a hlavně chceme hrát fotbal.

Chtěl byste být trenérem národního týmu?
To by chtěl asi každý. Je to obrovská pocta. Samozřejmě to může být průser, protože jsi hodně na očích, ale je to sen.

Blíží se fotbalové Euro, na koho bychom si podle vás měli vsadit?
Všichni bychom si asi přáli úspěch Česka, ale myslím, že dobře nastartované je Německo. Toni Kroos se po třech letech vrátil do nároďáku, pozor na ně!